NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Nerozhodná, přecitlivělá, náladová lenora!

19. března 2017 v 18:21 | Geheimnis |  Pocity
Achjo!

Já tohle tak nesnáším. Trpím tím posledních několik týdnů a začínám z toho být tak trochu zoufalá. Nedokážu se rozhodnout a vlastně ani nevím, co bych teda jako milostivě chtěla!

Klídek, není to žádné závažné téma a jediná osoba, se kterou mám problém, jsem já sama.

Ale dneska je to teda masakr. Celý den jsem děsně náladová. Pouštím si díly Vyprávěj a už u dvou dílů jsem se rozbrečela. Napadlo mě, že by mi to možná pomohlo, po dlouhé době se vybrečet. I když k tomu nemám absolutně žádný důvod. Ale možná, možná se ve mě už nahromadilo dost zastrčených malých vzteků a naštvání a chtělo by to malilinko uvolnit páru a hned bude všem líp. Dobře, mě bude líp a ostatním to bude fuk.

Jsem nějaká přecitlivělá. Štvou mě věci, malichernosti, které mi předtím nevadili. Třeba to, že se můj milovaný za celý víkend sám od sebe neozve. (Já jsem oba dny na recepci.) Jenže teď je to, pravda, trošku jiné, protože už jsme spolu přes noc nebyli - no, ani nepamatuju, někdy minulý týden? Asi? (Krom toho všeho jsem taky trochu zapomnětlivá, ale v porovnání s mým milým se to nedá srovnávat.) Tenhle týden jsem měla mít nabitý, a tak když se mi ve středu uvolnil večer, doufala jsem, že budeme spolu. Jenže musel zůstat v divadle a vypomoct při představení. Což se dá pochopit. I když představení začíná v sedm a pak už mohl odejít a já bych si klidně počkala, aspoň bych se stihla jet domů osprchnout a tak.. Ale ok. Navíc mě ukecal, že v pátek určitě budeme spolu! I přesto, že ho v sobotu v šest ráno budu budit, až se budu připravovat na Spartu a dokonce přesto, že přijedu k němu později, protože z práce musím domů připravit si jídlo a věci a taky se vykoupat a umýt vlasy. Ok, ok, ok, muck muck muck.
No a v pátek?? Když jsme spolu šli na poštu, ptám se ho: "Tak dnes večer to platí?" Když na mě hodil ten svůj sice roztomilý, ale naprosto zmatený výraz, chvíli jsem si říkala, že si ze mě zase dělá legraci. Přeci nemůže zapomenout po dvou dnech? Nota bene zapomenout to, co sám navrhl a slíbil! Ale jak vidno, může. Já se ale nerada hádám, takže se ani moc neurážím a nenaštvávám, takže jsem nad tím mávla rukou. Když ale řekl, se po práci ještě staví za kámošem na Skalce - tedy na opačném konci Prahy, než oba bydlíme - odpískala jsem celý večer úplně. Nemělo to cenu. A on něco povídal o tom, že se uvidíme aspoň v sobotu, aspoň na chvíli.

A jak asi vyplynulo z textu, neozval se. A stoprocentně by se neozval, ani kdybych mu dnes nepsala ohledně zítřejšího večera, kdy si chci jít sednout s kamarády a chci, aby šel taky. Nechtěla jsem být v sms moc stručná a ostrá, ale ani jsem se nechtěla tvářit, že je všechno v pohodě, protože já nejsem v pohodě (ale to není jeho vina, odskákává to, protože jsem náladová).

Nebudu to dál rozebírat, protože už není co a o tomhle jsem původně ani vůbec psát nechtěla.

Vytáčí mě, že se nedokážu rozhodnout, jestli mám po práci jet pro jídlo. Teplé jídlo. A jestli jo, mám jet na Zličín k Číňanům, nebo na Anděl k Číňanům vařící mexickou kuchyni? Na co mám chuť? A chce se mi vůbec jet dvacet minut tam nebo tam, dvacet minut čekat na jídlo, pak ho do sebe naházet nebo si ho vzít sebou, dvacet minut jet domů, pak ho polostudené jíst v devět večer a tím pádem zazdít jakoukoli šanci doma ještě něco udělat?

Nebo: mám si sjet do Alberta, nakoupit nějaké jídlo a večeři si uvařit sama? A mít v kuchyni zase týden neumyté nádobí? A chce se mi vůbec vařit? A co? Na co mám chuť? Zase strávím hodinu u sporáku a nakonec neudělám nic, jen další bordel.

Po tomhle uvědomění do mě vjel vztek a mám nejradši chuť přijít domů, zalézt si do postele s miskou plnou čokoládové zmrzliny a kopcem šlehačky, možná posypané kakaem, pustit si další díl Vyprávěj, zase se u toho rozbulet, pak možná načnout víno a pobulet si ještě víc nad vlastní blbostí. Přičemž mi zbude dost času aspoň na dva díly, ale ve finále doma zase nic neudělám. A přitom je teď s úklidem řada na mě. Jenže já jsem fakt utahaná. Pravda, sice se na Spartě nepředřu, ale na druhou stranu mě z té pitomé židle tady zase bolí záda. A celý víkend v háji. Komu by se chtělo přijít otrávenému v neděli večer domů a uklízet?! No?

Teď mám potřebu hodit trošku špíny na spolubydlu. Protože ona má v porovnání se mnou mnohem víc času. Víkendy má volné a většinou je tráví doma, málokdy jede třeba k mámě a když, tak jede v sobotu po obědě a vrací se v neděli dopoledne. V práci končívá poslední dobou mnohem dřív než já, takže je doma už třeba od půl pátý, kdežto já od šesti (a to mě nejvíc vytáčí, když ona je doma o něco dřív, ale do kuchyně nebo koupelny jde až když přijdu domů já a chci si jít umýt vlasy, protože narozdíl od ní nemůžu používat fén.... ale to je fuk). Po práci už nic nemá, takže je doma. Nemá ani přítele. Zatímco já mám práce dvě, divadelní spolek a přítele, na kterého mi kvůli Spartě a spolku zbývá mnohem míň času, než bych si přála. Proto když se to sečte, zbývá mi v týdnu v průměru jeden nebo dva večery volné. A já jsem z toho všeho už tak utahaná, že jsem ráda, když prostě můžu jen přijít domů, svalit se do peřin a nedělat vůbec nic. Nemá to nic společného s tím, jestli jsem nebo nejsem bordelářka a jak moc velká. Prostě na to nemám sílu, nemám kdy odpočívat, protože veškerý volný čas se snažím spravedlivě rozdělit tak, aby všichni byli spokojeni - máma, děda, brouček a v neposlední řadě taky spolubydla, že.

Uf, to jsem se teda ale rozepsala. Jak se zdá, asi se ve mě vážně už toho ukrytého vzteku nashromáždilo víc než dost. Jen mě mrzí, že to odnáší právě můj milovaný. Já vím, že mě má rád. Dokonce tuším, že hodně. I když mi to neříká. Vlastně mi to řekl jen jednou, úplně na začátku vztahu... Říkat to nemusí, cítím to a vidím z toho, jak se ke mě chová. Ačkoli jistota je jistota a já bych to tak strašně ráda zase jednou slyšela... Nebo aspoň kdyby se o ten víkend ozval, abych věděla, že na mě myslí. AChjo...

Tak se mi snad trošku ulevilo a dnes večer to zvládnu jen o té zmrzlině a seriálu, víno vynechám.
 

Miyazakiho svět.

5. února 2017 v 8:43 | Geheimnis |  Pocity
Absolutně to nechápu.

Jak mi něco takového mohlo celý dosavadní život unikat?

Jak je možné, že já, takový naiva a snílek, jsem tenhle svět objevila až čtvrt století po narození?


Ačkoli jsem vyrůstala na komiksu Witch a ačkoli si vždycky vyberu raději pohádku než cokoli jiného, když jsme před několika týdny vyrazili do Bio Oka na film Můj soused Totoro, nijak odvázaná jsem z toho nebyla, vlastně se mi na to ani moc nechtělo. Představa, že se budu dívat na japonský anime hodinu a půl mě celkem děsila. Navíc, když film byl v původním znění s titulky. A i když poslední dobou zhlížím především filmy s titulky, stejně je na tom cosi nepohodlného, byť uznávám, že následné zhlédnutí téhož filmu s dabingem už se mi tolik nelíbí (viz například Než jsem tě poznala).

Totoro mě ale úplně odrovnal!

Tedy, kromě toho, že mě z prastarých sedaček bolel celý člověk a hlavně zadek, jsem z kina odcházela vnitřně spokojená, šťastná a s nepopsatelně hřejivým pocitem. Možná tomu napomohla i atmosféra - kino Oko není multiplex. A lidé se smáli a na konci spontánně tleskali.

Když jsme si potom doma pouštěli další Miyazakův film, tentokrát Cesta do fantazie, z toho jsem odvázaná nebyla. Možná proto, že byl film ještě delší. Možná proto, že vcelku prostá zápletka byla natahována na celou délku filmu. Možná, že by se mi víc líbil v původním znění s titulky. Možná proto, že jsme se na to nedívali v kině, ale z postele a já se chtěla soustředit spíš na něco jiného než televizi. Na druhou stranu neříkám, že se na tenhle film nepodívám někdy znova.


A poslední film, který jsem dosud od Miyazakiho viděla, byla Doručovací služba čarodějky Kiki.
Opět jsme navštívili Bio Oko. Protože jsme ale jeli přímo z práce a měli jsme to taktak, dorazili jsme už při promítání a museli se spokojit s prapodivnými křesly, které na nás zbyly. Byla jsem z nich ale stejně rozbitá, jako z těch socialistických sedaček.

S tímto filmem jsem se opět naladila na Totorovu vlnu a nechala se přes hodinu a půl unášet hřejivým pocitem, že jsem zase malé děcko, co šlo s rodiči do kina. Akorát, že už nejsem děcko a do kina mě vzal přítel.. :-D Jemu se ale Kiki nelíbila. Byla prý moc evropská a málo sci-fi. Kromě toho, že létala na koštěti, se tam vlastně nic "nenormálního" nestalo, a tak on odcházel z kina zklamaný a ospalý, za to já frčela zase ve svých iluzích o tom, jak je svět krásný.


Přesto, že jsem naivní, někdy příliš důvěřivá a optimistická, připouštím si, že svět není tak růžový, jak bychom si přáli nebo jak by se někdy mohl zdát. Někdy každý z nás pocítí tíhu bytí a žití. Naštěstí, já se teď nacházím v období, kdy jsem přešťastná a mám vše, co potřebuju - kde bydlet, co jíst, kde pracovat a hlavně koho milovat. A kdyby na mě náhodou někdy přišly chmury... Vím, že Miyazaki dokáže ulevit mé duši.

Snad jeho svět krásných iluzí pomůže i vám vykouzlit úsměv na tváři a prosvětlit den! :-)

Jak mi vyznal lásku <3

4. února 2017 v 8:43 | Geheimnis |  Pocity
Tedy...

Možná, že tím vůbec nemyslel to, co jsem si z toho domyslela já. Ale na druhou stranu, co jiného si o tom myslet? Aneb fakt miluju svou ženskou domýšlivost... :-D

Abyste byli v obraze: nečekejte, že vám teď budu vyprávět o tom, jak mne po krásném milovaní pevně sevřel v náručí, upřeně mi hleděl do očí, hladil mě rukou po tváři a u toho řekl svým sametovým hlasem: "Miluju tě, beruško." A ani nečekejte, že by snad za mnou přišel do kanceláře zrovna ve chvíli, kdy tam bude největší frmol a nejvíc lidí se bude motat kolem, aby se stali svědky toho, jak přede mnou poklekl s pugétem božsky bílých kopretin, bonboniérou Mon Cheri a otázkou na rtech "Lásko, vezmeš si mě?"

Prostě nečekejte žádnou filmovou romantiku. Náš vztah je totiž naladěný na zcela jinou vlnu.

Musím se přiznat, že v posledním týdnu, možná dvou týdnech, jsem byla na pochybách. A přitom jsem neměla nejmenší důvod pochybovat! Tedy... Pokud se za důvod nedá považovat fakt, že během konverzace na skypu nápadně ubylo smajlíků z jeho zpráv? Ale to se dá přisuzovat tomu, že měl prostě v práci těžký týden a nebyl čas na smajlíky. Ale mé domýšlivosti to stačilo, abych začala mít strach, že ho ztrácím, že mě nemá rád nebo že ty smajlíky posílá jiné. Nechci konkretizovat, ale trošku mi leží v žaludku kolegyně s blond vlasy a mnohem většími prsy než mám já.
Úbytek smajlíků byl však to jediné, co vzbuzovalo mé podezření a ostražitost.

Pochyby ale rozdrtil odkaz na obrázek, který mi můj milovaný poslal. A k němu poznámku: "Ale bát se mě nemusíš :-D". Vida, je tam smajlík!


Já vím, já vím. Lehce morbidní, ale... Mě to tak strašně rozněžnilo ♥ Jakože jééé, tak proto když mě objímá, tak mě tak strašně drtí, on ve mě chce žít! Pochopila jsem, že mě neobjímá proto, abych já byla spokojená, ale protože mě obejmout chce. Ach, to je tak hřejivý pocit... <3

A další potěšující zjištění - žárlí. Žárlí na herce. Na toho, se kterým si tykám. Který je mladší než on, i když vypadá starší, protože můj milovaný vypadá na dvacet. A žárlí na něj, protože jsem mu párkrát vyprávěla, že se mi o tomhle herci zdálo.
A jak jsem to zjistila? Řekl mi: "Dneska byl u nás na obchodním Tomáš." A já: "No a?" On: "No nepozdravoval tě!" Já: "To jsem ani nečekala. Já spíš myslela, co u vás dělal?" On: "Už ani nevim. Ale měl jsem chuť k němu jít a svázat mu tkaničky."

A od té doby "svázané tkaničky" používáme vždy, když chceme tomu druhému vyjádřit, na koho konkrétně žárlíme. Já jsem mu třeba přiznala, že chci svázat tkaničky oné blonďaté prsaté kolegyni. :-D

A tolik k vyznáním. A pokud se chcete pokochat dalšími komiksy na téma "nejhlubší a nejtemnější lidské strachy", mrkněte na odkaz zde!
 


Tatínkovo překvapení.

8. ledna 2017 v 12:32 | Geheimnis |  Povídky
Do oken učebny základní školy v malém městě nakukovaly zvědavé sluneční paprsky, ale mnohem zvědavější bylo dítko sedící v první lavici, hned naproti zelené tabuli. Byla to desetiletá zrzavá holčička, která se nemohla dočkat, až ji tatínek vyzvedne před školou.
Hodiny odpočítávaly už jen několik málo zbývajících minut, které dělily děti ve třídě od zakončení poslední hodiny pátečního dne.
"A v pondělí nezapomeňte referáty!" stihla ještě zvolat paní učitelka, když se rozdrnčel školní zvonek. Děti jí už ale nevěnovaly příliš pozornosti, rychle naházeli učení do brašen a za hlučného hlomozu utíkaly ze třídy do šaten a z nich následně domů. Nebo před školu, jako to malé děvče.

Tatínek už měl auto zaparkované hned naproti škole, motor vrčel a vozidlo se v jeho rytmu lehce natřásalo. S maminkou na něj dlouho šetřili, razítko na prodejní smlouvě ještě ani nezaschlo a nebylo se tedy co divit, že se o něj tatínek staral se vší parádou.
"Ahoj tati!" zahlaholila zvesela dívenka a lupla rodičovi velkou pusu na tvář. Tatínkova tvář byla hladká, jen pod nosem měl narostlý pořádný knír. Jaro už bylo teplejší, a tak měl tatínek jen kostkovanou košili s krátkým rukávem a přes to světlou vestu s mnoha kapsami.
"Ahoj, dcéro vlasti," uvítal dívčinu tatínek a místo pusy ji pohladil po vláscích. Maminka často říkávala, že ta holka je celý táta, až na ten knír. "Jak bylo ve škole?"
Holčička začala vyprávět, co všechno se dnes naučila, co se jí líbilo a kdo jí naopak pořádně zlobil.

"Mňau," ozvalo se náhle.
"Tati!!" zvolala překvapeně malá rusovláska. Ten zvedl tázavě obočí, zatímco se pomalu rozjížděl směrem domů.
"Tys to neslyšel?!" podezíravě si ho měřila pohledem. Tatínek se ale věnoval řízení. Usmyslela si, že se jí to asi jen zdálo a tak pokračovala ve vyprávění, ve kterém předtím ustala.
"Mňau, mňau," ozvalo se však znovu.
"Tati!! Ty to vážně neslyšíš?!" osočila se dcerka opět, tentokrát si však byla jistá, že slyšela mňoukání.
"Nee, co jsem měl slyšet?" pohlédl na ni s potutelným úsměvem. Tenhle úsměv byl však malému děvčeti důvěrně známý. Hned jí došlo, že má tatínek něco za lubem.
"Tady někdo mňouká, tatí," vysvětlila mu polopaticky.
"Vážně?" opáčil naoko překvapeně. To už do něj ale jeho dítko netrpělivě žďuchlo prstem.
"Tatí!"

Byli už u domu, když se dívka konečně dočkala rozuzlení toho tajemného mňoukání. Tatínek auto zastavil před vraty a šel otevřít kufr vozu. Malá dcerka mu byla samozřejmě hned v patách. Když se víko auta otevřelo dokořán, bylo jasno.
"Tatíííí," výskala dívenka a nevěděla, zda má nejdřív pusinkovat nejúžasnějšího tatínka, nebo umňoukaný dárek, který byl zachumlaný v dece v krabici a snažil se dobývat ven. Vzala chlupaté klubíčko do dlaní, tak bylo malinké, a láskyplně a vděčně s ním v rukách se přitulila k tatínkovi.

Mezitím vylezla před dům i maminka, která z kuchyně zaslechla příjezd auta.
"No, copak to tu máme?" zeptala se.
"To je Šmoulinka!" oznámila jí dcerka a očima sjela z maminčiny tváře na mourovaté kotě, které se jí tulilo v náruči.

Šťastný rok 2017?

7. ledna 2017 v 10:49 | Geheimnis |  Pocity
Tak vás konečně zdravím v novém roce 2017! Doufám, že jste do něj všichni vstoupili pravou nohou!

Já jsem si vlastně až teprve teď uvědomila, že letošní rok obsahuje číslo 7. Blesk, že jo? Ale jde mi o to, že tuhle číslici považuju za své šťastné číslo. Ačkoli důvod, proč ho považuju za šťastné, se může zdát paradoxní až pro některé nepochopitelné. Sedmička totiž hraje roli v tom, že můj milovaný táta zemřel 27. den ve věku 47 let, narodil se 17. den... A právě proto, že už tu se mnou fyzicky není, si myslím, že je se mnou "nějak jinak". A že všechnu svou lásku, ochranu a moje štěstí ukryl právě do sedmičky... Tak co, paradox? Nebo jsem magor? Ať.

Mě štěstí provází v podstatě od celého roku loňského. Jak už jsem tady několikrát zmiňovala, rok 2016 mi změnil život v mnoha ohledech. Snová práce, vlastní byt (rozuměj pronájem), snový přítel. A to vše trvá stále a pořád.
Poslední noc roku 2016 jsem strávila jen a pouze ve společnosti muže mému srdci nejmilejšího, stejně tak jako celý následující Nový rok. Byli jsme obklopeni všemožnými dobrotami od sýrovo-špenátových a šunkovo-sýrových muffinů, přes obložené talíře se šunkou, sýry, rajčaty a paprikami, po brambůrky, víno a nakonec šampáňo. Teda pardon, sekt.

Neděle byla líná. Krásně líná. Spali jsme tak dlouho, jak jsme chtěli a nemuseli jsme se podřizovat budíku. A stejně jsme vstali v půl desátý. Pro někoho možná pozdě, ale v plánu jsme měli spát rozhodně déle.
Z postele to bylo jen pár krůčků ke gauči a stolu, kam moje láska nebeská přinesla všechny ty dobroty, co jsme nestihli sníst loňského roku :-D. Mezi nimi jsem zapomněla zmínit dvě báječné pomazánky - šunkovo-sýrovou s tvarohem a kari s cibulí a tvarohem. Mňam! Zvlášť ta šunková byla hned pryč.
Celý den bychom bývali nevylezly z teplého bytečku, ale nechtěla jsem být zavřená jen uvnitř. A tak jsme šli kolem páté na Letenské sady, abychom měli perfektní výhled na ohňostroj. Byla kosa, nad Prahou se vznášel smog a po pár minutách ušírvoucích ran jsme stejně viděli jen kouř, který měnil barvu dle zrovna ozářené petardy. Asi po dvaceti minutách jsme se odebrali zpět domů. A tam jsme teprve zjistili, že jsme stáli na nejblbějším možném místě, protože jsme celou show viděli zboku. Kdybychom byli bývali stáli někde na nábřeží, odnesli bychom si z Nového roku daleko zajímavější zážitek.

Tak jako tak, já byla vděčná už jen za to, že jsem mohla být s ním. A jestli jsme se dívali na barevný kouř, nebo ohňostrojovou nádheru, bylo vedlejší. I dnes, ačkoli je to už čtyři a půl měsíce co spolu chodíme, mě občas přepadá ten pocit, že nemůžu uvěřit, že se to vážně děje. Že spolu vážně jsme a že je nám tak dokonale krásně. A krásný je taky to, že se nebojím, jestli to skončí nebo kdy přijde něco špatného. Vůbec si nic takového nepřipouštím. Ne z naivity, ale protože si prostě užívám to, jak to je teď. A i když teď je to super a krásné, tak i teď s radostí a láskou vzpomínám na první krůčky, na naše první procházky, na moje všemožné nápady, jak upoutat jeho pozornost a v neposlední řadě si strašně ráda v hlavě přehrávám ten okamžik, kdy mě na Petříně poprvé objal a políbil... :-)

Aaach,a le to jsem zase sklouzla někam, kam jsem nechtěla.

Chtěla jsem jen o sobě dát vědět a tipnout si, jestli rok 2017 bude minimálně stejně tak šťastný a krásný, jako rok minulý. A vám všem ze srdce přeju, abyste měli co možná nejúspěšnější a nejlepší letošní rok. <3 ♥

P.S: Něco špatného na vyvážení - mrazy mi vybily autobaterii, takže teď řeším, jestli koupit novou autobaterii, nebo autonabíječku, nebo prodat auto a naučit se žít bez něj. :-D

Kam dál