NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

...vlastně tě miluju.

Dnes v 10:37 | Geheimnis |  Téma týdne
Už nějakou dobu se na mé knihovně kupil štos vstupenek, účtenek, pohledů, jízdenek a kdoví čeho ještě. A já měla představu, že všechny tyhle hmotné vzpomínky jednoho dne dám dokupy. Koupím v Ikee nějakou předraženou, ale úžasně sladkou krabičku, které budu říkat "pokladnice našich vzpomínek" a do ní budu schovávat všechny tyhle blbosti. Nebudu se s tím muset patlat, prostě jen papírky zavřu do krabice a vzpomínky zůstanou uchovány pro případ ztráty paměti.
Jenže kdo se v nich pak vyzná?

Takže jsem koupila sešit. A tři barevné fixky. A začala jsem psát "Náš společný život". Taky jsem si koupila dva aršíky se samolepkami - s motýli a s beruškami. A vrhla jsem se do práce.
Jenže už na druhé stránce té A5 jsem se zarazila. Chtěla jsem totiž v bodech vymezit všechny důležité mezníky. A jedním z mezníků bylo naše první kino. A já si zaboha nemůžu vzpomenout, kdy jsme tam šli?! Nejsem puntičkářka a nelpím na detailech. Ačkoli bych si ráda vybavila přesný datum, název dne, hodinu, číslo sálu, řadu a sedadla a taky průměrnou teplotu venku. Dobře, jsem puntičkářka přes kraviny. Důležitý kraviny.
Fajn. Spokojím se s tím, když budu vědět aspoň měsíc - jestlo to byl už červen, nebo až červenec.

A právě proto jsem se rozhodla zapátrat tady, protože sem píšu kdejaký kraviny o svém životě. A za poslední rok a půl píšu hlavně ty citový kraviny.
Najela jsem do archivu a klikla na červen. A jako první se mi zjevil článek s názvem "Jako ve snách". A normálně jsem dostala samu sebe. Musím to sem překopírovat... :-)

 

Není byt jako byt

14. října 2017 v 10:48 | Geheimnis |  Pocity
První velký krok v našem dosavadním společném životě klepe na dveře. Věděla jsem, že to uteče, ale stejně se mi zdá, že to utíká přecijen moc rychle.

Za jeden a půl měsíce už budeme bydlet spolu. V jeho bytě. A ve mě převládají spíše negativní pocity nad těmi pozitivními.
Nejde o to, že bych s ním nechtěla bydlet. Chci! Ale myslím, že na to pořád ještě nejsem připravená... Chtěla jsem hrát podle vlastních pravidel a ne podle nervů a nálad mé spolubydlící. Ale co už, výpověď běží.
Vlastně to, že se necítím dost připravená na společný bydlení, je asi ten nejmenší problém. Myslím, že nervózní z toho, co nás spolu čeká, bych byla i za rok nebo deset let. Nejhorší pocity mám totiž z bytu samotného. Už když jsem v něm byla poprvé před rokem, tak se mi nelíbil. Ale tenkrát jsem to neřešila, protože jsem nepočítala s tím, že bych tam kdy bydlela. Jenže teď na mě ten byt čeká a mě se svírá žaludek. Vím, že jsem malicherná, ale ten byt je hnusný, hnusný, hnusný!!! Abych vám nějak připodobnila jeho vzhled, tak si představte byt s vysokými stropy, kde jste žili od malička se svými rodiči. Jenže rodiče se ve vašich asi třinácti letech rozvedli a pak jste tam žili jen s mámou. Ta se ale už před cca 10 lety odstěhovala do jižních Čech a od té doby se v tom bytě spolu s vámi prostřídalo několik spolubydlících. Ano, byly v něm i holky, ale absolutně to na tom bytě nejde poznat. Možná i proto, že těch holek tam zase tolik nebydlelo a poslední dva, tři spolubydlící byli huliči a čuňata. Čili většina místností bytu je načichlá marjánkou a jinými neidentifikovatelnými smrady. Nábytek je z let raz dva a tomu odpovídá stav. Záchodová mísa je oblepená chlupama. Do koupelny moc nechodím a ještě nikdy jsem se tam nekoupala ani nesprchovala. Co se týče kuchyně, tam snad jako v jedné z mála místností nebudu mít odpor to tam pořádně vycídit a uklidit. Ale bude to fuška.

To jsou věci, které mi vadí na pohled. A to prosím moje máma o mě kdykoli s radostí prohlásí, že jsem bordelářka. (A mě to kdykoli nasere, protože mě to trápí.)
Pak jsou tady věci čistě technické, které mi vadí. Třeba to, že v kuchyni nejen, že neteče teplá voda, ale kohoutek protéká. V prostřední místnosti nejde topení, takže je neobyvatelná a je z ní tudíž skladiště a sušárna prádla. No a nezanedbatelné je také to, že byt se nachází v prvním patře (bez výtahu) přímo nad hospodou a restaurací. Jo a abych nezapomněla, tak naproti oknu, kde dosud přespáváme (když se tam čas odčasu pozvu), jsou kontejnery na tříděný odpad. A když je čas od času přijedou popeláři vyprázdnit, máte pocit, že vám někdo rozbíjí sklo přímo u hlavy.

Ano, asi jsem malicherná, protože spousta lidí by dala všechno za to bydlet v tak velkém bytě kousek od metra za prima peníze. Jenže věřím, že mi dáte za pravdu, že můj neustále vzrůstající odpor k tomu bytu je založen na opodstatněných důvodech.
Co je ale úplně nejhorší, že jsem se o ničem z toho ještě nezmínila před svým milovaným přítelem. Mám strach, že mu tím ublížím. Protože pro něj to není jen byt, je to jeho dosavadní život, má tam plno vzpomínek. Bohužel ty vzpomínky jsou téměř hmatatelné...

Chci tomu bytu dát šanci. Zkusit vydržet a třeba se mi povede ho nějak zútulnit. I když se mi nepodaří zavést teplou vodu do kuchyně... Protože pořád je to nájem a proč do něj strkat prachy?
Bude to zkouška. Pro mě i pro nás oba. Upínám se k tomu, že si časem najdeme jiný byt. Klidně další podnájem, nespěchám na hypotéku (ale vím, že se jí nevyhnu). A to mě drží nad vodou.

Co se týče současného bytu, kde dožívám se svou spolubydlící... Katastrofa.
Mám volný víkend a těšila jsem se, jak uklidím celý byt a hlavně kuchyň. Ovšem za předpokladu, že budu v bytě sama. Jenže už je půl jedenácté a spolubydlící je doma, takže evidentně nemá žádné plány... A já prostě nemůžu nic dělat. Když je doma, jsem apatická. Sere mě, že potřebuju uklidit, ale prostě to nejde, když je ona doma. Chci na to mít klid a ten nemám, když jsme obě v bytě.

Jaký to je paradox... Bydlím v bytě, který mám ráda a který mě baví udržovat, ale nejsem toho schopná kvůli spolubydlící. A čeká na mě byt, který nutně potřebuje udržovat a uklidit a budu na to mít klid, ale mám k tomu bytu odpor..
Jo, člověk si nevybere.

Versus aversus

10. září 2017 v 9:14 | Geheimnis |  Pocity
Haha, muj prvni clanek z mobilu. To jsem zvedava, jestli ho dopisu a kolik preklepu v nem bude :D.

Na facebooku sleduju Andreu Kerestesovou-Ruzickovou, protoze je mi jako herecka velmi sympaticka a taky protoze nedavno porodila. No a me tehotenstvi a materstvi moc zajima, ackoli sama tehotna momentalne nejsem a v nejblizsi dobe to ani neni na poradu dne...

Dnes zverejnila fotku a popis, ze zacali se satkovanim. Ze zvedavosti jsem si procetla komentare a zjistila, ze vsechny jeji sledovatelky ji obdivuji, pochlebuji a chvali az do nebe. Zvlast me pobavil komentar jedne slecny/pani, ktera zahlasila: dalsi maminka, ktera vi, co je pro miminko nejlepsi ❤. Na to jsem si v duchu rekla: aha, takze ty co nenosi dite v satku, tak nevi co je pro prcka nejlepsi??
Po procteni vsech "nazoru" jsem proste neodolala a taky prispela svou troskou do mlyna. Nejsem hadavy clovek a vetsinou nekomentuju noc, u ceho ocekavam, ze me ostatni sezerou zaziva, ale ted jsem si nejak nemohla pomoct. A tak jsem napsala: "Krasa :-) ale to jsem jedina, kdo si v detstvi hral s kocarkem a ne se satkem?". Protoze ted smolim tenhle duchaplny clanek :-D, nemuzu se prepnout na fb abych zjistila, jestli na to nekdo reagoval.

Chci jen poznamenat, ze svym komentarem jsem nechtela nikoho nakrknout nebo urazit, ale prislo mi silene preslazeny, ze vsechny zeny to tam vychvalovaly do nebe a ja chtela byt na te protistrane, aby bylo patrne, ze "kocarkari" jeste ziji.

Ale vazne. Jako mala jsem se mohla zblaznit, aby mi mama kupovala porad nejake kocarky a panenky (muj nesplneny sen je Baby Born, misto ni jsem dostala My Sweet Love, ale milovala jsem ji taky). A co jsem - dejme tomu - dospela, nemuzu se dockat, az si poridim muj vysneny kocarek. Mam celkem realnou predstavu.

Chapu, ze kocarek je mene skladny nez satek, drazsi a samozrejme necitite tlukot srdicka vaseho miminka na svem. Ale dite v nem ma dostatek prostoru, aby se mohlo prevalovat, muzete ho v nem prebalit, muzete si do kocarku odlozit nakup, muzete ho nechat na zahrade, aby dite spinkalo na cerstvem vzduchu a vy si mezitim uklidite, uvarite... Proc jsou sakra kocarky tak strasne nepopularni??

A jaky je vas nazor? Kocarek versus satek?

P.S.: doufam, ze jsem se timto nikoho nedotkla. Ale je to muj nazor. A jsem holt staromodni, no. :D
 


Čaj s medem

9. září 2017 v 9:06 | Geheimnis |  Pocity
Ani nevím jak se to stalo. Prostě jsem se včera vzbudila a v krku mě bolelo, jako bych tam měla strup. Přes den v práci se k tomu pomaličku začala přidávat nenápadná rýma. Večer jsem už ulehala s šátkem na krku, paralenem v žaludku, lehkou bolestí hlavy, kašlem a hlavně - čajem s medem.

Znáte knížku Alenčina čítanka? Dostala jsem ji v první třídě a zamilovala se do ní. A jeden z mých nejmilejších příběhů je o tom, jak Alenka stůně a maminka jí a jejímu medvídkovi Medouškovi uvaří čaj s medem.
Jako malá jsem marodila docela ráda. Znamenalo to, že můžu bez výčitek ležet celý den v posteli a spát, jak se mi zachce. A v tom úplně nejlepším případě jsem ležela na gauči v obýváku a celý den si pouštěla pohádky. A maminka mě obskakovala, dávala mi sladké sirupy proti kašli a měřila mi teplotu. Naštěstí jsem nikdy neměla nijak závratně komplikovaný průběh nemoci (chřipka, nachlazení, angínu jsem měla snad jen jednou a možná ani to ne, že to byla jen horší chřipajzna), takže jsem marodění měla vážně ráda.

Úplně nejvíc se mi líbilo, když jsme přijeli domů od pana doktora, bylo dopoledne a já bych tou dobou dávno měla být ve škole. Jenže já si místo toho šla obléknout pyžamo a zalezla pod peřinu. Pak přišla maminka se sirupem a paralenem a taky mi přinesla termosku s čajem. Nikdy mi čaj ale nesladila medem, protože mi to nikdy nechutnalo.

Když jsem pak nastoupila na střední a poté na vyšší odbornou, už marodění nebyla taková zábava. Každý promeškaný den se nějak odrazil. Proto jsem doma zůstávala jen, když mi bylo opravdu mizerně.
Teď už jsem ale zaměstnaný člověk - a ještě ke všemu ve dvou zaměstnání. To už je marodění téměř nemožné.

Třeba jako dnes. Je sobota, venku počasí nic moc, takže by mi ani nevadilo celý víkend strávit v posteli. Jenže dnes i zítra mám službu na recepci. Dvakrát dvanáctihodinové utrpení. A jako třešnička na dortu - zítra tu máme zápas, takže tady ani nebude klid, bude tady plno lidí a ti mě uvidí a já zrovna nevypadám moc reprezentativně.

A mě je vážně mizerně. Byť to včera ještě tak nevypadalo. V noci jsem se budila, převalovala a každé polknutí mě bolí. S úzkostí jsem zjistila, že všechny léky, co mám na bolest v krku, už jsou rok prošlé. Připadám si hrozně bezmocná, jediné, co mám, je ten paralen. A ten má dobu použitelnosti do 09/2017, takže se modlím, že je tím myšleno do konce září a že mi více neuškodí, než pomůže.
Včera večer jsem se také snížila k tomu, že jsem si dvakrát udělala čaj s medem. A jak já říkám, to už musí být, abych si čaj neosladila cukrem.

Moje jediné štěstí je, že moje hlavní práce je bezvadná. Mám totiž skvělou šéfovou a celkové interní nastavení je super, protože jestliže jsme nějakým způsobem nemocní nebo musíme k doktorům, dává nám volno a nemusíme čerpat dovolenou. Já nechci předbíhat, protože nevím, jak budu vypadat zítra (třeba se to rapidně zlepší, i když tomu vlastně nevěřím), ale začínám reálně uvažovat, že v pondělí toto volno využiju a snad se alespoň jeden den pořádně vypotím. Ono totiž nachlazení není smrtelná nemoc, ale taky by se to nemělo podceňovat, protože by se to příště mohlo zvrtnout v něco těžšího.

Přeji vám klidný a zdavý podzim :)

Bravo, vyrovnáno.

27. srpna 2017 v 10:09 | Geheimnis |  Téma týdne
Jednadvacáté století, třetí tisíciletí. Naše doba. Naše zrychlená přítomnost. Naše všenarovnávající realita.

Hej, jsem žena! Kde jsou moje práva?! Chci pracovat a dostat za to stejný plat jako muž!

Hej, jsem žena! Nejsem služka ani vývařovna! Chci být doceněná a mít kariéru!

Hej, jsem lesba! Máš s tím problém?! Jsi xenofob a měl by ses léčit!

Hej, jsem černoška! Chci žít plnohodnotný život a celý svět mi v tom brání! Jste všichni rasisti!

Hej, jsem gay! No a co? Taky chci mít děti!


Kde je rovnost?
V tomhle všem. Každý se dožaduje svých práv a je-li na něj jen ukázáno prstem, už se ohání slovy jako xenofobie, rasismus, nerovnoprávnost... Jo a nejvíc oblíbené je slovo demokracie. Lépe řečeno "máme přeci demokracii, ne? Můžu si říkat a dělat co chci!". Jenže to není demokracie, nýbrž anarchie...

Ženy se touží vyrovnat mužům a přestat být na nich závislé. Muži se s tím neumí vyrovnat a tak raději přijímají lásku svých druhů. Gayové, lesby a všemožné transobjekty se dožadují pozornosti. Boří se iluze o tom, co kdysi bývalo normální a staví se nové mantinely, které jsou stále překráčeny a stále nadstavovány. Dnes je možné úplně všechno a nikdo to neodsoudí.

Nejsem xenofob - mám mezi svými přáteli lesby i gaye.
Nejsem rasista - v mé rodině jsou i Cikáni.
Ale nejsem ani emancipovaná žena. Jsem staromódní a dnešní svět se mi líbí čím dál méně. Nechci kariéru na úkor osobního života a vlastní rodiny. Nechci se s mužem spravedlivě dělit o domácí práce. Chci žít tak, jak žili moji rodiče a všichni rodiče předtím.

Jakým slovem mě označíte?

Kam dál