NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Výlet s kolegy aneb konečně máme společnou fotku!

Pátek v 22:24 | Geheimnis |  Pocity
Ahoooj,

po delší době se zase hlásím, abych si zde uložila několik vzpomínek, se kterými se s vámi klidně a ráda podělím.

Minulý víkend v neděli jsme vyrazili s kolegy z práce na turistický výlet do Českého Švýcarska. Vyrazilo nás z Prahy celkem jedenáct a z toho dva členové hereckého souboru - Petra Tenorová a Viktor Dvořák. Příště se jich ale doufám přidá ještě víc :-).
Jeli jsme vlakem do Děčína a odtamtud autobusem do Hřenska. Tam jsme výpravu zahájili první společnou fotkou (celé grupy) a mezitím, co si Viktor objednal (jo, důležitá poznámka, seděli jsme spolu v kupé a potykali jsme si :-D) kafe ve stánku poblíž zastávky, kde jsme vystoupili, mi nevědomky moje milá kolegyně Helenka prokázala službu. Vyfotila totiž mě a mého Broučka, máme konečně společnou fotku! A dokonce naprosto dokonalou a famózní! Tak moc, že už jsem si ji dala v mobilu na tapetu. Fakt, po téměř dvou letech vlastnění tohoto telefonu a po tři čtvrtě chození mám změněnou tapetu. Wow!


 

Bylo pondělí, první máj.

6. května 2017 v 11:17 | Geheimnis |  Pocity
Bylo pondělí, první máj. První máj je lásky čas.

Nejvtipnější na tom je, že můj milovaný se jmenuje stejně jako "hrdina" této proslulé básně, hihi. Naštěstí to je ale jediná spojitost s Máchovým Májem.

Bylo pondělí, první máj, lásky čas a světe, div se - já měla volno. A to nejen pracovní, ale především a hlavně osobní. Volný byt. Juchů!
Ze soboty na neděli jsem měla noční a pak celou neděli volnou. Což je paráda, protože po noční mi stačí fakt málo, abych se zmátořila. Domů jsem dorazila v sedm a ve dvanáct už jsem byla vyspaná a čilá jako rybička. Celkem rychle mi došlo, že je byt prázdný a hned vzápětí i fakt, že jsou čarodějnice, čili se dá předpokládat, že se spolubydlící dnes už nevrátí. Tuto teorii jsem si u ní raději ověřila a pak začala kout pikle.

Krátce po osmé můj nejdražší konečně dorazil. Já tak měla fůru času na úklid (v sobotu jsem od bráchy dostala předčasný dárek k narozeninám a Vánocům - narozeniny mám až v prosinci - vysavač!) a pak jsem se pustila do pečení. Byla jsem tak rozjetá, že kromě slaných muffinů se slaninou, sýrem a jarní cibulkou jsem zvládla upéct i sladkou verzi - mé oblíbené banánové, polité čokoládou a posypané barevnými cukrovými ozdobami.

Lehli jsme si do čistě povlečené postele a z nabízených filmů vyhrál Harry Potter a Kámen mudrců. Po dlouhé době jsme film dokoukali celý, bez přerušení. Žel jsem totiž měla červenou stopku, takže na romantické milování nedošlo.
Druhý den ráno, na první máj, nás probudilo slunce, které i přes tmavě zelené závěsy bodalo přímo do očí. Posnídali jsme mix slaných a sladkých muffinů a zbytek vzali sebou na plánovaný výlet. Den otevřených dveří v Legu na Kladně!

Všude plno lidí a především dětí. Já už v Legu jednou na takovém dni byla a navíc jsem jako malá upřednostňovala spíše stavebnici Cheva, takže jsem z toho zase tak odvázaná nebyla. Nicméně můj zvědavý přítel si se zamyšlením prohlížel každý stroj, kolem kterého jsme měli možnost projít a dumal nad vším, nad čím dumat šlo. Oba jsme samozřejmě všelicos komentovali s naším specifickým smyslem pro humor (teď si samozřejmě nevybavím jedinou hlášku). Naše komentáře ale povětšinou spojovali naši pracovní deformaci z divadel s všudepřítomnými kostičkami Lega.

Dalším krokem měl být společný oběd s mými dvěma kamarádkami a jejich příbuznými, kteří se také zúčastnili dne otevřených dveří. Jedna kamarádka ale nakonec oběd zrušila a já nechtěla svého drahého nutit do obědu s lidmi, které uvidí prvně v životě (stačí, že ho už tak trochu nutím na rodinnou oslavu na konci května, kde také zatím nikoho nezná). A tak jsme zabořili hlavu do mapy a hledali místo, kam se zašít a dojíst všechny ty muffiny.

A tak jsme vyrazili na spontánní výlet do Skryjí. Potvrzuje se verdikt, že i cesta je cíl, poněvadž sice jsem ve Skryjích již několikrát byla, ale nikdy jsem tam neřídila a navíc jsem tam nikdy nejela z Kladna, ale od Rakovníka. Ale i tak to stálo za to, protože jsme to cestou vzali přes CHKO Křivoklátsko a jeli jsme okolo samotného hradu a celkově ten den byl fajn, protože svítilo sluníčko, tráva se zelenala na kopcích a všude něco kvetlo. A nakonec jsme do Skryjí přeci jen dorazili a tu chvíli pro sebe jsme si náramně užili. Potkali jsme sice cestou několik skupinek lidí, ale bylo to mnohem míň, než kolik bychom potkali třeba v Divoké Šárce. Navíc bylo příjemně teplo, takže stačilo chodit jen ve svetru. A my tak konečně byli chvíli sami, v místě, kde nás nikdo nezná a měli jsme fůru času, nic nás nikam netlačilo. Bylo to bezva. <3

Už je zase hej!

29. dubna 2017 v 22:30 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj!

Kdybych sem napsala ještě přesně před týdnem, patrně bych tenhle článek musela cenzurovat od sprostých slov. Byla jsem totiž hooodně naštvaná.
Celá ta záležitost s mým přítelem, která se táhla pomalu jako zapečený sýr, vygradovala totiž právě v sobotu.

Už mi to šlo fakt na nervy a přerostlo mi to přes hlavu a tak, když jsem minulou středu jela po společném kině zase zpátky k sobě domů, už jsem to nevydržela a celou cestu domů probrečela. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že byť mi to celé přijde jako malichernost, kvůli které se evidentně trápím jen já, tak že už to takhle dál nechci a dám o svých pocitech vědět. A tak druhý den jsem - jak jinak než zbaběle psaním na skypu - svému milému popsala, že si nepřipadám jako ve vztahu, ale jako taková lepší kamarádka. Zajdeme spolu do kina, na dobrou večeři, často chodíme i do divadla. Jo a mezi tím vším si dáme několik pus. Ale pak to všechno skončí na jednom jediném místě: autobusové zastávce. A že mě to trápí a mrzí a netuším, kde se stal problém. Že by si tedy měl uvědomit, proč se mnou vlastně je a jestli se mnou být vůbec chce, jestli mě má rád. Nebo jestli mu to takhle vyhovuje či si nevšiml toho, že spolu netrávíme noci a tím pádem ani nespíme?

Každopádně jak bývá mým zvykem, když se hodně rozepíšu, tak dokážu sesmolit hotový román, aniž bych dokázala přesně a jasně vyjádřit to hlavní. A to se také stalo evidentně teď. Protože můj milý na to nijak nereagoval a ty zbylé dva dny v práci, když jsme se viděli na pár minut, byla naše setkání chladná a nesvá. On byl zmatený z mé zprávy a já byla zmatená z jeho reakce. V pátek jsem mu tedy pro jistotu napsala, že nejsem uražená, že mu jen dávám prostor na to, aby se vyjádřil. No, zkrátím to. Odepsal, že jsem ho zaskočila a že jsem mu dala velké téma k přemýšlení, ale že by si o tom radši promluvil než psal. Nakonec z něj vypadlo, že bychom se sešli v sobotu, abychom to probrali, ale jako vždy nechal domlouvání místa a času až na onu sobotu. A já celou sobotu čekala, až se ozve. A nedočkala jsem se, což mě přirozeně vytočilo ze všeho nejvíc. Tak nejen, že jsem se trápila kvůli tomu problému, teď jsem byla ještě naštvaná, že mu nestojím ani za to, abychom se tedy sešli a promluvili si osobně. Do toho mě samozřejmě napadalo, jestli se mu nemohlo něco stát.

V neděli ráno jsem ale vše hodila za hlavu a napsala mu dlouhý vzkaz na facebook (protože do sms by se to nevešlo) a poté jsem mu pro jistotu napsala zprávu, že ten vzkaz na facebooku má, tak aby si ho přečetl. V té zprávě jsem se pokusila znovu, tentokrát přesněji a jasněji, popsat, co mi vadí. A světe div se - když si ho po nekonečných čtyřech hodinách přečetl, odepsal a ukázalo se, že naším problémem je to, že nedokážeme komunikovat. Zkrátka - on si myslel, že když jsem se přestala starat o to, kdy spolu budem u něj, tak že to tak chci a naopak já si myslela, že on mě k sobě nechce (a věřte mi, že mě napadalo milion důvodů, proč by mě nechtěl).

Myslím, že minulý víkend jsme si oba udělili pořádnou lekci. Nevím tedy, jak moc o tom skutečně přemýšlel on a jestli ho to zjištění, že náš vztah v tu dobu balancoval nad propastí trápilo, ale já tu nejistotu, strach a bolest dlouho nechci zažít. Upřímně, kdyby to vážně bylo tak, že je se mnou ze setrvačnosti, pohodlnosti nebo strachu ze samoty a že by si po tomhle uvědomil, že se mnou být nechce a opustil mě, tak vážně nevím, co by bylo dál... Asi bych rezignovala na všechno. Hlavně na chlapy. Protože on je můj pan Pravý a pan Dokonalý, můj princ na bílém koni a pokud nebudu do konce života s ním, tak už s žádným. Tak moc ho miluju a tak moc jsem přesvědčená o tom, že k sobě patříme. (Jsem si vědoma toho, že přesně tohle jsem kdysi na tomto blogu prohlašovala o mém EX, ale v tuhle chvíli jsem si tisíciprocentně jistá že jak já, tak on jsme našli svou spřízněnou duši a že to nemůže být jinak a lepší.)

V tuhle chvíli je vše opět krásně růžové a já jsem opět naskočila na svůj obláček lásky, na kterém se vznáším nad všemi a vším. Momentálně jsem v práci na noční, mám tu svatý klid a můžu se tak věnovat plánování letní dovolené. Vymyslela jsem si, že se chci znovu vrátit do Adršpachu. A letos nás pojede zase o něco víc. Kromě mých dovolenkových parťáků a nejlepších přátel pojedou ještě další dvě holčiny, můj přítel a jako třešnička na dortu - kamarádčin pes. :-D Po několika zoufalých dnech, kdy jsme se snažili sehnat ubytování pro šest lidí a psa, ideálně tedy v chalupě s plotem, jsme nakonec úspěšně zarezervovali jeden objekt v námi požadovaném termínu. A na mě teď je, abych zorganizovala program na pět dní. Hurá! :-)

Tak se mějte a smějte!
 


Jak z toho ven?

6. dubna 2017 v 12:52 | Geheimnis |  Pocity
Mojí velkou chybou a neřestí je to, že si ze všeho dělám srandu a nedokážu se o věcech, které mě trápí a na kterých mi záleží, mluvit vážně a narovinu.

Jako třeba teď. Vadí mi a mrzí mě, že mého nejmilovanějšího přítele prostě ani ve snu nenapadne mě k sobě pozvat. Já už se k němu sama nezvu (formou: co máš v plánu večer? - nic - tak to bychom mohli.....), protože jednak si nerada připadám vlezlá a jednak jsem doufala a čekala, že ho to trkne a začne po mé přítomnosti toužit sám. Jenže tuhle taktiku razím už asi čtyři týdny a skutek utek... Začínám si říkat, jestli spolu vážně chodíme proto, že se máme rádi a chceme spolu být, nebo se mnou chodí ze setrvačnosti, nebo je naprogramovaný na to, aby poslechl každé mé "přání", ale nikoli na to, aby vyvinul vlastní aktivitu...

A co dělám? Každý normální člověk by asi za dotyčným přišel a otevřeně si promluvil o tom, že mu vadí, že nepociťuje dostatek jistoty ve vztahu a že mu nestačí se párkrát přes den potkat v práci, sem tam si napsat na skypu a večer společně jet metrem a nechat se vyprovodit na autobus. Takhle si svůj vztah v pětadvaceti fakt nepředstavuju. A už vůbec ne s ním. S ním, o kterém jsem přesvědčena, že je ten pravý. Ale jsem i já ta pravá pro něj? Že mě má rád mi řekl jen jednou a je to sakra dávno. A od té doby, kdykoli mu lásku vyznám já, on na to nereaguje tak, jak bych očekávala. Vlastně už ani nevím, jak na to reaguje...

Co mi ale už vůbec nepřidává, je nová posila v jeho kanceláři. Staro-nová kolegyně. JE asi o dva roky mladší než on. Sympatická a hezká. A jak často můj milý vypráví, tak i vtipná a pohotová. A já žárlím. Vlastně ne, to není jen žárlivost. Je to strach. Nemám z jejího příchodu vůbec dobrý pocit... Nemám nic proti ní, vždyť se neznáme.. Ale mám z toho špatný pocit a to mě děsí.

Nejhorší je, že nevím, jak z toho ven. Vnitřně se trápím a připadá mi to celé jako blbost, trápit se kvůli tomu, že mého přítele nenapadne, aby navrhl, že spolu budeme i večer a v noci. Proto si myslím, že kdybych mu to řekla, tak to bude považovat za hloupost. Ale na druhou stranu pokračovat v čekání, které může vést i k odcizení se, taky nechci.
Mám to prostě sama se sebou těžký.

Nerozhodná, přecitlivělá, náladová lenora!

19. března 2017 v 18:21 | Geheimnis |  Pocity
Achjo!

Já tohle tak nesnáším. Trpím tím posledních několik týdnů a začínám z toho být tak trochu zoufalá. Nedokážu se rozhodnout a vlastně ani nevím, co bych teda jako milostivě chtěla!

Klídek, není to žádné závažné téma a jediná osoba, se kterou mám problém, jsem já sama.

Ale dneska je to teda masakr. Celý den jsem děsně náladová. Pouštím si díly Vyprávěj a už u dvou dílů jsem se rozbrečela. Napadlo mě, že by mi to možná pomohlo, po dlouhé době se vybrečet. I když k tomu nemám absolutně žádný důvod. Ale možná, možná se ve mě už nahromadilo dost zastrčených malých vzteků a naštvání a chtělo by to malilinko uvolnit páru a hned bude všem líp. Dobře, mě bude líp a ostatním to bude fuk.

Jsem nějaká přecitlivělá. Štvou mě věci, malichernosti, které mi předtím nevadili. Třeba to, že se můj milovaný za celý víkend sám od sebe neozve. (Já jsem oba dny na recepci.) Jenže teď je to, pravda, trošku jiné, protože už jsme spolu přes noc nebyli - no, ani nepamatuju, někdy minulý týden? Asi? (Krom toho všeho jsem taky trochu zapomnětlivá, ale v porovnání s mým milým se to nedá srovnávat.) Tenhle týden jsem měla mít nabitý, a tak když se mi ve středu uvolnil večer, doufala jsem, že budeme spolu. Jenže musel zůstat v divadle a vypomoct při představení. Což se dá pochopit. I když představení začíná v sedm a pak už mohl odejít a já bych si klidně počkala, aspoň bych se stihla jet domů osprchnout a tak.. Ale ok. Navíc mě ukecal, že v pátek určitě budeme spolu! I přesto, že ho v sobotu v šest ráno budu budit, až se budu připravovat na Spartu a dokonce přesto, že přijedu k němu později, protože z práce musím domů připravit si jídlo a věci a taky se vykoupat a umýt vlasy. Ok, ok, ok, muck muck muck.
No a v pátek?? Když jsme spolu šli na poštu, ptám se ho: "Tak dnes večer to platí?" Když na mě hodil ten svůj sice roztomilý, ale naprosto zmatený výraz, chvíli jsem si říkala, že si ze mě zase dělá legraci. Přeci nemůže zapomenout po dvou dnech? Nota bene zapomenout to, co sám navrhl a slíbil! Ale jak vidno, může. Já se ale nerada hádám, takže se ani moc neurážím a nenaštvávám, takže jsem nad tím mávla rukou. Když ale řekl, se po práci ještě staví za kámošem na Skalce - tedy na opačném konci Prahy, než oba bydlíme - odpískala jsem celý večer úplně. Nemělo to cenu. A on něco povídal o tom, že se uvidíme aspoň v sobotu, aspoň na chvíli.

A jak asi vyplynulo z textu, neozval se. A stoprocentně by se neozval, ani kdybych mu dnes nepsala ohledně zítřejšího večera, kdy si chci jít sednout s kamarády a chci, aby šel taky. Nechtěla jsem být v sms moc stručná a ostrá, ale ani jsem se nechtěla tvářit, že je všechno v pohodě, protože já nejsem v pohodě (ale to není jeho vina, odskákává to, protože jsem náladová).

Nebudu to dál rozebírat, protože už není co a o tomhle jsem původně ani vůbec psát nechtěla.

Vytáčí mě, že se nedokážu rozhodnout, jestli mám po práci jet pro jídlo. Teplé jídlo. A jestli jo, mám jet na Zličín k Číňanům, nebo na Anděl k Číňanům vařící mexickou kuchyni? Na co mám chuť? A chce se mi vůbec jet dvacet minut tam nebo tam, dvacet minut čekat na jídlo, pak ho do sebe naházet nebo si ho vzít sebou, dvacet minut jet domů, pak ho polostudené jíst v devět večer a tím pádem zazdít jakoukoli šanci doma ještě něco udělat?

Nebo: mám si sjet do Alberta, nakoupit nějaké jídlo a večeři si uvařit sama? A mít v kuchyni zase týden neumyté nádobí? A chce se mi vůbec vařit? A co? Na co mám chuť? Zase strávím hodinu u sporáku a nakonec neudělám nic, jen další bordel.

Po tomhle uvědomění do mě vjel vztek a mám nejradši chuť přijít domů, zalézt si do postele s miskou plnou čokoládové zmrzliny a kopcem šlehačky, možná posypané kakaem, pustit si další díl Vyprávěj, zase se u toho rozbulet, pak možná načnout víno a pobulet si ještě víc nad vlastní blbostí. Přičemž mi zbude dost času aspoň na dva díly, ale ve finále doma zase nic neudělám. A přitom je teď s úklidem řada na mě. Jenže já jsem fakt utahaná. Pravda, sice se na Spartě nepředřu, ale na druhou stranu mě z té pitomé židle tady zase bolí záda. A celý víkend v háji. Komu by se chtělo přijít otrávenému v neděli večer domů a uklízet?! No?

Teď mám potřebu hodit trošku špíny na spolubydlu. Protože ona má v porovnání se mnou mnohem víc času. Víkendy má volné a většinou je tráví doma, málokdy jede třeba k mámě a když, tak jede v sobotu po obědě a vrací se v neděli dopoledne. V práci končívá poslední dobou mnohem dřív než já, takže je doma už třeba od půl pátý, kdežto já od šesti (a to mě nejvíc vytáčí, když ona je doma o něco dřív, ale do kuchyně nebo koupelny jde až když přijdu domů já a chci si jít umýt vlasy, protože narozdíl od ní nemůžu používat fén.... ale to je fuk). Po práci už nic nemá, takže je doma. Nemá ani přítele. Zatímco já mám práce dvě, divadelní spolek a přítele, na kterého mi kvůli Spartě a spolku zbývá mnohem míň času, než bych si přála. Proto když se to sečte, zbývá mi v týdnu v průměru jeden nebo dva večery volné. A já jsem z toho všeho už tak utahaná, že jsem ráda, když prostě můžu jen přijít domů, svalit se do peřin a nedělat vůbec nic. Nemá to nic společného s tím, jestli jsem nebo nejsem bordelářka a jak moc velká. Prostě na to nemám sílu, nemám kdy odpočívat, protože veškerý volný čas se snažím spravedlivě rozdělit tak, aby všichni byli spokojeni - máma, děda, brouček a v neposlední řadě taky spolubydla, že.

Uf, to jsem se teda ale rozepsala. Jak se zdá, asi se ve mě vážně už toho ukrytého vzteku nashromáždilo víc než dost. Jen mě mrzí, že to odnáší právě můj milovaný. Já vím, že mě má rád. Dokonce tuším, že hodně. I když mi to neříká. Vlastně mi to řekl jen jednou, úplně na začátku vztahu... Říkat to nemusí, cítím to a vidím z toho, jak se ke mě chová. Ačkoli jistota je jistota a já bych to tak strašně ráda zase jednou slyšela... Nebo aspoň kdyby se o ten víkend ozval, abych věděla, že na mě myslí. AChjo...

Tak se mi snad trošku ulevilo a dnes večer to zvládnu jen o té zmrzlině a seriálu, víno vynechám.

Kam dál