NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Jak mi kvete láska

18. června 2017 v 12:35 | Geheimnis |  Moje fotky
No dobře, tak ten titulek není úplně přesný.

Pro dnešek se přemůžu a nebudu psát o svém nedokonale dokonalém vztahu a lásce. Namísto toho se hodlám chlubit! Květinami.

Já, člověk, který se nikdy o rostliny ani zahradu nestaral, se s přistěhováním do pronajatého bytu v Praze rozhodl pečovat o kytky.
Jsem staromódní, no. Podle mě má správná žena vytvářet domov. Bydlet v hnízdečku lásky, kde se bude starat o svého muže, děti a mazlíčky. Vyvářet a péct na neděli. Mít přirozený nepořádek, takový ten rodinný, útulný, žádné sterilno. A k tomu všemu prostě neodmyslitelně patří rostliny po celém hnízdě. Tu v obýváku, tu v kuchyni na poličce, tu v ložnici a tu na chodbě. Na oknech vše, co krásně kvete - od vánočních kaktusů po orchideje, za parapetem pak buď bohaté muškáty nebo macešky. Na podlaze nebo na soklíku pak různé druhy neokrasných rostlin, jako palmičky nebo menší keříky.

No dobře, asi se mi úplně nedaří se nebořit do vlastní fantazie a malovat si svou budoucnost a rodinu. Ale když snít je tak krásné a hlavně snadné... :-)
 

Výlet s kolegy aneb konečně máme společnou fotku!

19. května 2017 v 22:24 | Geheimnis |  Pocity
Ahoooj,

po delší době se zase hlásím, abych si zde uložila několik vzpomínek, se kterými se s vámi klidně a ráda podělím.

Minulý víkend v neděli jsme vyrazili s kolegy z práce na turistický výlet do Českého Švýcarska. Vyrazilo nás z Prahy celkem jedenáct a z toho dva členové hereckého souboru - Petra Tenorová a Viktor Dvořák. Příště se jich ale doufám přidá ještě víc :-).
Jeli jsme vlakem do Děčína a odtamtud autobusem do Hřenska. Tam jsme výpravu zahájili první společnou fotkou (celé grupy) a mezitím, co si Viktor objednal (jo, důležitá poznámka, seděli jsme spolu v kupé a potykali jsme si :-D) kafe ve stánku poblíž zastávky, kde jsme vystoupili, mi nevědomky moje milá kolegyně Helenka prokázala službu. Vyfotila totiž mě a mého Broučka, máme konečně společnou fotku! A dokonce naprosto dokonalou a famózní! Tak moc, že už jsem si ji dala v mobilu na tapetu. Fakt, po téměř dvou letech vlastnění tohoto telefonu a po tři čtvrtě chození mám změněnou tapetu. Wow!



Bylo pondělí, první máj.

6. května 2017 v 11:17 | Geheimnis |  Pocity
Bylo pondělí, první máj. První máj je lásky čas.

Nejvtipnější na tom je, že můj milovaný se jmenuje stejně jako "hrdina" této proslulé básně, hihi. Naštěstí to je ale jediná spojitost s Máchovým Májem.

Bylo pondělí, první máj, lásky čas a světe, div se - já měla volno. A to nejen pracovní, ale především a hlavně osobní. Volný byt. Juchů!
Ze soboty na neděli jsem měla noční a pak celou neděli volnou. Což je paráda, protože po noční mi stačí fakt málo, abych se zmátořila. Domů jsem dorazila v sedm a ve dvanáct už jsem byla vyspaná a čilá jako rybička. Celkem rychle mi došlo, že je byt prázdný a hned vzápětí i fakt, že jsou čarodějnice, čili se dá předpokládat, že se spolubydlící dnes už nevrátí. Tuto teorii jsem si u ní raději ověřila a pak začala kout pikle.

Krátce po osmé můj nejdražší konečně dorazil. Já tak měla fůru času na úklid (v sobotu jsem od bráchy dostala předčasný dárek k narozeninám a Vánocům - narozeniny mám až v prosinci - vysavač!) a pak jsem se pustila do pečení. Byla jsem tak rozjetá, že kromě slaných muffinů se slaninou, sýrem a jarní cibulkou jsem zvládla upéct i sladkou verzi - mé oblíbené banánové, polité čokoládou a posypané barevnými cukrovými ozdobami.

Lehli jsme si do čistě povlečené postele a z nabízených filmů vyhrál Harry Potter a Kámen mudrců. Po dlouhé době jsme film dokoukali celý, bez přerušení. Žel jsem totiž měla červenou stopku, takže na romantické milování nedošlo.
Druhý den ráno, na první máj, nás probudilo slunce, které i přes tmavě zelené závěsy bodalo přímo do očí. Posnídali jsme mix slaných a sladkých muffinů a zbytek vzali sebou na plánovaný výlet. Den otevřených dveří v Legu na Kladně!

Všude plno lidí a především dětí. Já už v Legu jednou na takovém dni byla a navíc jsem jako malá upřednostňovala spíše stavebnici Cheva, takže jsem z toho zase tak odvázaná nebyla. Nicméně můj zvědavý přítel si se zamyšlením prohlížel každý stroj, kolem kterého jsme měli možnost projít a dumal nad vším, nad čím dumat šlo. Oba jsme samozřejmě všelicos komentovali s naším specifickým smyslem pro humor (teď si samozřejmě nevybavím jedinou hlášku). Naše komentáře ale povětšinou spojovali naši pracovní deformaci z divadel s všudepřítomnými kostičkami Lega.

Dalším krokem měl být společný oběd s mými dvěma kamarádkami a jejich příbuznými, kteří se také zúčastnili dne otevřených dveří. Jedna kamarádka ale nakonec oběd zrušila a já nechtěla svého drahého nutit do obědu s lidmi, které uvidí prvně v životě (stačí, že ho už tak trochu nutím na rodinnou oslavu na konci května, kde také zatím nikoho nezná). A tak jsme zabořili hlavu do mapy a hledali místo, kam se zašít a dojíst všechny ty muffiny.

A tak jsme vyrazili na spontánní výlet do Skryjí. Potvrzuje se verdikt, že i cesta je cíl, poněvadž sice jsem ve Skryjích již několikrát byla, ale nikdy jsem tam neřídila a navíc jsem tam nikdy nejela z Kladna, ale od Rakovníka. Ale i tak to stálo za to, protože jsme to cestou vzali přes CHKO Křivoklátsko a jeli jsme okolo samotného hradu a celkově ten den byl fajn, protože svítilo sluníčko, tráva se zelenala na kopcích a všude něco kvetlo. A nakonec jsme do Skryjí přeci jen dorazili a tu chvíli pro sebe jsme si náramně užili. Potkali jsme sice cestou několik skupinek lidí, ale bylo to mnohem míň, než kolik bychom potkali třeba v Divoké Šárce. Navíc bylo příjemně teplo, takže stačilo chodit jen ve svetru. A my tak konečně byli chvíli sami, v místě, kde nás nikdo nezná a měli jsme fůru času, nic nás nikam netlačilo. Bylo to bezva. <3
 


Už je zase hej!

29. dubna 2017 v 22:30 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj!

Kdybych sem napsala ještě přesně před týdnem, patrně bych tenhle článek musela cenzurovat od sprostých slov. Byla jsem totiž hooodně naštvaná.
Celá ta záležitost s mým přítelem, která se táhla pomalu jako zapečený sýr, vygradovala totiž právě v sobotu.

Už mi to šlo fakt na nervy a přerostlo mi to přes hlavu a tak, když jsem minulou středu jela po společném kině zase zpátky k sobě domů, už jsem to nevydržela a celou cestu domů probrečela. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že byť mi to celé přijde jako malichernost, kvůli které se evidentně trápím jen já, tak že už to takhle dál nechci a dám o svých pocitech vědět. A tak druhý den jsem - jak jinak než zbaběle psaním na skypu - svému milému popsala, že si nepřipadám jako ve vztahu, ale jako taková lepší kamarádka. Zajdeme spolu do kina, na dobrou večeři, často chodíme i do divadla. Jo a mezi tím vším si dáme několik pus. Ale pak to všechno skončí na jednom jediném místě: autobusové zastávce. A že mě to trápí a mrzí a netuším, kde se stal problém. Že by si tedy měl uvědomit, proč se mnou vlastně je a jestli se mnou být vůbec chce, jestli mě má rád. Nebo jestli mu to takhle vyhovuje či si nevšiml toho, že spolu netrávíme noci a tím pádem ani nespíme?

Každopádně jak bývá mým zvykem, když se hodně rozepíšu, tak dokážu sesmolit hotový román, aniž bych dokázala přesně a jasně vyjádřit to hlavní. A to se také stalo evidentně teď. Protože můj milý na to nijak nereagoval a ty zbylé dva dny v práci, když jsme se viděli na pár minut, byla naše setkání chladná a nesvá. On byl zmatený z mé zprávy a já byla zmatená z jeho reakce. V pátek jsem mu tedy pro jistotu napsala, že nejsem uražená, že mu jen dávám prostor na to, aby se vyjádřil. No, zkrátím to. Odepsal, že jsem ho zaskočila a že jsem mu dala velké téma k přemýšlení, ale že by si o tom radši promluvil než psal. Nakonec z něj vypadlo, že bychom se sešli v sobotu, abychom to probrali, ale jako vždy nechal domlouvání místa a času až na onu sobotu. A já celou sobotu čekala, až se ozve. A nedočkala jsem se, což mě přirozeně vytočilo ze všeho nejvíc. Tak nejen, že jsem se trápila kvůli tomu problému, teď jsem byla ještě naštvaná, že mu nestojím ani za to, abychom se tedy sešli a promluvili si osobně. Do toho mě samozřejmě napadalo, jestli se mu nemohlo něco stát.

V neděli ráno jsem ale vše hodila za hlavu a napsala mu dlouhý vzkaz na facebook (protože do sms by se to nevešlo) a poté jsem mu pro jistotu napsala zprávu, že ten vzkaz na facebooku má, tak aby si ho přečetl. V té zprávě jsem se pokusila znovu, tentokrát přesněji a jasněji, popsat, co mi vadí. A světe div se - když si ho po nekonečných čtyřech hodinách přečetl, odepsal a ukázalo se, že naším problémem je to, že nedokážeme komunikovat. Zkrátka - on si myslel, že když jsem se přestala starat o to, kdy spolu budem u něj, tak že to tak chci a naopak já si myslela, že on mě k sobě nechce (a věřte mi, že mě napadalo milion důvodů, proč by mě nechtěl).

Myslím, že minulý víkend jsme si oba udělili pořádnou lekci. Nevím tedy, jak moc o tom skutečně přemýšlel on a jestli ho to zjištění, že náš vztah v tu dobu balancoval nad propastí trápilo, ale já tu nejistotu, strach a bolest dlouho nechci zažít. Upřímně, kdyby to vážně bylo tak, že je se mnou ze setrvačnosti, pohodlnosti nebo strachu ze samoty a že by si po tomhle uvědomil, že se mnou být nechce a opustil mě, tak vážně nevím, co by bylo dál... Asi bych rezignovala na všechno. Hlavně na chlapy. Protože on je můj pan Pravý a pan Dokonalý, můj princ na bílém koni a pokud nebudu do konce života s ním, tak už s žádným. Tak moc ho miluju a tak moc jsem přesvědčená o tom, že k sobě patříme. (Jsem si vědoma toho, že přesně tohle jsem kdysi na tomto blogu prohlašovala o mém EX, ale v tuhle chvíli jsem si tisíciprocentně jistá že jak já, tak on jsme našli svou spřízněnou duši a že to nemůže být jinak a lepší.)

V tuhle chvíli je vše opět krásně růžové a já jsem opět naskočila na svůj obláček lásky, na kterém se vznáším nad všemi a vším. Momentálně jsem v práci na noční, mám tu svatý klid a můžu se tak věnovat plánování letní dovolené. Vymyslela jsem si, že se chci znovu vrátit do Adršpachu. A letos nás pojede zase o něco víc. Kromě mých dovolenkových parťáků a nejlepších přátel pojedou ještě další dvě holčiny, můj přítel a jako třešnička na dortu - kamarádčin pes. :-D Po několika zoufalých dnech, kdy jsme se snažili sehnat ubytování pro šest lidí a psa, ideálně tedy v chalupě s plotem, jsme nakonec úspěšně zarezervovali jeden objekt v námi požadovaném termínu. A na mě teď je, abych zorganizovala program na pět dní. Hurá! :-)

Tak se mějte a smějte!

Jak z toho ven?

6. dubna 2017 v 12:52 | Geheimnis |  Pocity
Mojí velkou chybou a neřestí je to, že si ze všeho dělám srandu a nedokážu se o věcech, které mě trápí a na kterých mi záleží, mluvit vážně a narovinu.

Jako třeba teď. Vadí mi a mrzí mě, že mého nejmilovanějšího přítele prostě ani ve snu nenapadne mě k sobě pozvat. Já už se k němu sama nezvu (formou: co máš v plánu večer? - nic - tak to bychom mohli.....), protože jednak si nerada připadám vlezlá a jednak jsem doufala a čekala, že ho to trkne a začne po mé přítomnosti toužit sám. Jenže tuhle taktiku razím už asi čtyři týdny a skutek utek... Začínám si říkat, jestli spolu vážně chodíme proto, že se máme rádi a chceme spolu být, nebo se mnou chodí ze setrvačnosti, nebo je naprogramovaný na to, aby poslechl každé mé "přání", ale nikoli na to, aby vyvinul vlastní aktivitu...

A co dělám? Každý normální člověk by asi za dotyčným přišel a otevřeně si promluvil o tom, že mu vadí, že nepociťuje dostatek jistoty ve vztahu a že mu nestačí se párkrát přes den potkat v práci, sem tam si napsat na skypu a večer společně jet metrem a nechat se vyprovodit na autobus. Takhle si svůj vztah v pětadvaceti fakt nepředstavuju. A už vůbec ne s ním. S ním, o kterém jsem přesvědčena, že je ten pravý. Ale jsem i já ta pravá pro něj? Že mě má rád mi řekl jen jednou a je to sakra dávno. A od té doby, kdykoli mu lásku vyznám já, on na to nereaguje tak, jak bych očekávala. Vlastně už ani nevím, jak na to reaguje...

Co mi ale už vůbec nepřidává, je nová posila v jeho kanceláři. Staro-nová kolegyně. JE asi o dva roky mladší než on. Sympatická a hezká. A jak často můj milý vypráví, tak i vtipná a pohotová. A já žárlím. Vlastně ne, to není jen žárlivost. Je to strach. Nemám z jejího příchodu vůbec dobrý pocit... Nemám nic proti ní, vždyť se neznáme.. Ale mám z toho špatný pocit a to mě děsí.

Nejhorší je, že nevím, jak z toho ven. Vnitřně se trápím a připadá mi to celé jako blbost, trápit se kvůli tomu, že mého přítele nenapadne, aby navrhl, že spolu budeme i večer a v noci. Proto si myslím, že kdybych mu to řekla, tak to bude považovat za hloupost. Ale na druhou stranu pokračovat v čekání, které může vést i k odcizení se, taky nechci.
Mám to prostě sama se sebou těžký.

Kam dál