NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Máme na to právo?

18. května 2018 v 16:44 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj všem,

omlouvám se za útlum, ale nějak chybí čas a energie. Čas od času pročtu své oblíbené blogy, vzácněji tam zanechám i komentář. Ale víc nějak nedávám :-) Může za to asi momentální maximální vytíženost. Práce, jednou týdně ráno návštěva paní Anny, jednou týdně večer sraz s mým novým divadelním spolkem Projekt 2 (už se blížíme stále víc a víc, sice pořád ještě nemám definitivně dopsaný scénář, ale za to už mám podklady k písničkám :D) a do toho jsem přibrala ještě pozici uvaděčky u nás v divadle, zrovna dneska večer jdu usazovat lidi. A takhle pomalu, nenápadně se najednou naplní celý týden a já jsem pak ráda za každou minutu, kdy můžu jen tak sedět a nic nedělat.

Tak to bylo jen tak ve zkratce. Psát chci totiž o naší kočičce milované.

Ešce jsou čtyři roky, plus minus a převzali jsme ji od její bývalé majitelky s tím, že není kastrovaná a u veterináře byla jen jako kotě.
Ještě než jsme si ji přivezli domů, tak pro nás bylo přirozenou samozřejmostí, že ji necháme vykastrovat. Člověk to bral jako běžnou věc, jako když plánujete velký nákup na příští víkend.

Začátkem května jsme s Broučkem odjeli na plánovaný několikadenní výlet na Slovensko. Kočičku nám obden chodil kontrolovat Broučkův kamarád, který bydlí kousek od nás.
Když jsme se v noci vrátili, našli jsme Ešku zcela vystresovanou, vyděšenou a nervózní. Schovávala se před námi a snažila se zavrtat do dek. Nejdřív jsem si to vykládala, že nás trestá a je na nás naštvaná, protože jsme ji nechali několik dní o samotě a místo nás ji chodil krmit obří troll. Kvíkala a mňoukala (předtím téměř nemňoukala, vlastně celkově moczvuků nevydávala, místo předení spíš jen vrkala) celou noc a tenkrát s námi prvně spala v posteli. Nicméně jsme se ani jeden nevyspali, navíc jsme byli po několikakilometrové horské túře unavení.

Když její divné chování pokračovalo i druhý den, došlo nám, že její schovávání se není schovávání, ale že prostě přišlo mrouskací období a ona hledá koťátka, resp. místo, kde by svá fiktivní koťátka mohla porodit. Bylonám jí strašně líto, protože byla k neutěšení. Proto jsem hned obvolávala veteriny v okolí a nakonec jsem ji objednala na toto útery v pět večer.

Po pár dnech už se hodila do klidu, ale v posteli už s námi spát zůstala.
Když pak přišel den D, tedy úterý, vzala jsem si v práci půl dne dovolené. Jednak abych jí dvě hodiny před zákrokem zabavila misku s vodou a také proto, abych připravila přepravku a případně jí stihla do bedničky nalákat tak, abychom už před pátou seděli v čekárně.
Všechno šlo hladce, Eška se nechala celkem snadno vlákat do bedničky. Pořád ještě nečekala, co ji čeká. Zato já jsem byla od rána jak na trní.

Kastrace proběhla během hodinky. Akorát jsem zapomněla požádat o samovstřebávací stehy, protože se obávám, jak za pár dní budu Ešku lákat znovu do bedničky.
V narkóze dostala Eška jednoduchou košilku - natahovací síťku s vystřiženými dírami na packy. Ta jí však dlouho nevydržela, protože jakmile přišla k sobě (asi po dvou hodinách spánku), začala se snažit chodit, což jí přirozeně nešlo. A tak se pohybovala stylem, že ležela na boku a odstrkovala se zadními packami. No a takhle se jí nakonec povedlo košilku úspěšně stáhnout. Protože byla ještě lehce v deliriu, povedlo se nám jí košilku znovu navléct. Mrška už ale věděla jak na to a tudíž jí měla za chvíli znovu dole.

Šli jsme spát asi v půl jedný nebo v jednu ráno. Protože už Eška neměla chráněné stehy před svým jazýčkem, co chvíli jsme se budili a kontrolovali ji. Báli jsme se, že si je vytrhá.
Druhý den ráno jsem běžela na veterinu a koupila límec. Měli ale jen velký, tudíž nám byl k ničemu a tak jsme Ešku museli přes den nechat tak, jak byla a doufat, že si stehy nechá na pokoji.

Stehy kontrolujeme každý den několikrát. Zdá se, že si slízala jen zelenou dezinfekci, ale stehy jsou na svém místě a hlavně jí ranka nekrvácí ani nehnisá. Tak doufám, že to tak vydrží do příštího pátku, kdy bychom měli jít na jejich vyndání a kontrolu.

Co mě ale nejvíc děsilo bylo, že ve středu ani ve čtvrtek nic nesnědla a hlavně nevypila. Když k tomu připočtu, že už v úterý od rána musela hladovět kvůli zákroku, byla tedy tři dny bez jídla! A je to na ní také poznat. Jednak hodně pospává a jednak hrozně zhubla. Promlouvala jsem k ní, že jestli nezačne pít, pojedeme k veterináři zase. Jaká byla naše radost, když včera večer začala jíst tuňákovou konzervu a vypila plno doušků vody! Dnes ráno v tom naštěstí pokračovala. Pevně doufám, že dnes také byla na záchůdku, který od operace použila jen jednou a to v den operace, kdy se jen vyčůrala.

Vím, že se jí to pořád ještě hojí a sama v sobě si to musí zase srovnat, ale je od té operace jiná. A já mám hrozné výčitky... Kdo mi dal právo rozhodnout, že jí vezmeme pohlavní orgány? Kdo mi sakra dal tu moc říct, že nikdy nebude mít svá mláďátka?!
Ano, já vím, kastrace je pro kočky žijící v bytě jedině prospěšná. Ať už z hlediska psychického, tak zdravotního do budoucna. Ale pořád je to živí tvor... Který nemá možnost se vyjádřit, co by chtěl a jak by chtěl.
Co když její změna chování neodezní? Co když jí kastrace způsobila nějaké jiné problémy? Co když kastrace neproběhla v pořádku, co když bude mít nějaké následky... A proč? Protože jsme nedokázali poslouchat její teskné volání po koťátkách? Protože my jsme její páníčci, co rozhodují o jejím životě?
 

Když děláte radost tím, že jste.

11. května 2018 v 12:13 | Geheimnis |  Pocity
Je tomu zhruba měsíc, co jsem se do toho pustila. Už dlouho, dlouho předtím jsem nad tím uvažovala, ale nějak nikdy nenastal ten pravý čas, nepřišla příležitost. A tak čas ubíhal a já přicházela o tolik možných příběhů a osudů, které jsem mohla poznat...

Všechno však má svůj čas a svou cestu. A tak když jsem před několika týdny narazila na projekt Ježíškova vnoučata, věděla jsem, že ten čas právě nastal. Pročetla jsem si webové stránky, vyhledala nejbližší zařízení a tak jsem se dostala až k paní Anně, které teď dělávám společnost.

Kontaktovala mě sociální pracovnice, která má nejen paní Annu na starost. Po několika emailech jsme se domluvili na prvním setkání, které mělo rozhodnout, jestli budu tou pravou společnicí pro paní Annu a jestli ona bude tou pravou babičkou pro mě.
Na první schůzku jsem samozřejmě dorazila pozdě. O půl hodiny. A důvodem nebylo to, že je Domov pro seniory na opačné straně města. Já na to prostě úplně zapomněla.
Když jsem pak konečně celá uřícená a zmatená dorazila na recepci, vyzvedla si mě slečna, se kterou jsem komunikovala. Překvapilo mě, že je zhruba v mém věku. Ta mě následně zavedla za paní Annou, která už seděla připravená v křesle na chodbě u stolku s velkým Človeče, nezlob se!
Měla střídavou náladu, chvíli jí bylo do breku a vzápětí se tomu smála. Mluvila tichým hlasem a pomalu, ze začátku jsem jí vůbec nerozuměla. Na otázku sociální pracovnice, jestli se mě chce na něco zeptat, řekla, jestli už můžeme začít hrát. A tak jsme dali první partičku, pravda, s trochu upravenými pravidly.

Když jsem pak odcházela do práce, měla jsem úplně jiné pocity než jaké jsem očekávala. Myslela jsem, že pocítím příval radosti, dojetí a štěstí z pomoci. Místo toho jsem byla plna pochyb, jestli jsem si neukousla moc velké sousto a jestli to budu zvládat.

Asi po týdnu jsem přišla znovu. Paní Anna mě opět očekávala u hracího stolku. Tentokrát už měla lepší náladu, nebyla plačtivá. Moc jsme si ale nepovídaly, spíš jsme se soustředily na hru. Hodina uběhla jako nic a paní se mě ptala, jestli přijdu ještě odpoledne. Musela jsem jí vysvětlit, že můžu přijít zase za týden.

Uběhlo už několik návštěv. Ta poslední, včerejší, mě ale dostala. Paní Anna tentokrát nebyla v chodbě u stolku, ale seděla venku v parku a slunila se. Když jsem k ní přišla, celá se rozzářila. Prý se bála, že už nepřijdu, že se na ní zlobím, protože mě posledně nebyla vyprovodit až na konec areálu. Na to jsem jí řekla, že tímhle se vůbec trápit nemusí, protože jsem byla překvapená, že se mnou šla až dolů na recepci. A to bylo jediné trápení, o kterém se ten den zmínila, jinak mi vyprávěla o všem, co ji potěšilo a z čeho má radost. A já měla ohromnou radost z toho, že mluví tak pozitivně a usmívá se. Přišlo mito tak neuvěřitelný, když před měsícem se jí střídal pláč s úsměvem a teď byla šťastná a spokojená.

Protože jsme ale celou hodinu strávili venku ve slunečném parku, nezbyl už čas na hraní. Proto jsem se se sociální pracovnicí domluvila, že bych přišla i o víkend. Jen doufám, že paní Anně její pozitivní nálada vydrží a že si budeme zase pěkně povídat, jako tomu bylo včera.

Seznamte se - kočička!

21. dubna 2018 v 21:45 | Geheimnis |  Pocity

Tak to je náš nový přírůstek do "rodiny", čtyřletá kočička Eška.

 


Budeme tři!

13. dubna 2018 v 15:43 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj všem! :-)

Je to tak, konečně se mi splnil jeden z mých snů. Od zítřka budeme v domácnosti tři :-). Jedeme si pro kočičku! Jmenuje se Eška, jsou jí 4 roky a bereme si ji od paničky, která má rizikové těhotenství a bohužel se u ní projevila alergie na kočky, která se zhoršuje.

Celé se to semlelo zcela neplánovaně. Někdy minulý týden mě jen tak ze srandy napadlo se pro změnu místo na stránky útulků podívat na bazary. A tam mi učarovala jedna krásná mourovatá kočička s nádhernými kukadly. Tak jsem odkaz přeposlala příteli a... Odpověd? Jééé ta je hezká, bereme ji? :D
A už se to vezlo.

Nejdřív jsem se několikrát skutečně ujišťovala, zda to myslí vážně a mám opravdu na inzerát odepsat. Po ujištění jsem tedy sesmolila odpověď a čekala, co se stane.
Se slečnou jsme se nakonec domluvili, poslala nám několik fotek a napsala, co všechno nám ke kočičce dá. Samozřejmě záchůdek (otevřený), hračky a zbytek granulí. Jediné co neměla byla přepravka. A tak jsem opět prolustrovala bazary a narazila jsem na super inzerát, kdy paní prodávala set potřeb pro kočku za šest stovek! Kromě přepravky v něm je ještě uzavřený záchůdek, kartáče, hračky, lopatka a nějaké filtry pod podestýlku.

Hned po projednání s Broučkem jsem na inzerát reagovala. Ovšem odpověď byla taková, že paní už to má rezervované pro jinou zájemkyni a čeká na platbu, aby to odeslala. Pak už jsem nikde tak pěkný set neviděla.

O pár dní později se mi ale paní znovu ozvala, že zájemkyně přestala komunikovat a jestli mám ještě zájem. Vzhledem k tomu, že paní bydlí také v Praze, mohla jsem si pro to sjet osobně a jí tak ušetřit jak práci, tak peníze s poštovným.

Teď už počítám jen hodiny. Pro kočičku vyrážíme zítra ráno, jedeme si pro ni 100 km daleko, ale věřím, že to bude stát za to. Jsem ale hrozně nervózní. Od dětství mě kočky i psi obklopují, ale kočky jsme nikdy neměli doma. Vždy na zahradě a přes zimu jsme je brávali na chodbu, aby se ohřály. Navíc doma vždy byla máma, která se o ně ve finále starala a já si s nimi jen hrála a mazlila se. Teď to budu já, kdo se bude starat. Beru to hrozně zodpovědně a bojím se, abych něco nepodcenila nebo nezkazila. Také se bojím, jak kočička bude snášet to, že jí odebereme z jejího teritoria a přesuneme jinam... No, budu vás informovat :-)

Toť nejžhavější novinka z posledních dní. Včera jsem se pokoušela sepsat článek o nevěře, ale nemohla jsem ho publikovat, protože se týká někoho v mém okolí a byť jsem se snažila psát objektivně a bez naznačování, svědomí mi nedovolí to zveřejnit. Nesouhlasím s tím a bere mi to další iluze, ale nemám právo jakkoli zasahovat do chodu věcí a to ani tak, že o tom "anonymně" napíšu článek.

Až se příště ozvu, přihodím snad pár fotek micinky :-) zatím nevíme, jestli jí budeme dál říkat Eška, nebo vymyslíme vlastní jméno. Už pro ni ale máme objednané luxusní škrabadlo, které by mělo v pondělí dorazit. Je dost velké na to, abychom časem Ešce pořídili kamarádku :-)

Mějte se krásně!

Konec velké lásky?

4. dubna 2018 v 14:36 | Geheimnis |  Pocity
Napřed se omlouvám, pokud vás nadpis článku vyděsil a obáváte se, že se chystám napsat o tom, že se jedná o konec mého vztahu. Brrr, nechci si to ani představit! Takže klid, nejedná se o mě a po dnešním zjištění doufám, že se k tomu nikdy neschýlí!

Takže teď k věci, o co tedy jde.
Myslím, že sem nechodí už nikdo, kdo můj blog četl před pěti a více lety. Tenkrát jsem prožívala velkou lásku a myslela jsem si, že to je ta osudová. Byl to vztah, který trval tři a půl roku. Můj tehdejší přítel byl o osm let starší než já. Když jsme se seznámili (což je vtipné, protože oba pocházíme z jedné vesnice, ale já do svých sedmnácti o něm neměla ani páru a naopak), já studovala střední hotelovou školu a ona pracoval u pokrývačské firmy. Jenže byl guma, měl to prostě v sobě. Po vojně šel sloužit k vojákům na Hrad a pak na několik měsíců odjel do francouzské legie. Byl namakaný, hezounek a frajírek a dobře to o sobě věděl. Nebylo vůbec těžké se do něj zamilovat a uvěřit, že je ten pravý.
Náš vztah v prvním roce byl jako na houpačce, úplná Itálie. Hned ze začátku se mi také podařilo - nechtěně - otěhotnět. Hrozně mě to vyděsilo. Asi víc než toho úvazku jsem se ale bála reakce mámy a školy. A tak jsem se dlouho nerozmýšlela a požádala o potrat. Dnes bych měla školáka.. Ale taky rozvrácený vztah a zničenou budoucnost. Zní to příšerně, ale myslím, že to tak mělo být. Nedovedu si svůj přítomný život představit s dítětem ze vztahu, který dávno pominul.


Kam dál