NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Myši mají pré!

16. července 2018 v 22:05 | Geheimnis |  Pocity
Kocour odjel na víc než týden ke své mamce.

Jak jsem si představovala, že ten čas strávím:
  • budu truchlit,
  • volný víkend využiju k pořádnému úklidu,
  • během úklidu budu v pravidelných intervalech odpočívat,
  • každý všední den po práci budu doma něco dělat,
  • budu psát na blog.

Jak ten čas trávím:
  • truchlila jsem jen první večer, pak mi došlo, že to je super,
  • od pátku jedu romantický filmy, na který bych se jinak v klidu dívat nemohla,
  • neuklízím po sobě,
  • chodím pozdě spát,
  • na blog se nějak nemůžu dokopat, protože:
  • volný víkend nevyšel (v sobotu skoro pět hodin na zkušebně v divadle s Projektem 2, neděle rozbitá dvouhodinovou návštěvou paní Anny + hodina cesta),
  • v neděli po návratu od paní Anny jsem byla schopná udělat jen další bordel - zapečené palačinky se slaninou, špenátem a sýrem a zalité smetanou s vajíčkem; zbylých pár palačinek používám jako dezert po těch slaných,
  • z výše popsaných bodů vyplývá, že jediný úklid, ke kterému jsem se dosud dostala, je ten v kočičím záchodku,
  • je sice teprve pondělí, ale myslím, že s tou prací po práci to taky tak horké nebude.

Tak třeba dneska jsem sice z práce vypadla už ve dvě - vyplácala jsem na to půl dne dovolený - protože náš pejsek (u mámy) má bolavou nožičku a máma neví z čeho. Je to tvrdohlavý jezevčík a nenechá si na to šáhnout. Tak jsem se sbalila, jela z práce domů pro klíče od auta, z domu k autu (kde jsem nabrala největší zpoždění kvůli nějaké neočekávané výluce u Smíchovského nádraží) a pak konečně k mámě. Docela jsem pospíchala, protože naše veterinářka ordinuje jen od dvou do pěti a mě to vycházelo, že dorazím krátce před čtvrtou. V pohodě, dojela jsem. Šla jsem vyzvednout mámu a Lojzíka, ten jen ležel a když jsem ho pohladila, zaregistroval mě a začal se samou radostí hrozně třást. Šup do auta a jelo se.

Nojo, jenže když se chudák dopajdal ten kousek od auta k ordinaci zjistili jsme, že ambulance je do dneška ještě zavřená. Chápete to?! Bude otevřeno až zítra. Jak na potvoru... Máma si šla teda něco pokoupit na náměstí a já mezitím googlila jinou nejbližší veterinu. Ve městě měla být ještě jedna, tak jsem se k ní rozjeli. Tam pro změnu v pondělí neordinovali vůbec. Tak jsme s nepotázanou odjeli zase domů. Mámě jsem řekla, ať tam zítra sjede busem (bez psa) a koupí mu v lékárně aspoň něco na bolest a otok, případně zánět.

Domů jsem dorazila před půl osmou. Auto jsem zaparkovala ob ulici od baráku, fakt už se mi nechtělo jet na Smíchov a pak se kdovíjak dlouho kodrcat zase domů, natož s 70 vejci, které mi máma dala pro kolegyně v práci.

Zítra máme od dvou hodin zase zkoušku s Projektem 2 na zkušebně. Sobotní zkouška byla hodně výživná, zmákli jsme toho docela dost, ale taky jsem z toho byla jaksepatří vyšťavená. Zítra to bude podobné, protože zatím zkoušíme jen ve třech - léto, no. A další zkouška hned v neděli, to bude taky záhul.

Na víkend jsem k sobě navíc pozvala bráchu, jednak proto, že mám byt k dispozici, jednak proto, abych mu udělala radost, jednak proto, že by chtěl jít do kina a takhle je to pro mě lepší, že ho pak v noci nemusím vézt autem domů a jednak ho chci na chvilku zase vytrhnout ze stereotypu. Tím, že je věčně doma, je pro něj pak každý výlet jako zázrak.
V sobotu bych tedy ráda aspoň něco málo poklidila - ačkoli doufám, že se mi podaří něco udělat aspoň ve středu a čtvrtek, kdy zatím na večer nemám žádné plány - a pak vyrazíme za kultůrou. V neděli se mnou absolvuje zkoušku, aspoň nám řekne, co si o tom myslí a jestli bychom tu říjnovou premiéru neměli radši rovnou zrušit no a pak pojedeme domů za mámou. V práci si chci vzít na pondělí a úterý volno, tak snad to nebude problém, když už máme po uzávěrce.

Akorát mě mrzí, že v neděli by se nám měl vrátit kocourek milovaný od maminky a já se s ním asi minu. A s náma by určitě nejel, podle mě bude rád, když bude chvilku doma a bude mít klid. Moje máma je totiž hrozně ukecaná, mluví prostě furt.
No na druhou stranu - jsme spolu pořád, v práci i doma a navíc jsme před týdnem absolvovali týdenní dovolenou na Šumavě, kde jsme opět byli pořád spolu. Myslím, že téměř dvoutýdenní odloučení bude jedině ku prospěchu. I když.. stejně už se ho nemůžu dočkat, čumáčka mýho! <3 ♥
 

Nesnáším loučení aneb konec sezóny.

29. června 2018 v 12:56 | Geheimnis |  Pocity
Už to tak na světě prostě chodí, že něco musí skončit, aby něco nového mohlo zase začít. Dvanáct let, dvanáct divadelních sezón a několik desítek, ba stovek inscenací, to už je kus života. Já jsem byla součástí tohohle úžasného kolosu dva roky a čtvrt, navíc jsem nikdy nebyla přímo ve víru dění, nýbrž zalezlá v kanceláři a že pracuju v divadle mi přišlo jen občas, když jsem dělala asistentku manažerovi provozu, zašla na neveřejnou generálku nebo seděla během zkoušení před režisérem coby zapisovatelka připomínek hercům.

Nemám ráda změny, ale to se nedá nic dělat.

Minulý článek mě vyšvihl na titulku blogu, což mě upřímně zaskočilo, jelikož článek nebyl nijak propracovaný a ani jsem ho aspoň doufám - nedávala do tématu týdne. Nicméně děkuji, že jste si ho přečetli a mnozí také okomentovali.
Mě osobně ale nepřišlo, že zase až tak moc sděluje něco o divadelním zákulisí, byl to spíš popis mé práce coby uvaděčky. Proto jsem se rozhodla sepsat pár vět o tom pravém zákulisí, jaké znám ze své práce. Nevím ale, jak moc se mi to povede.

Tak čím začít?
Vybavují se mi vzpomínky z prvních měsíců, kdy jsem z tohohle prostředí byla ještě celá vykulená. Tenkrát jsem párkrát do týdne sedávala v kanceláři manažera provozu, která je v samém srdci zákulisí ABC. Kolem chodili herci, kteří zrovna zkoušeli novou hru a nejednou zabloudili do onoho krcálku, protože chtěli něco řešit. Takhle jsem si podala ruku s třeba s naším "Evženem Oněginem" Jirkou Hánou. Nejednou mě (a i sebe) uvedl do rozpaků Tomáš Novotný, kterého mi jeden čas můj šéf také dohazoval. Já už v té době ale měla oči jen pro mého Broučka.
Když jsme u toho, Jiří Hána je znám tím, že je schopen se naučit opravdu velké množství textu.

Ten a samý šéf mě také vzal na prohlídku divadla, z čehož mi v paměti utkvěl především moment, kdy jsme se nacházeli na tzv. překladu (místo nacházející se cca 3,1 m nad jevištěm), kde by měla být původní podlaha, na které stávával ještě pan Werich.

Za zmínku také stojí každoroční loučení se sezónou, kdy vedení uspořádalo bowlingový turnaj. Tam jsme se sešli všichni zaměstnanci křížem krážem divadla, od uklízeček, uvaděčů, ekonomického osazenstva až po umělecký soubor.
Na tom prvním jsem byla členem Týmu snů, jak jsme se pojmenovali, a jeho členy byla tajemnice Divadla ABC (paní, která sestavuje tzv. ferman, tedy hrací plán na několik měsíců dopředu a musí tedy z herců dostat termíny, kdy kdo může hrát) - tato shodou okolností s touto sezonou také končí a odchází do jiného divadla, dále náš pan vrátný z ABC, bodrý chlapík v letech, herec Radim Kalvoda (se kterým si od té doby tykám) a pak současný umělecký šéf Divadla Kladno Jaroslav Slánský (do kterého jsem jako malá byla platonicky zamilovaná, no není to úžasný? :D), ke konci ho střídal jeho partner Zbigniew Kalina. Ten bohužel v MDP také končí...
Že jsem se na tomto prvním bowlingu opila jako doga a domů pak musela jít pěšky, protože mi v tramvaji bylo blbě, se více rozepisovat nebudu.

Nikdy také nechci zapomenout na to, jak jsem byla aspoň na chvilku součástí vzniku nové inscenace a to v případě, kdy jsem byla jako zapisovatelka připomínek u Petra Svojtky. Bylo tomu tak v případě her Top Dogs a Šedesátky. U obou jsem see nesmírně bavila a viděla je vícekrát. Když jsme zkoušeli Šedesátky, seděla jsem tenkrát v hledišti asi čtyři hodiny a stejně jsme to nedozkoušeli do konce. Tenkrát kolem mě prošla Veronika Gajerová a dala mi pusu do vlasů, dodnes ale netuším proč. :-D
Premiéra měla být klasicky v červnu, bohužel však pár týdnů před premiérou onemocněl Roman Říčař a to poměrně vážně, bylo tedy nutné generálky i premiéru přesunout na září. Naštěstí vše dobře dopadlo a když jsem minulý týden už jako uvaděčka byla právě na Šedesátkách, lidé se loučili rozzáření a usměvaví a někteří říkali, že už na tom byli podruhé a určitě ne naposledy. To člověka zahřeje u srdce!

A právě Petr Svojtka nás dnes obcházel, kancelář po kanceláři, člověk po člověku, a osobně se loučil. Protože jsme tu samé ženy, každá dostala rudou růži. Mě osobně navíc přislíbil, že kdykoli budu chtít zajít na nějaký jeho nový počin, ať se neváhám ozvat. Bude mi strašně chybět! Herci z něj sice prý často květli, ale já jeho (a pana dramaturga Jiřího Janků) díla prostě žeru, říkávám, že jsem Svojtkomil. Obávám se, že s jeho odchodem z MDP odchází také smysl pro humor.

Uvidíme však až v nedaleké budoucnosti, jak se novému vedení podaří oslovit diváky a to nejen novým repertoárem, ale také novými herci, novým vizuálním vzhledem a tiskovinami! Těšte se a držte nám palce!

Furt v luftě aneb konec jedné éry.

25. června 2018 v 16:39 | Geheimnis |  Pocity
Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid! Já tam, já tam dávno už měl být. Nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím?! Promiňte, vážení, mám veliké zpoždění!

Tak to byla menší kulturní vložka.

Ale v podstatě sedí jako prdel na hrnec. Od čtvrtka jsem v jednom kole, protože po večerech jsem byla pořád v divadle. Ve čtvrtek pracovně - po dni v práci jsem si vyšvihla ještě večerní službu jako uvaděčka v ABC na komedii Vím, že víš, že vím (dosud jsem ji neviděla, jednak mě odrazuje výše ceny a režijky na to plýtvat nechci a jednak jsem divadelnímu herectví Simony Stašové zatím nepřišla na chuť), druhý den jsem po dni v práci přešla plynule do ABC znovu, tentokrát v roli diváka a to na představení Tančírna 1918-2018, která byla poslední premiérou této sezóny a já ji bohužel nestihla vidět na generálkách a byť jsem byla přítomna na její premiéře začátkem června, byla jsem v tu dobu coby uvaděčka natolik zaneprázdněna, že jsem stíhala slyšet jen smích a potlesk diváků.

V sobotu jsem pak prokládala odpočinek s úklidem domácnosti a večer jsem pro změnu opět chvátala do divadla ABC, tentokrát na rozloučení. Konalo se Poslední soirée aneb Mejdan na rozloučenou, po němž následoval ještě koncert. Byla to bomba! Neskutečně jsem se bavila a myslím, že pro přítomné diváky to muselo být vzrušující a neotřelé, protože soirée bylo vtipné a zúčastnila se ho valná většina všech herců (i těch externích!), ale zlatým hřebem večera byla pařba přímo na jevišti! Tančilo se, hrálo a zpívalo až do půl dvanácté. Hráli se písničky z průřezu všech hudebních představení, která se během těch 12 sezon odehrála a lidé se bavili.

Druhý den, tedy v neděli, jsem doma pokračovala v úklidu a odpočinku, s Broučkem jsme si také zašli na oběd ♥ a večer mě pak čekala služba v ABC, nyní opět jako uvaděčka. Byl to pronájem, čili peníze na ruku, což se mi teď před dovolenou víc než hodí :D. Prvně jsem si vyzkoušela také pozici na šatně. Neočekávali jsme velký nával kabátů, ale opak byl skutečností. Zhruba dvacet tašek a asi osmdesát kabátů a bund. Jsem ráda, protože mě to aspoň zaškolilo, byť jsem jen chodila věšet, aby to bylo rychlejší. Musím ale říct, že tahle pozice mě zatím bavila asi nejvíc, protože narozdíl od ostatních pozic (na balkoně, v přízemí nebo u vstupu) má člověk opravdu co dělat - za předpokladu, že není parné léto a lidi nechodí bez kabátů. Jinak jen stojíte, v ruce držíte programy k dané hře, které semtam prodáte, občas někomu odpovíte na otázku nebo se projdete po foyer. Prostě to utíká mnohem pomaleji a navíc z dlouhého státní na místě bolívají záda a nohy.

No a dnes po práci mě čeká poslední služba této sezóny. Kromě ní ale půjdu ještě coby "ocásek" na večerní prohlídku zákulisí, neboť několik uvaděček, které prohlídku dělávají, od září už nebude a je potřeba doplnit řady těch, které to převezmou. No a vzhledem k tomu, že divadla jakožto kmenový zaměstnanec znám a jelikož jsem patrně schopná se to naučit a interpretovat, půjdu dnes také a budu poslouchat a dívat se, kudy kam. Zatím mám pocit, že bych to mohla zvládnout, protože většinu z těch historických faktů znám a technické zázemí zase znám díky své pozici účetní a někdejší asistentky manažera provozu. To se ale uvidí v září, kdy už mám domluvenou první prohlídku a to ještě ke všemu se studenty střední školy, což bude patrně očistec.

A co znamená konec jedné éry?
To se váže právě k sobotnímu Mejdanu na rozloučenou. Po dvanácti letech (sezónách) odchází divadelní vedení, které je ale z části od ledna už nahrazeno novým. Nikdo z nás pořádně netuší, co nás čeká. Zato však všichni víme, co nás opouští.
Musím se přiznat, že byť jsme si s pár kolegy dělávali občas z odchozího vedení legraci (mezi sebou, samozřejmě :)), budou mi všichni chybět. I paní dramaturgyně, která nás, podřadné kolegy, vždy přehlížela a neodpovídala na pozdrav. :) Z nově příchozího vedení jsem zatím na rozpacích, uvidíme, jak se situace vyvine.

Chtěla jsem vám sem přidat nějaké video ze soirée, ale na youtube žádné není, všechna jsou na facebooku. Tak vám sem dám alespoň dvě videa z her, ze kterých mi běhá mráz po zádech. Určitě vřele doporučuji zajít do Divadla Rokoko!


 


Mých pět plusů a pět mínusů.

1. června 2018 v 17:17 | Geheimnis |  Téma týdne
( + ) MÝCH 5 NEJ ZÁŽITKŮ, VĚCÍ, LIDÍ...


1. Láska - můj současný vztah

Z mých článků je to patrné. Teď mám sice období článků o kočce :D, předtím o bytě v katastrofálním stavu, ale všechno vždy souvisí s jedním jediným člověkem - mým milovaným přítelem. On je moje všechno. Souzníme - a ne, není to fráze, je to můj naprosto přesvědčivý pocit.

Poznali jsme se v práci. Prvních pár měsíců jsme se oťukávali, chodili spolu na procházky a pak do kina. Celé ty dlouhé tři měsíce jsme se sebe ani jednou nedotkli. Netušila jsem vůbec na čem jsem, byla jsem z toho zoufalá, ale nedokázala jsem udělat první krok. Vlastně druhý, protože první krok bylo napsat mu a dát se do "řeči". Z toho pak vzešli procházky a filmy.
Do konce života (nebo do propuknutí Alzheimera) budu mít v živé paměti, jak jsme šli noční Prahou z kina na Andělu, vzali jsme to přes Petřín a zatímco on si odběhl odskočit, já se usadila na zídku a po jeho návratu jsem ze srandy řekla, že už nikam nejdu. V ten moment ke mě přistoupil, objal mě kolem pasu a políbil

Kdo si chcete přečíst článek o vzniku našeho vztahu, můžete ZDE :)


Když se "daří", tak se "daří".

30. května 2018 v 13:11 | Geheimnis |  Pocity
Známe to asi všichni, někdy má člověk opravdu den blbec. Já ho měla v pondělí.

O víkendu jsme s Broučkem byli u jeho mamky. Sekali jsme zahradu (a žádné lážo plážo sekačkou na anglický trávník, Brouček kosil metrové traviny a já za ním běhala s hráběmi). Bylo krásně, sluníčko svítilo a maminka o nás pečovala jako v pětihvězdičkovém hotelu. Během práce na zahradě jsem se ale pěkně spálila - obě ramena, krk a část zad nad lopatkami. Moc to nevylepšila ani dlouhá cesta autem zpátky do Prahy, která byla únavná (řídila jsem).
Díky mimořádnému přísunu slunečního svitu jsem v neděli usínala a v pondělí ráno se probouzela s bolestí hlavy, která ve mě evokovala asociaci situace z minulého týdne, kdy jsem měla podobnou bolest hlavy z kocoviny. Za tu mohlo nekvalitní červného "víno" v našem divadelním klubu.

Tudíž pondělí začalo vyloženě optimisticky.
Během usínání mi navíc došlo, že mě ráno čeká školení o DPH v příspěvkových organizacích. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem si na to vzpomněla! Maličkost, že jsem ale netušila v kolik tam mám být, jsem nepovažovala za důležitou. A především jsem sázela na to, že už jsem v té agentuře jednou byla a že tam trefím na první dobrou.

Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, lupla do sebe prášek proti bolesti, posnídala jsem a obsloužila mé dva miláčky (tj. kočku a přítele) a utíkala na školení. V tramvaji jsem se podívala do diáře, zda jsem si tam prozíravě nezapsala čas a místo konání. Víte, do diáře si píšu vždycky všechno. Jenže tohle školení bylo hrozně narychlo a tak jsem si do diáře poznamenala jen výmluvnou poznámku: "školení?".

Do ulice, kde se mělo vše odehrávat, jsem dorazila okolo třičtvrtě na devět. Šla jsem rázně směrem, kde jsem si matně vybavovala školící učebnu, resp. dům, kde se nacházela. Po několika desítkách metrech mi začalo docházet, že absolutně netuším, co hledám. Pamatovala jsem si jen to, že je to rafinovaně schované v dvorním traktu a musím nejdřív najít recepci.
Heuréka!

Došla jsem k nemovitosti, která se mi zdála povědomá. A hle, byl tam i dvorní trakt! Vlezla jsem směle dovnitř a šla až úplně dozadu do dvora. No, tak tady to není. Vrátila jsem se o kus zpět a narazila na otevřené dveře. Hele, to by mohlo být ono! Vešla jsem dovnitř a uviděla uklízečku zavalenou množstvím plných odpadkových pytlů. Panebože, ať to není Ukrajinka... "Dobrý den, já jdu na školení do agentury BLABLA, jsem tu správně?" Dobrá zpráva byla, že mluvila česky. Horší bylo, že mě odnavigovala úplně někam mimo.

Třetí možností - v tom samém průchodu - se jevil vstup, za nímž byly schody, jenž mi byly ale fakt povědomé! Co mě trošku mátlo byl jeden jediný zvonek, na kterém byla ambasáda. Ani nevím čí, prostě tam byla jen ambasáda. Jenže dveře byly zavřené, resp. na elektronický zvonek a já žila v domnění, že jdu na poslední chvíli. Bylo těsně před devátou. A tak jsem zmáčkla zvonek.
Z něj se ozvala celkem dobře česky mluvící paní, která mi řekla, že neumí česky a že mě nepustí, ať jdu na recepci. Na to jsem odvětila, že to bych ráda, ale nevím kudy. "Neumím česky, nemůžu vás pustit." Hotovo.
V tu chvíli se mi do očí začaly hrnout slzy vzteku. Já se na to taky můžu vysrat! Já na to debilní školení ani nechtěla jít, stejně si vždy připadám úplně vygumovaná!

A tak jsem udělala čelem vzad a štrádovala si to do práce.
Hlava pořád bolela, slunce se opíralo do mé spálené kůže a ucho kabelky se zařezávalo do ramena. Navíc tohle všechno znamenalo, že budu v práci o hodinu dřív než normálně - což by zase tak nevadilo, kdybych ovšem právě teď neměla plonkový týden, kdy nemám defacto do čeho píchnout. Jako na potvoru to tak je skoro každý měsíc - jakmile je uzávěrka a čeká se na otevření nového účetního období, tak nikdo nechce vystavit objednávku a nechodí skoro žádné faktury, které bych mohla zanášet do evidence. Prostě nic!
Gól ale byl teprve to, že když jsem mířila ke dveřím do budovy, začalo mi docházet, že jsem si nechala klíče od práce v kapse kabátu, který mi visí spokojeně doma...

Že nám pak v práci spadl server a nešli nám asi tak hodinu žádné programy, mluvit ani nebudu. Prostě den debil :-)

Kam dál