NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Duben 2013

Paradox....

6. dubna 2013 v 13:39 | Geheimnis |  Pocity
Zdravím po delší době, a nejspíš i na delší dobu...
Já věděla, že jak přiznám, že si myslím, že to je na dobré cestě, stane se pravý opak.. Aneb štěstí po zásluze potrestáno...

Ale od začátku...
Proč je nadpis paradox? Protože to je můj celej dosavadní život. Popsat chci ale přibližně poslední měsíc.
Zrovna v době, kdy začínám vzdávat svůj boj o znovuobnovení "vztahu" a reálně přemýšlím o rozchodu, se věci začínají obracet k lepšímu. On se ke mě chová velmi mile, při vítání nebo loučení mi dá pusu, nerýpe do mě, prostě je milý... A v téže době si říkám, že je čas zkusit štěstí jinde... No, on sám mi přeci celou dobu, celé měsíce od toho osudného srpna, říkával, ať si najdu někoho jiného, když on je tak hrozný... A když to slýcháváte každý víkend minimálně jednou, tak proč si nemyslet, že to on to myslí vážně? A - kruci - když už jste ze všeho toho snažení se unavení, tak proč to sakra vážně nezkusit jinde a znovu? A třeba i líp...
A tak se stalo, že ačkoli většinou veškeré své doručené vzkazy na lidech.cz ihned mažu, byť působí sebemileji, tentokrát jsem na jeden z nich odepsala. Autor vzkazu měl fotku, vypadal celkem sympaticky i pěkně a nebyl to žádný ten vzkaz - kterých dostávám dost - o tom, jak mám krásnou postavu, hezká prsa, jestli bych si nechtěla za peníze zaš... apod. Prostě se mě jen zeptal, jak se dnes mám. A z nevinné konverzace s krásným neznámým se vyvinulo celkem hezké pouto. Tehdy jsem byla na brigádě v bižuterii a on mi svými vzkazy nádherně zpříjemnil dny trávené tam.
Po pár dnech psaní jsme se stali přáteli i na FB. Celkem jsme se sblížili. Je moc milý, chytrý, inteligentní a pokud je ta jediná fotka opravdu jeho, pak i hezký. A tak jsem o něm řekla jemu, tomu, kterého jsem považovala za opravdovou lásku. Jeho reakce mě... Dost zaskočila. Byl vysmátý, vyptával se na něj. Trošku mě to zamrzelo.. Čekala jsem aspoň pidináznak žárlivosti nebo lítosti... Nic. A tak jsem věc brala jako uzavřenou a užuž jsem si chtěla s F. domluvit schůzku.
Ovšem - další paradox. M. dělal jen hrdinu. Ještě týž den, co jsem mu o svém novém objevu řekla, mi psal sms, že jsem ho teda zaskočila, že se asi musí nad tím vším zamyslet a že ho to nejspíš i mrzí... A to mě rozhodilo. Jsem prostě naivní. Věřila jsem tomu, že mu to nevadí a že mi to přeje. Omyl. Jenomže já byla citově rozervaná. Na jednu stranu jsem ho pořád měla ráda a mrzelo mě, že se teď kvůli mě trápí. Na druhé straně ale byl F. - nový, neokoukaný a navíc neuvěřitelně milý. Jeho jediná chyba je ta, že nehledá vážný vztah...
A tak jsem mu přestala na čas psát. Ten večer, kdy jsem o tom mluvila s M., u nás ale byla zábava. M. se s faktem ale velmi rychle zžil, protože a zabávu přišel v doprovodu holky, kterou nesnáším a o které vím, že by ho chtěla. Žárlila jsem a opět si uvědomila, že ho miluju a byť mě lákalo zkusit to s někým jiným, ukončila jsem to ještě dřív, než to začalo. Tím jsem ale F. ublížila, protože ačkoli o závazný vztah nestál, prý jsem se mu zalíbila víc, než čekal.. Takže kdoví, možná by z nás jednou pár být mohl, kdybychom měli příležitost...
A tak jsem se znovu a znovu začala snažit to dát s M. dohromady. A vypadalo to opravdu nadějně. Sice do mě pár dní kvůli F. ryl a klukům říkal, že mám nového přítele, ale pak ho to pustilo. Obzvlášť, když jsem zjistila, že jsem to už dva týdny nedostala. A to je další paradox - nedostanu to celý březen zrovna v době, kdy začínám uvažovat nad tím, že jsem nejspíš neplodná! A jak jsem k tomu došla? Jednoduše... Bojím se tohoto faktu od doby, co jsem před třemi lety podstoupila interrupci... A navíc - ačkoli jsme spolu od srpna nechodili, chovali jsme se jako kdyby ano. Zvláštní vztahy, že? A já jsem krátce před rozchodem vysadila prášky... A i když si dával pozor, přeci jen někdy to nestihl hned vyndat nebo se prostě jakkoli jinak mohlo stát, že bych otěhotněla.. Ale celý tři čtvrtě rok nic. Kdo by na pochybách nebyl...
A najednou se zdálo, že budeme mít miminko. Byla jsem si jistá na 90%!!!! Cítila jsem se jako těhotná, do toho jsem přibrala 3 kg, měnili se mi nálady jako na běžícím pásu a prostě jsem se cítila být maminkou... Ale pocity se ve mě praly. Na jednu stranu jsem měla hrozný strach, že to nezvládnu. Že nebudu dobrá máma, že nebudu stíhat školu ani domácnost. Navíc kde budeme bydlet?? A co když pak zjistíme, že spolu v jednom domě nevydržíme?? Co když doma nebudu mít naklizíno? A v neposlední řadě - co když je to mimoděložní těhotenství anebo se miminko narodí nemocné??
Strach, hrozný strach ze všeho. Přála jsem si, aby to nebyla pravda, ale na druhou stranu jsem se hrozně těšila. Samozřejmě jsem o svém podezření řekla M. Dítě by si také přál. A tak jsme začali uvažovat jako budoucí rodiče. Jen chybička se vloudila...
Dělala jsem si celkem dva těhotenské testy. Oba ale negativní..
A tak jsem 3.4. vyrazila na gynekologii. Třetí test negativní. Po prohlídce jsem navíc začala maličko krvácet. A ten den jsem pak krvácela celý a navíc jsem měla šílené bolesti břicha... Doktorka moje podezření nevyvrátila, ale ani neřekla, že jsem. Jenomže krvácení pokračovalo ještě další dva dny, sice slabší, ale ano. A tak mám místo ultrazvuku přijít až v květnu na běžnou prohlídku...
Ten den, kdy jsem u ní byla, jsem se cítila strašně... Nejen fyzicky, ale především psychicky. Tak, jako jsem se předtím cítila těhotná, jsem se teď cítila prázdná a bez života. Jako kdyby to miminko uvnitř mě bylo a najednou zmizelo... Umřelo.. Zase....
Paradoxně ten den mi opět zvedl náladu F. Psal mi, asi po dvou týdnech, co jsme se nebavili. Neřekla jsem mu o svém podezření na těhotenství, jen jsem mu řekla, že mi není dobře... A opět mi zvedl náladu jen tím, že si se mnou psal. Druhý den jsem napsala já jemu. Díky němu jsem se cítila totiž dobře, nemyslela jsem na to, že nejsem těhotná. M. byl ve Vyškově na kurzu lezení a tak na mě neměl moc času.. A když už napsal, bylo to hlavně o tom, jak se tam má a jak se mu daří... A ačkoli jsem se na něj těšila, až budeme spolu, a neustále mu to psala, on na to nic neříkal..
A když jsme se včera viděli, chtěla jsem mu dát pusu na uvítanou. Řekl, že nechce. Tak jsem řekla, ať si trhne nohou.. A jeho odpověď "klidně" mě dráždí doteď...
Večer jsme se ještě chvíli viděli, když jsme byli u společných známých. Po cestě domů jsme se konečně bavili o mě a mém stavu... O MĚ a MÉM stavu!!! Celý je to můj problém a moje pocity, žádné naše!!! Nic takového samozřejmě neřekl, ale z celé té konverzace to tak vyplynulo...
A dnes jsme se pohádali. Celé dopoledne se totiž neozval!!! Čekala jsem sms, i kdyby jen blbé "Dobré ráno"!!! Nebo pozvání na snídani... Nic. Smutné, od člověka, se kterým jste ještě v týdnu "čekala dítě"... A tak jsem to nevydržela a napsala mu sms.. On, že se prý musí učit.. Na to, že ozvat se ale mohl, odepsal něco ve smyslu, že mám zase náladu, ať se jdu radši učesat nebo namalovat... To jsem doufala, že má třeba na odpoledne nějaký plán.. Ne, neměl. A začla hádka.. A jejím koncem je to, že jsem nešťastná a že LÁSKA JE NA HOVNO!!!! On je sobec, myslí hlavně na sebe a ví to, ale nehodlá to změnit... A jediné, co mě k němu táhne, je láska. Sakra, co na něm vidím?! KDybych ho nemilovala, vše by bylo tak krásné jednoduché!!! A tak jsem mu napsala: "Přála bych si tě už nemít ráda!"