NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Pracovní.

1. října 2018 v 17:00 | Geheimnis |  Pocity
Milí přátelé,
tenhle článek asi nebude mít hlavu ani patu, protože nestíhám. V práci je od začátku nové sezony šrumec, jelikož práce přibývá, ale zároveň je na to de facto pořád stejný počet zaměstnanců.
Teď jsme sice přijali novou paní účetní, paní s praxí v příspěvkovce a která zná i náš účetní systém, ve kterém pracujeme, ale jinak mám bohužel nejen já pocit, že si ji tu neudržíme. A to právě z toho důvodu, co jsem popsala výše - hodně práce na jednoho člověka a ještě ne za moc peněz. A navíc je jisté napětí mezi nově příchozí a stávající hlavní účetní. Obávám se, že jestli paní skutečně práskne do bot, přejde se na plán B: totiž ze mě hlavní účetní a přijmeme novou posilu, tentokrát ale mladou krev bez praxe, kterou budeme zaučovat x měsíců nejen do našeho systému práce, ale do účetnictví apod. jako takového. Věřím ale, že se to vyplatí a že konečně budeme mít další posilu.

Září celkově bylo dost šílené, hektické a pracovně vypjaté.

Měla jsem fakt těžkou krizi ohledně mého vztahu k novému vedení. Už jsem to tady párkrát naznačovala, že mi nové vedení nesedí. Do června tu ale stále bylo vše při starém, jen se nám změnil ředitel a tiše pozoroval chod divadel. Přes prázdniny už jsme začínali lehce pociťovat vibrace přechodu změny a v září vše propuklo v celé "kráse". Pořád se nějak neumím smířit s tím, co nás tu čeká (resp. co čeká diváky), ale řekněme, že už jsem to z větší části překousla a nechodím do své kdysi tolik milované práce s odporem či otravou. Možná mi pomohlo to, že jsem týden v kuse byla po večerech a víkendech v ABC jako uvaděčka a po dlouhé době se tak zase cítila součástí divadla (chápejte, když dřepíte v kanceláři, moc divadelně si nepřipadáte), možná mi taky pomohlo to, že jsem po jednom z představení cestou domů potkala našeho předchozího pana ředitele a upřímně se mu "vyplakala" na rameni, jak mě to tu všechno štve. Na jednu stranu jsem si říkala, že jsem se raději měla kousnout do jazyka a být loajální vůči novému vedení a taky nepřenášet svou negativitu na něj, ale na druhou stranu myslím, že i jemu pomohlo vědomí, že jeho bývalí podřízení také nejsou zcela vyrovnáni s nastalou změnou. A hlavně jsem se z toho všeho vzteku a otravy vypovídala.

Kromě divadla jsem ještě stihla zajít na několik komparzů - páni, takhle zpětně nechápu, kde jsem na to všechno vzala čas a energii. Můžete mě možná zahlédnout v seriálu Krejzovi - předpokládám, že to bude díl kolem 30 - hledejte mě jako hosta v pizzerii, na place byli Jan Révai, Leoš Noha, Petr Konáš a Ivanka Korolová. To bylo moc fajn natáčení a hlavně rychlé. A nedávno jsem byla na nočním natáčení filmu Teroristka, v režii Radka Bajgara a s titulní rolí úžasné Ivy Janžurové, s níž jsem se dokonce vyfotila, byť to prakticky nikdy nedělám.

Z mimopracovní sféry je také dost o čem psát, například naše amatérské divadlo Projekt 2. Tam bych opět byla negativní, protože se všechno sere a já nemám čas na to to řešit, což ale ostatní nejsou zjevně sto pochopit.
Co se týče mého vztahu s Broučkem, vše je stále zalité sluncem a láskou, prodloužený víkend jsme strávili s partou z MDP na Šumavě, kde bylo krásně a počasí nám přálo. Co ale fakt stojí za zmínku - asi se budeme stěhovat. A to ne z mé iniciativy. Jednatelka společnosti vlastnící dům, kde bydlíme v pronájmu, minulý týden poslala obsílku, aby se Brouček dostavil s nájemní smlouvou a výměrem nájemného u ní v kanceláři. Ta smlouva je z roku 1982 a nájem je opravdu hodně nízký na tu lokalitu a dispozice bytu. Takže očekáváme prudké navýšení ceny, nota bene vzhledem k tomu, že v nejbližších měsících se budou dávat nová okna. Naštěstí se se mnou Brouček shodl v tom, že navýšení nájmu v porovnání se stavem bytu nepřichází v úvahu a tak už i on sám přemýšlí, kam se trhneme.
Zatím se však s jednatelkou nesešel, takže možná zbytečně plašíme. Ale za sebe musím říct, že jsem ráda, že se něco děje a že Brouček konečně začíná uvažovat nad změnou bydliště. Jen škoda, že to přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsem si tam chtěla udělat trvalé bydliště a přepsat na sebe auto, abych tam mohla parkovat. No možná zase na druhou stranu je dobře, že to přišlo před tím, než jsem s tím začala něco dělat - takhle jsem si ušetřila práci :-D.

Jak jsem předesílala, článek asi nemá hlavu ani patu, natož vypovídající hodnotu. Jen jsem o sobě chtěla dát vědět, že žiju, ale že se omlouvám a nestíhám. ♥
 

Jak bylo na prázdninách?

20. srpna 2018 v 12:42 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj po měsíčním mlčení :-)
Žiju, ale nepíšu a přiznám se, že ani moc nečtu své oblíbené blogy (resp. čas od času nakouknu, ale moc nekomentuju). Protože pracuju a v mezičase výletuju.

Teď naposledy jsme si udělali prodloužený víkend a vyrazili jsme s Broučkem, jeho kamarádem a jeho přítelkyní na jeho chatu. Chatu má v Hukvaldech, tedy asi 330 km od Prahy. Byla jsem řidič a předem jsem hlásala, že po D1 nejedu :D. Jednak kvůli velkému riziku kolon a tím pádem zdržení, ale především jsem měla strach z dopravní nehody. A tak jsme jeli "vrchem" přes Pardubice a Moravskou Třebovou. Bylo to sice kratší asi o 30 km než po dálnici, ale zato dobrých pět hodin čisté jízdy. No byla jsem z toho vyřízená. Popravdě jsem se od chvíle, kdy jsme dorazili do cíle, těšila zpět domů. "Chata" sice byla krásná a útulná (úvozovky proto, že ta chata je 250 let starý větrný mlýn), ale náročné řízení pro mě byl velký stres, který ze mě začal pomaličku opadat až k večeru a mezitím jsem byla celkem protivná, hlavně na chudáka Broučka. Děsila mě představa, že tu šílenou štreku budeme muset absolvovat ještě cestou zpět.
Co mě ale vysávalo ještě víc byly věčné otázky hostitele. Pojmul celý pobyt jako šéfkuchař a vzhledem k mému omezení (celiakie) se mě neustále ptal, jestli budu jíst tohle, tamto, proč to nechci jíst když to můžu a takhle pořád dokola. O jídle se s námi všemi nebavil jen čistě proto, aby docílil perfektního gastronomického zážitku (což mezi námi na můj vkus nedocílil ani jednou, na to jak se tvářil všeznale a mistrně mě žádné z jídel nenadchlo), ale protože jídlo je jeho vášeň a dokázal by se o něm bavit hodiny. A to mě unavovalo fakt ze všeho nejvíc.


Myši mají pré!

16. července 2018 v 22:05 | Geheimnis |  Pocity
Kocour odjel na víc než týden ke své mamce.

Jak jsem si představovala, že ten čas strávím:
  • budu truchlit,
  • volný víkend využiju k pořádnému úklidu,
  • během úklidu budu v pravidelných intervalech odpočívat,
  • každý všední den po práci budu doma něco dělat,
  • budu psát na blog.

Jak ten čas trávím:
  • truchlila jsem jen první večer, pak mi došlo, že to je super,
  • od pátku jedu romantický filmy, na který bych se jinak v klidu dívat nemohla,
  • neuklízím po sobě,
  • chodím pozdě spát,
  • na blog se nějak nemůžu dokopat, protože:
  • volný víkend nevyšel (v sobotu skoro pět hodin na zkušebně v divadle s Projektem 2, neděle rozbitá dvouhodinovou návštěvou paní Anny + hodina cesta),
  • v neděli po návratu od paní Anny jsem byla schopná udělat jen další bordel - zapečené palačinky se slaninou, špenátem a sýrem a zalité smetanou s vajíčkem; zbylých pár palačinek používám jako dezert po těch slaných,
  • z výše popsaných bodů vyplývá, že jediný úklid, ke kterému jsem se dosud dostala, je ten v kočičím záchodku,
  • je sice teprve pondělí, ale myslím, že s tou prací po práci to taky tak horké nebude.

Tak třeba dneska jsem sice z práce vypadla už ve dvě - vyplácala jsem na to půl dne dovolený - protože náš pejsek (u mámy) má bolavou nožičku a máma neví z čeho. Je to tvrdohlavý jezevčík a nenechá si na to šáhnout. Tak jsem se sbalila, jela z práce domů pro klíče od auta, z domu k autu (kde jsem nabrala největší zpoždění kvůli nějaké neočekávané výluce u Smíchovského nádraží) a pak konečně k mámě. Docela jsem pospíchala, protože naše veterinářka ordinuje jen od dvou do pěti a mě to vycházelo, že dorazím krátce před čtvrtou. V pohodě, dojela jsem. Šla jsem vyzvednout mámu a Lojzíka, ten jen ležel a když jsem ho pohladila, zaregistroval mě a začal se samou radostí hrozně třást. Šup do auta a jelo se.

Nojo, jenže když se chudák dopajdal ten kousek od auta k ordinaci zjistili jsme, že ambulance je do dneška ještě zavřená. Chápete to?! Bude otevřeno až zítra. Jak na potvoru... Máma si šla teda něco pokoupit na náměstí a já mezitím googlila jinou nejbližší veterinu. Ve městě měla být ještě jedna, tak jsem se k ní rozjeli. Tam pro změnu v pondělí neordinovali vůbec. Tak jsme s nepotázanou odjeli zase domů. Mámě jsem řekla, ať tam zítra sjede busem (bez psa) a koupí mu v lékárně aspoň něco na bolest a otok, případně zánět.

Domů jsem dorazila před půl osmou. Auto jsem zaparkovala ob ulici od baráku, fakt už se mi nechtělo jet na Smíchov a pak se kdovíjak dlouho kodrcat zase domů, natož s 70 vejci, které mi máma dala pro kolegyně v práci.

Zítra máme od dvou hodin zase zkoušku s Projektem 2 na zkušebně. Sobotní zkouška byla hodně výživná, zmákli jsme toho docela dost, ale taky jsem z toho byla jaksepatří vyšťavená. Zítra to bude podobné, protože zatím zkoušíme jen ve třech - léto, no. A další zkouška hned v neděli, to bude taky záhul.

Na víkend jsem k sobě navíc pozvala bráchu, jednak proto, že mám byt k dispozici, jednak proto, abych mu udělala radost, jednak proto, že by chtěl jít do kina a takhle je to pro mě lepší, že ho pak v noci nemusím vézt autem domů a jednak ho chci na chvilku zase vytrhnout ze stereotypu. Tím, že je věčně doma, je pro něj pak každý výlet jako zázrak.
V sobotu bych tedy ráda aspoň něco málo poklidila - ačkoli doufám, že se mi podaří něco udělat aspoň ve středu a čtvrtek, kdy zatím na večer nemám žádné plány - a pak vyrazíme za kultůrou. V neděli se mnou absolvuje zkoušku, aspoň nám řekne, co si o tom myslí a jestli bychom tu říjnovou premiéru neměli radši rovnou zrušit no a pak pojedeme domů za mámou. V práci si chci vzít na pondělí a úterý volno, tak snad to nebude problém, když už máme po uzávěrce.

Akorát mě mrzí, že v neděli by se nám měl vrátit kocourek milovaný od maminky a já se s ním asi minu. A s náma by určitě nejel, podle mě bude rád, když bude chvilku doma a bude mít klid. Moje máma je totiž hrozně ukecaná, mluví prostě furt.
No na druhou stranu - jsme spolu pořád, v práci i doma a navíc jsme před týdnem absolvovali týdenní dovolenou na Šumavě, kde jsme opět byli pořád spolu. Myslím, že téměř dvoutýdenní odloučení bude jedině ku prospěchu. I když.. stejně už se ho nemůžu dočkat, čumáčka mýho! <3 ♥
 


Nesnáším loučení aneb konec sezóny.

29. června 2018 v 12:56 | Geheimnis |  Pocity
Už to tak na světě prostě chodí, že něco musí skončit, aby něco nového mohlo zase začít. Dvanáct let, dvanáct divadelních sezón a několik desítek, ba stovek inscenací, to už je kus života. Já jsem byla součástí tohohle úžasného kolosu dva roky a čtvrt, navíc jsem nikdy nebyla přímo ve víru dění, nýbrž zalezlá v kanceláři a že pracuju v divadle mi přišlo jen občas, když jsem dělala asistentku manažerovi provozu, zašla na neveřejnou generálku nebo seděla během zkoušení před režisérem coby zapisovatelka připomínek hercům.

Nemám ráda změny, ale to se nedá nic dělat.

Minulý článek mě vyšvihl na titulku blogu, což mě upřímně zaskočilo, jelikož článek nebyl nijak propracovaný a ani jsem ho aspoň doufám - nedávala do tématu týdne. Nicméně děkuji, že jste si ho přečetli a mnozí také okomentovali.
Mě osobně ale nepřišlo, že zase až tak moc sděluje něco o divadelním zákulisí, byl to spíš popis mé práce coby uvaděčky. Proto jsem se rozhodla sepsat pár vět o tom pravém zákulisí, jaké znám ze své práce. Nevím ale, jak moc se mi to povede.

Tak čím začít?
Vybavují se mi vzpomínky z prvních měsíců, kdy jsem z tohohle prostředí byla ještě celá vykulená. Tenkrát jsem párkrát do týdne sedávala v kanceláři manažera provozu, která je v samém srdci zákulisí ABC. Kolem chodili herci, kteří zrovna zkoušeli novou hru a nejednou zabloudili do onoho krcálku, protože chtěli něco řešit. Takhle jsem si podala ruku s třeba s naším "Evženem Oněginem" Jirkou Hánou. Nejednou mě (a i sebe) uvedl do rozpaků Tomáš Novotný, kterého mi jeden čas můj šéf také dohazoval. Já už v té době ale měla oči jen pro mého Broučka.
Když jsme u toho, Jiří Hána je znám tím, že je schopen se naučit opravdu velké množství textu.

Ten a samý šéf mě také vzal na prohlídku divadla, z čehož mi v paměti utkvěl především moment, kdy jsme se nacházeli na tzv. překladu (místo nacházející se cca 3,1 m nad jevištěm), kde by měla být původní podlaha, na které stávával ještě pan Werich.

Za zmínku také stojí každoroční loučení se sezónou, kdy vedení uspořádalo bowlingový turnaj. Tam jsme se sešli všichni zaměstnanci křížem krážem divadla, od uklízeček, uvaděčů, ekonomického osazenstva až po umělecký soubor.
Na tom prvním jsem byla členem Týmu snů, jak jsme se pojmenovali, a jeho členy byla tajemnice Divadla ABC (paní, která sestavuje tzv. ferman, tedy hrací plán na několik měsíců dopředu a musí tedy z herců dostat termíny, kdy kdo může hrát) - tato shodou okolností s touto sezonou také končí a odchází do jiného divadla, dále náš pan vrátný z ABC, bodrý chlapík v letech, herec Radim Kalvoda (se kterým si od té doby tykám) a pak současný umělecký šéf Divadla Kladno Jaroslav Slánský (do kterého jsem jako malá byla platonicky zamilovaná, no není to úžasný? :D), ke konci ho střídal jeho partner Zbigniew Kalina. Ten bohužel v MDP také končí...
Že jsem se na tomto prvním bowlingu opila jako doga a domů pak musela jít pěšky, protože mi v tramvaji bylo blbě, se více rozepisovat nebudu.

Nikdy také nechci zapomenout na to, jak jsem byla aspoň na chvilku součástí vzniku nové inscenace a to v případě, kdy jsem byla jako zapisovatelka připomínek u Petra Svojtky. Bylo tomu tak v případě her Top Dogs a Šedesátky. U obou jsem see nesmírně bavila a viděla je vícekrát. Když jsme zkoušeli Šedesátky, seděla jsem tenkrát v hledišti asi čtyři hodiny a stejně jsme to nedozkoušeli do konce. Tenkrát kolem mě prošla Veronika Gajerová a dala mi pusu do vlasů, dodnes ale netuším proč. :-D
Premiéra měla být klasicky v červnu, bohužel však pár týdnů před premiérou onemocněl Roman Říčař a to poměrně vážně, bylo tedy nutné generálky i premiéru přesunout na září. Naštěstí vše dobře dopadlo a když jsem minulý týden už jako uvaděčka byla právě na Šedesátkách, lidé se loučili rozzáření a usměvaví a někteří říkali, že už na tom byli podruhé a určitě ne naposledy. To člověka zahřeje u srdce!

A právě Petr Svojtka nás dnes obcházel, kancelář po kanceláři, člověk po člověku, a osobně se loučil. Protože jsme tu samé ženy, každá dostala rudou růži. Mě osobně navíc přislíbil, že kdykoli budu chtít zajít na nějaký jeho nový počin, ať se neváhám ozvat. Bude mi strašně chybět! Herci z něj sice prý často květli, ale já jeho (a pana dramaturga Jiřího Janků) díla prostě žeru, říkávám, že jsem Svojtkomil. Obávám se, že s jeho odchodem z MDP odchází také smysl pro humor.

Uvidíme však až v nedaleké budoucnosti, jak se novému vedení podaří oslovit diváky a to nejen novým repertoárem, ale také novými herci, novým vizuálním vzhledem a tiskovinami! Těšte se a držte nám palce!

Furt v luftě aneb konec jedné éry.

25. června 2018 v 16:39 | Geheimnis |  Pocity
Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid! Já tam, já tam dávno už měl být. Nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím?! Promiňte, vážení, mám veliké zpoždění!

Tak to byla menší kulturní vložka.

Ale v podstatě sedí jako prdel na hrnec. Od čtvrtka jsem v jednom kole, protože po večerech jsem byla pořád v divadle. Ve čtvrtek pracovně - po dni v práci jsem si vyšvihla ještě večerní službu jako uvaděčka v ABC na komedii Vím, že víš, že vím (dosud jsem ji neviděla, jednak mě odrazuje výše ceny a režijky na to plýtvat nechci a jednak jsem divadelnímu herectví Simony Stašové zatím nepřišla na chuť), druhý den jsem po dni v práci přešla plynule do ABC znovu, tentokrát v roli diváka a to na představení Tančírna 1918-2018, která byla poslední premiérou této sezóny a já ji bohužel nestihla vidět na generálkách a byť jsem byla přítomna na její premiéře začátkem června, byla jsem v tu dobu coby uvaděčka natolik zaneprázdněna, že jsem stíhala slyšet jen smích a potlesk diváků.

V sobotu jsem pak prokládala odpočinek s úklidem domácnosti a večer jsem pro změnu opět chvátala do divadla ABC, tentokrát na rozloučení. Konalo se Poslední soirée aneb Mejdan na rozloučenou, po němž následoval ještě koncert. Byla to bomba! Neskutečně jsem se bavila a myslím, že pro přítomné diváky to muselo být vzrušující a neotřelé, protože soirée bylo vtipné a zúčastnila se ho valná většina všech herců (i těch externích!), ale zlatým hřebem večera byla pařba přímo na jevišti! Tančilo se, hrálo a zpívalo až do půl dvanácté. Hráli se písničky z průřezu všech hudebních představení, která se během těch 12 sezon odehrála a lidé se bavili.

Druhý den, tedy v neděli, jsem doma pokračovala v úklidu a odpočinku, s Broučkem jsme si také zašli na oběd ♥ a večer mě pak čekala služba v ABC, nyní opět jako uvaděčka. Byl to pronájem, čili peníze na ruku, což se mi teď před dovolenou víc než hodí :D. Prvně jsem si vyzkoušela také pozici na šatně. Neočekávali jsme velký nával kabátů, ale opak byl skutečností. Zhruba dvacet tašek a asi osmdesát kabátů a bund. Jsem ráda, protože mě to aspoň zaškolilo, byť jsem jen chodila věšet, aby to bylo rychlejší. Musím ale říct, že tahle pozice mě zatím bavila asi nejvíc, protože narozdíl od ostatních pozic (na balkoně, v přízemí nebo u vstupu) má člověk opravdu co dělat - za předpokladu, že není parné léto a lidi nechodí bez kabátů. Jinak jen stojíte, v ruce držíte programy k dané hře, které semtam prodáte, občas někomu odpovíte na otázku nebo se projdete po foyer. Prostě to utíká mnohem pomaleji a navíc z dlouhého státní na místě bolívají záda a nohy.

No a dnes po práci mě čeká poslední služba této sezóny. Kromě ní ale půjdu ještě coby "ocásek" na večerní prohlídku zákulisí, neboť několik uvaděček, které prohlídku dělávají, od září už nebude a je potřeba doplnit řady těch, které to převezmou. No a vzhledem k tomu, že divadla jakožto kmenový zaměstnanec znám a jelikož jsem patrně schopná se to naučit a interpretovat, půjdu dnes také a budu poslouchat a dívat se, kudy kam. Zatím mám pocit, že bych to mohla zvládnout, protože většinu z těch historických faktů znám a technické zázemí zase znám díky své pozici účetní a někdejší asistentky manažera provozu. To se ale uvidí v září, kdy už mám domluvenou první prohlídku a to ještě ke všemu se studenty střední školy, což bude patrně očistec.

A co znamená konec jedné éry?
To se váže právě k sobotnímu Mejdanu na rozloučenou. Po dvanácti letech (sezónách) odchází divadelní vedení, které je ale z části od ledna už nahrazeno novým. Nikdo z nás pořádně netuší, co nás čeká. Zato však všichni víme, co nás opouští.
Musím se přiznat, že byť jsme si s pár kolegy dělávali občas z odchozího vedení legraci (mezi sebou, samozřejmě :)), budou mi všichni chybět. I paní dramaturgyně, která nás, podřadné kolegy, vždy přehlížela a neodpovídala na pozdrav. :) Z nově příchozího vedení jsem zatím na rozpacích, uvidíme, jak se situace vyvine.

Chtěla jsem vám sem přidat nějaké video ze soirée, ale na youtube žádné není, všechna jsou na facebooku. Tak vám sem dám alespoň dvě videa z her, ze kterých mi běhá mráz po zádech. Určitě vřele doporučuji zajít do Divadla Rokoko!



Kam dál