NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Život jde dál.

Včera v 16:49 | Geheimnis |  Pocity
Už je to víc než týden, co proběhlo poslední rozloučení s dědou. Nemůže být řeč o pohřbu, protože se nepohřbíval a pohřbívat nebude. Šel na kremaci... Kterou nemám ráda a nechápu, ale asi to bylo jeho přání (což taky nechápu, když rodiče i manželku má v zemi) a hlavně teta nechtěla na pohřeb přispět, čili jí do toho nemůžu kecat.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Pořád o dědovi přemýšlím, jako kdyby ještě byl. Když mě něco napadne nebo se něco stane (v dobrém slova smyslu), jako první mě napadne, že mu to musím říct, až se uvidíme. A pak mi dojde, že se to nestane...
Někdy mívám nutkání zvednout telefon a vytočit jeho číslo. Nebo zavolat do hospice a přeptat se, jak se mu daří.

Taky teď čtu jednu z posledních knih, co jsem mu darovala. Tajný deník Hendrika Groena - 83 a čtvrt roku. Vrátil mi ji asi měsíc předtím, než ho odvezli do Litoměřic. Prý je to pěkný, ale on už to nedočte. Záložka byla na 28. lednu, 43. stránka. Zakroužkovala jsem si ji....

Opusťme ale ten sentiment.
Život jde prostě dál a už nastal čas. Představuji si, že je spolu s babičkou, s Bobíkem, Ronym, Jeny, Terezou, Ájou (to jsou všechno psi) a pak taky se svým nejmladším bratrem, rodiči a v neposlední řadě s mým tátou.. Že prostě není sám a je mu dobře.

A teď už vážně opustím tohle téma. :)

Něco na pobavení?
Všichni známí se mě ptají, jak se nám spolu bydlí. A já když se nad tím zamyslím, tak mi to vůbec nepřijde jako necelé dva měsíce, ale jako roky. Tak jako jsem si neuměla před půl rokem představit, že spolu budeme každý den a hlavně život v tom bytě, tak jsem se hodně zžila s okolím.
Ale moje výtky k bytu jsou naprosto oprávněné! Třeba předminulý víkend. To jsem se rozhodla vyluxovat svou postel ve třetím pokoji, že si ji jako konečně povlíknu a budu tam spát (protože já chodím spát pomalu se slepicemi, zatímco můj Brouček vydrží ponocovat do dvou do rána, takže teď já omezuju jeho, když v deset usínám a on musí ztišit televizi, zhasnout a celkově být potichu, jenže stejně to není ono a mám přetrhaný spánek, zkrátka omezujeme se vzájemně). Ale co se nestalo - zapojila jsem vysavač do prodlužováku, nasadila nástavec s kartáčem, šlápla na tlačítko a... a nic. Lux povzdychl a to bylo vše. Jen jsem slyšela spadnout pojistky. Naštěstí vypadl jen okruh zásuvek v pokojích, což znamenalo, že jinak světla svítila a kuchyně s koupelnou fungovali bez problémů (hlavně kvůli lednici). Jenže jinak nešlo dělat nic. Televize, wifi, počítač, notebook (můj noťas má totiž blbou baterku a bez proudu dlouho nevydrží). Takže jsem mému drahému, který tou dobou byl s kamarády, nadatlovala smířlivou, ale jasnou sms - začni přemýšlet o budoucnosti - a šla si číst. A taky jsem vzteky snědla chipsy a načala bonboniéru Merci, kterou jsem dostala k narozkám od kamarádky.

A aby bylo jasno, pojistky jsem se snažila nahodit. To byl taky porod (sorry holky, zas tak hrozný to nebylo. :D ). Pojistky jsou v chodbě u dveří, nad provizorním botníkem plným mých bot, který se mi fakt nechtěli přeskládávat, a leze se k nim po žebřinách. Jo, po těch co jste měli všichni v tělocvičně. Ale já, která tomu bytu nedůvěřuje, jsem si šla radši pro skládací schůdky. Vylezla jsem nahoru a mezitím, co jsem se natahovala k pojistkám, jsem si kryla hlavu, aby mi na ni třeba nevlezl nějaký pavouk. Pod stropem je totiž ještě jeden skleněný, asi tak 30 cm pod, jehož funkci nechápu. Není to ani okrasný, ani praktický. Uklízet se to pořádně nedá, protože se člověk bojí, že mu to po těch třiceti letech spadne na hlavu.
No, na hlavu mi nespadl ani skleněný podstrop, ani pavouk, ale ani jsem nenahodila pojistky.

Ten víkend jsem taky rozhodla, že chci prát ve své pračce. Protože ta, co tam byla, sice prala, ale už s odřenýma ušima, resp. bubnem. Nehledě na to, že vydávala všelijaké zvuky, leckdy měla tendence špacírovat (nožičky už moc nesloužily) a taky se ždímání muselo přepínat ručně - resp. když jste to nepřepli, tak jste měli prádlo mokrý. A co mě znervózňovalo asi nejvíc bylo to, že jsem nevěděla, jak dlouho pere. :D Holt jsem staromódní, ale pračka s displejem je prostě super!
No a vtipné bylo jak vyřešíme odpad. Ten byl totiž taky velmi provizorní. Do odpadu od umyvadla totiž byla vyvrtaná díra, do ní zasazený jakýsi náhubek, na ten byla nasazena odtoková hadice a celý to bylo přelepný asi kilometrem černé lepenky :D. Ale jak jsme zjistili, nic moc lepšího se s tím vymyslet nedalo. Hadice musela jít tam, protože i kdyby šla do umvadla přímo, voda by odtékala na zem právě tou vyvrtanou dírou. Takže po mnohých hokusech pokusech si můj milovaný poradil, náhubek k odtoku přilepil chemoprenem (já bych tomu všemu říkala silikon :D ), nechal to zaschnout a mojí odtokovou hadici (tedy mé pračky) k tomu náhubku přitáhnul takovou tou kovovou smyčkou na šroubek. A já večer mohla vesele prát :).

Sice jsem tomuhle řešení moc nevěřila, ale nakonec se osvědčilo.
No a takových technických zázraků tam máme plno. Jsme v celém baráku dost možná jediný byt, který je v původním stavu :D. Ale už jsem začala tnout do živého. Nedávno jsem byla u kamarádky, která bydlí v Čakovicích se svým přítelem. Krásný nový byt z roku 2008, 3+kk. Platí jen o dva tisíce víc než my (i když je pravda, že nevím, kolik platí energie, ten rozdíl počítám jejich cenu nájmu vs. kompletní částku naši) a do centra to je MHD plus minus půl hodinky. To není špatné :D.
Když jsem to říkala příteli, vypadal, že nad tím přemýšlí. Konečně. :D

Ale zatím mě to v bytě baví. Byť je mi tam často zima a musím se v ledasčem omezovat,užívám si společné bydlení, společnou práci uvnitř a celkově to, že jsme spolu a že je nám dobře. :) A co nám přinesou zítřky.. Tím se nechme překvapit!
 

Přijedu po Novém roce, dědo.

3. ledna 2018 v 11:27 | Geheimnis |  Pocity
S tímhle slibem jsem opouštěla jeho pokoj, pouštěla jeho ruku a odcházela z hospice. Věřila jsem tomu, že se ještě shledáme, protože děda má tuhý kořínek. Ačkoli mě tahle víra velmi bolela, protože tuším, jak moc trpěl. Možná ani ne tak moc fyzicky jako psychicky. Uvězněn v minimálně pohyblivém těle, avšak mysl zdravá. A moje slzy při návštěvách mu příliš optimismu do posledních dní nejspíš také nepřidaly...

Druhého ledna dva tisíce osmnáct. Osmdesát sedm let.

Byl druhý svátek vánoční, když jsem přemluvila mámu, aby jela se mnou. Teta mě před svátky po telefonu požádala, jestli bych za ním nezajela mezi svátky, protože ona tam bude o Štědrý den a pak až o Silvestra, tak aby tam nebyl týden sám.
Vypadal tak strašně křehce.. Jeho kdysi silné a zdravé tělo bylo jen kost a kůže, jeho hrubé ruce ztratily ještě více z citlivosti a motoriky. Nezvládl se ani posadit, jen ležel.
V prvních minutách návštěvy se snažil mluvit, ale nebylo mu vůbec rozumět. Vypadalo to jako by byl po mozkové příhodě. Ale nebyl, jen s ním asi nikdo nerozmlouval.
Po chvíli už mluvil lépe, ale s námahou. "Holky, je to v pořádku," říkal a vypadal u toho tak roztomile jako dítě. Byl to hořkosladký moment, protože se usmál.

Strašně moc chtěl vstát a chodit. To ho bolelo asi nejvíc, vědomí, že už se nikdy na své nohy nepostaví.
Celý život, co jsem ho znala, byl obklopen zvířaty, především psy. A ti mu zde v hospici taky strašně chyběli.
Celé dny mohl jen ležet a čekat, jestli za ním někdo přijde a rozbije ten nekonečný stereotyp. Většinu času prospal a byl hrozně unavený.

"Dědo, tak už bydlíme spolu s V., už měsíc," vyprávěla jsem mu, abych rozptýlila jeho myšlenky a řeč o tom, kde se nachází. Usmál se a pomalu povídal: "A za měsíc bude svatba." To mě rozesmálo. A teď mě to rozbrečelo... I když s tím počítáte, že už se chýlí konec, stejně to neberete v potaz. Teprve když ten konec skutečně nastane, uvědomíte si, co všechno už nestihnete. Omluvit se za to, jak zlí jste byli v pubertě. Říct, že mohl být pradědečkem už dávno, ale vy jste se rozhodli jít na potrat a nikomu z rodiny to neříct. Uvědomíte si, že teď už se cokoliv ve vašem životě obejde bez toho, aniž byste jednou za čas zašli za dědou a všechno mu převyprávěli. Nepozná Vaše děti a ony jeho. Až se jednou skutečně schýlí ke svatbě, už u toho nebude. Už vám nedovypráví své vzpomínky z dětsví a mládí, které jste společně zapisovali do knihy "Dědečku vyprávěj".

Dědovým odchodem jsem také fyzicky pocítila přetrhnutí poslední nitky vazby mezi mnou a tetou. Komunikujeme spolu ohledně posledního rozloučení a byla to právě ona, kdo mi včera zavolal. Ale cítím, že až se rozloučíme, komunikace mezi námi přestane úplně. Poslední člověk, který nás spojoval, odešel.

Svůj slib dědovi už nesplním. A strašně mě to mrzí a bolí. Nejbližší a nejlepší vztah jsme spolu měli právě teď, na konci jeho života.

Děda zemřel v hospici v Litoměřicích. Jeho zdravotní stav si žádal celodenní péči, na kterou rodinní příslušníci v domácím prostředí už nestačili. Využiji této smutné příležitosti a znovu, naposledy vás tímto požádám o příspěvek na mou prosincovou výzvu na pomoc seniorům. Více se dozvíte po kliknutí na tento odkaz.


Děkuji za přečtení, komentáře a případné finanční příspěvky. ♥

Shrnutí posledních týdnů

23. prosince 2017 v 20:28 | Geheimnis |  Pocity
Milí moji,

tak konečně mám čas a klid na to, abych se pokusila srozumitelně popsat události posledních dní a týdnů.
Jak asi většina z vás, kdo sem občas zavítáte, ví, koncem listopadu jsem se přestěhovala ke svému příteli. A taky asi tím pádem víte, že se mi do toho moc nechtělo a měla jsem velké obavy.
Pravda ale je, že dva tři týdny před samotnou akcí kulový blesk se mé pocity proměnily. Naopak jsem se začala těšit. Na to, že budeme už pořád spolu. A hlavně jsem se smířila s tím, jaký byt mě čeká.
Současně jsem ale byla čím dál víc nervózní a ve stresu, aby všechno vyšlo, všechno bylo připraveno a zařízeno, odhlášeno... Na jedné straně zařizování kolem stěhování samotného, takže domlouvání stěhováků kdy kde mají být, co kam odvézt (nejdřív jsem chtěla, aby odvezli několik starých krámů od mého Broučka do sběrného dvora, pak naložit mě, přestěhovat můj nábytek k němu kromě jedné zrcadlové skříně, kterou jsme pak sólo vezli ke kamarádovi...), na straně druhé vyřizování převodu energií a komunikace s novými nájemníky.
Nakonec se samozřejmě všechno zvládlo, ale byly to fakt strašné nervy. Nehledě na to, že zbytek věcí jsem pak stěhovala celý víkend sama autem. Byla jsem z toho fakt vyřízená. Bolela mě záda a v neděli večer už i nohy, protože jsem to všechno tahala v kozačkách na podpatku - nápad, já vím.

Pak přišla další etapa - zabydlet se v novém bytě. Teda řeknu vám, stěhovat se těsně před Vánoci už nikdy víc. Natož do bytu jako je tenhle. Kde když zapnete pračku, nemůžete zapnout nic dalšího, protože byste vyhodili pojistky (samozřejmě konvici nebo televizi ano, ale nemůžete vysávat nebo zapnout myčku). Dřez v kuchyni používám tak jednou týdně a to tak, že si v koupelně napustím do lavoru horkou vodu a tu pak přeliju do dřezu, abych umyla velké kusy nádobí v ruce. A při vaření také furt lítám do koupelny, umýt si ruce, natočit vodu, opláchnout potraviny,... To mě štve. Trošku. Naštěstí snad po Novém roce vyřešíme ten průtokáč do kuchyně a koupíme nové baterie. A taky prohodíme pračky - Broučkovi dvacetiletou za moji 2 roky starou. :)

Hehe, vtipná je taky Broučkova trouba. Letošní pečení cukroví a hlavně vánočky byl očistec. Nejenže sporák je opět nějaký pátek starý model, ale ještě ke všemu konkrétně u knoflíků od trouby jsou totál umazané kresbičky, takže fakt netuším, na kolik stupňů peču a na jakou funkci. Je zázrak, že cukroví se povedlo a je skoro snězeno (a to jsem ještě já hloupá slíbila kolegovi z práce, že mu taky napeču - ale prý dobrý, takže velké uf). To s vánočkou to bylo horší. První jsem dělala svou bezlepkovou. No ve zkratce... Vyhodila jsem kilo hmoty. Syrové. Protože se s tím nedalo vůbec pracovat... To s "lepkovou" verzí (podle jiného receptu, preventivně) to šlo mnohem lépe. Vánočka se mi povedla uplést a vypadala fakt krásně! Jen v troubě se z toho stal mazanec... Ani špejle to nezachránily. A víte co? Ten můj miláček ji snědl. A ještě si pochutnával. A že prý on nejí očima. ♥ Je zlatý.

A víte, v čem je ještě dokonalý?

Umyl okna, vytíral, skládal nábytek, utíral nádobí, umyl záchod... Prostě mi pomáhá se vším, na co si vzpomenete. A to sám od sebe. I když je pravda, že občas jsem měla nutkání mu říct, ať mi s úklidem nepomáhá, že si to chci udělat sama. Třeba vysát pavučiny. To abych měla jistotu, že jsou fakt pryč :D Ale neřekla jsem mu to.

Vlastně kdybych měla shrnout naše skoroměsíční spolubydlení, tak... Jsem v sedmém nebi. I když podmínky toho bytu jsou takové,jaké jsou. Je to sranda. :) Je to naše první společné bydlení. A jednou, dřív nebo později, ty pojistky spadnou úplně a bude potřeba to řešit... A pak budeme spolu řešit, co dál a na tohle budeme ještě s láskou vzpomínat :)

V posledním článku jsem také psala o mém dědovi. O našem posledním setkání, které jsem probrečela. Nicméně nebylo poslední.
Děda je v současné době v hospici v Litoměřicích. Už jsem tam za ním jednou byla. Sešli jsme se u jeho postele celá rodina z tátovi strany - teta, obě sestřenky a jeden pravnuk. Děda však po celou dobu spal.. Byl pod sedativy. Takže o nás nevěděl.
V týdnu mi teta volala, jestli bych se za ním mohla stavit mezi svátky. Ale upozornila mě, že jeho stav se prudce zhoršil od poslední návštěvy...
Takže mám v plánu v pondělí nebo úterý tam jet. Snad to ještě stihnu....

Omlouvám se za neveselé zakončení.
Doufejme v lepší zítřky. :)
Mějte se krásně, užijte si svátky s vašimi blízkými a vstupte do nového roku pravou nohou!!!


Geheimnis
 


Krásné svátky!

21. prosince 2017 v 13:36 | Geheimnis |  Pocity
Moji milí blogoví přátelé,
velmi se omlouvám, že se neozývám zde a ani se moc neobjevuji na vašich stránkách. Ale jistě to máte všichni podobně - před svátky vánočními je toho prostě hodně k vyřizování, zařizování a zadělávání :). A když se do toho někdo - jako třeba já - těsně před vypuknutím té vánoční horečky stěhuje, je té práce kolem ještě o něco víc... :-)
Ale žiju, jsem šťastná a troufám si říct, že bydlení v jednom bytě spolu nám svědčí :). Alespoň zatím se nevyskytl ždný problém, natož hádka nebo výměna názorů. Sžíváme se, přizpůsobujeme se jeden druhému a je to nádherné ♥

Ráda bych se rozepsala víc, ale zrovna teď sedím v kanceláři, tak tu nemám potřebný klid, čas a múzu :) možná sepíšu nějaký článek o víkend, kdy mám svou historicky poslední službu na recepci na Spartě ♥ je milé, že když se to dozvěděl Tomáš Rosický, tak to taky rovnou zabalil.... :D :D (vtip. Myslím.)

Takže vám všem přeji krásné prožití svátků vánočních, hlavně v klidu a radosti a věřím, že se do konce tohoto roku ještě "setkáme"!

Jen jestli můžu být tak smělá, chtěla bych vás o něco poprosit. Založila jsem si dárcovskou výzvu, jejímž účelem je vybrat alespoň 25 000,- Kč, které následně poputují do nadace Taťány Kuchařové Krása pomoci. Ta výzva je časově omezená, skončí zhruba za dva týdny. Pokud chcete a můžete, pomozte. Můžete poslat jakoukoli částku. Já poslala tři stovky, můj milovaný rovnou tisícovkou. Ale můžete i méně, třeba stovku nebo padesátikorunu. :-) A klidně mi tam po poslání zanechte vzkaz ♥ a sdílejte, jestli můžu být až tak dotěrná :D :) Děkuji ♥


Děda.

17. listopadu 2017 v 21:54 | Geheimnis |  Pocity
Nedávno jsem psala o mém vztahu s mou mámou, teď mě okolnosti nutí vypsat se z dnešního zážitku s dědou. Táta mého táty.

Bude to dlouhé vyprávění.

Asi bych měla začít tak nějak od začátku. Můj děda prožil hodně let v Ostravě a v Brně. Poznal tam svou ženu, mou milovanou babičku (která už bohužel dvacet let není mezi námi) a narodili se mu tam dvě děti. Prvorozený syn, můj nejmilovanější tatínek a dcera. Pracoval jako číšník.
Z Moravy, potažmo Slezska, ale nepocházel, protože se narodil ve vesničce ve středních Čechách, kde jsem zase téměř celý svůj život žila já. Žila tady také jeho maminka, moje prababička, ke které můj táta se sestrou jezdívávali každé léto na prázdniny. Po několika hodně letech se do této vesnice jako rodina přestěhovali natrvalo. Žili v našem rodinném domě, který postavil někdy v první polovině minulého století můj praděda, všichni pohromadě: prababička, babička, děda a děti.

Kam dál