NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Srpen 2013

Den 31 + 32 + 33: Walhalla

25. srpna 2013 v 22:36 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj :-)
opět moc děkuji za komentáře, vždy mi to udělá radost :-) ale nějak nemůžu odpovídat.. :-)
Ale teď k článku.
Jak už možná víte z minulého článku, tak mi klekla baterka. A zrovna tento víkend, který jsem měla skoro celý volný! Naštěstí je tady dost aut.. Každopádně ale velmi moc děkuji hraběnce a hraběti, kteří vše vzali do svých rukou, zavolali příslušným lidem a ty si přes víkend vzali mé auto do parády. Dnes mi bylo vráceno - i když ne zatím "oficiálně" - jen co jsem viděla z okna. Dnes tady totiž celý den chčije (omlouvám se, ale jinak to vystihnout nejde :-)), takže moje původní plány o výletech na kole po okolí zase jednou nevyšly (a to se mi dnes zdálo, že jsem opět našla své kolo úplně prázdné, tentokrát přední i zadní, tak to by mě fakt trefil šlak už), čili jsem vůbec nebyla venku, uskromnila jsem se jen se svým horním patrem a dvěma výlety dolů do kuchyně (ráno pro snídani a pak odpoledne na něco mezi pozdním obědem a brzkou večeří). Tím pádem mi neměl kdo říct, že auto už je (pokud je!) opravené a další věci kolem toho. Upřímně, nejvíc se děsím toho, že si řeknou horentní sumu za to všechno, co s mým autem dělali (tj. nová baterie, pokud jí tam dali + něco za práci, že) a to bych rázem měla opět zkažené další plány...
Ale nic, až budu vědět vše jistě, pak si postěžuji nebo pochválím. :-)
Chci hlavně poreferovat o sobotě, tj. o včerejšku. Naštěstí aspoň včera bylo krásně a to opravdu krásně. Svítilo sluníčko, ale nebylo vedro k padnutí, občas slabý příjemný větřík. Takže jsem mohla uskutečnit tak dlouho plánovaný výlet lodí do Walhally - památníku s bustami německých umělců a osobností. A vzhledem k tomu, jaké bylo počasí, jsem měla vážně obrovskou radost, že jsem si mohla obléknout nové "námořnické" šatičky a otestovat je v akci. Jsou parádní!
Celkově bych včerejší den shledala jako vydařený a býval by byl skutečně skvělý a nadmíru super, kdybych ho měla s kým strávit. Walhalla je velmi krásné místo a jistě i moc romantické, kdybyste tam měli koho obejmout, chytit za ruku a políbit. To by byl teprve zážitek... Takhle jsem si to užila jen napůl.
Vystoupala jsem xxx schodů, skoro až do nebe a na vrcholu jsem nepocítila nic jiného než smutek. Smutek, že tu nádheru pode mnou a přede mnou vidím jen já, že tenhle okamžik prožívám jen já, nemám ho s kým sdílet, foťák totiž nezachytí všechno (aspoň ne když fotím já..). Hrozný pocit. A myslím, že to je na některých fotkách, kde jsem já, i trošku poznat, že jsem v tu chvíli nebyla úplně "happy".. I když jsem se snažila na fotce usmívat, tak se to nějak nepovedlo..
Ale když jsem sešla dolů, řekla jsem si, že to přeci není naposledy, co tady jsem. Už vím, kde to je a můžu sem příště vyrazit s někým. No, nejraději s M... Na něj jsem totiž celou dobu myslela. Ale kdoví..
Další zážitek mě ale čekal přímo na lodi. Vím, že jsem o pár písmen dřív psala o tom, jak jsem myslela na M., ale.. No co? Jsme od sebe, on je daleko a já vůbec nevím, jak to dopadne. Takže trocha myšlenek na jiné muže mi nemůže uškodit. No ale: "námořník". Já vím, asi se takhle ta profese nejmenuje, ale já nevím jak jinak ho nazvat. Ale prostě - byl k sežrání. Takový hrozně zvláštní kluk, na první pohled mě něčím přitahoval. Měl delší světlé vlasy v culíku, tenké kotlety mu plynule přecházely do bradky, která lemovala celý jeho obličej a bradu. A ty oči... Prostě hezký kluk. Opálené paže se vyjímaly pod bílým tričkem, obzvlášť, když ukotvoval loď k molu. Radost se podívat. Nebyl to žádný namakanec, ale ani žádné tintítko. Vždyť přeci jen ukotvit loď, která pár tun určitě má, musí být nějaká fuška.
Nojo, jenomže já jsem nikdy nikoho balit neuměla a navíc jsem z něj byla lehce nervózní. A tak jsem se mu zblízka do očí podívala jen jednou, víckrát jsem neměla odvahu. Je to škoda, možná z toho mohlo něco být (nevím co, ale aspoň nějaký náznak vzájemných sympatií, o nic jiného by mi asi ani nešlo), ale jsem prostě taková.
A pak mi ujel vlak. Protože jsem blbá. Nejen, že jsem stála na blbém nástupišti, ale ještě v blbý čas. Hm, co nadělám. Aspoň jsem si v blízkých arkádách proběhla H&M a NewYorker a vyzkoušela pár oblečků :-)
Tak touto lodičkou jsem se dopravila do Walhally... :-)

Den 28 + 29 + 30: Autobaterie

22. srpna 2013 v 19:35 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj!
No vida, mám jubilejní třicátý den :-) A jak se to pěkně se*e... :-)
Předchozí dva dny se nedělo nic zajímavého. Tak jsem ani nepsala. Ale dnes jako na potvoru, když opravdu potřebuju auto (na nákup potravin a pití - no a hlavně hoodně sladkostí), opět nejde nastartovat. Takže baterie bude nejspíš vážně v čoudu. No, možná je to tím, že jsem včera auto nechala stát celý den a nikam jsem s ním nejela, ale když mě je líto nafty.. No a tím pádem moje auto kleklo.
Nejdřív jsem si řekla, že tu baterii koupím. Není zase tak drahá a někdo mi tady určitě poradí, kterou mám vzít. Ale pak jsem si o tom psala s M. a ten mi řekl, že má doma nabíječku a kapalinu do té baterie, tak abych auto nechala být a nastartovala ho přes kabely až pojedu domů.. Naštěstí snad do té doby budu mít za účely nákupů a výletů do Regensburgu k dispozici auto nejmladší dcery Milany, krásný malý volkswagen polo. Je to úplně jiné řízení než s mým peugeotem a o to víc si to užívám. Alespoň tento víkend potřebuju to auto mít půjčené, protože v sobotu chci jet do Regensburgu a jet lodí na výlet do Walhally, už jsem se vám o tom možná zmínila :-) Snad mi vyjde počasí! :-) Chci si na sebe vzít nové modré šatičky a dělat parádu :-)
V neděli zatím nevím, ale asi pojedu někam na kole, ať nesedím pořád jen v autě. Je tady ještě plno míst, které jsou mému oku nepoznána... :-) Tak to musím napravit :-) Myslím, že zbylý měsíc mi uteče jako voda.
Tak se mějte krásně!

Den 26 + 27: Alles gut

19. srpna 2013 v 19:12 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj! :-)
Včera jsem nějak úplně zapomněla napsat. A to jsem se přitom de facto celý den flákala! :-)
Dopoledne pohodička u počítače a odpoledne po obědě opalovačka u řeky. Tentokrát jsem ale líně jela autem, byť to mám z kopce asi jeden nebo dva kilometry. Nojo, jenomže zpátky to je pochopitelně do kopce :D, a ještě do takového, který se mi čím dál tím víc nelíbí. Takže jsem se ospravedlnila nejen tím, že jsem den předtím najezdila kilometrů na kole ažaž, ale hlavně tím, že je třeba auto denně trochu projet, aby "nezamrzlo".
No, venku stejně včera nebylo už tak hezky jako v sobotu. Sem tam nějaké mráčky, trošku větříku. Voda byla studená, takže jsem do ní opět jen vlezla do výše boků, namočila si jen spodní díl plavek a šupajdila zpátky na deku. Ta řeka je snad prokletá, ještě ani jednou jsem se v ní celá neponořila, natož abych plavala! Ach jo! :-)
Jinak bylo vše snad v pohodě. Někdy pozdě v noci se vrátila hraběnka a pravděpodobně i Charly. Čekala jsem u snídaně tři lidi, jen jsem Charlyho zaměnila za Milanu. Hm, ale ta už je prý zase pryč a vrátí se až někdy v září. Během dneška ale dorazila i nejstarší dcera - Sophie. A já mám čím dál tím větší pocit, že mě ta holka nemá ráda. Nevím proč, možná je to zblázněnýma hormonama, když je teď těhotná. Mám totiž takovou teorii, že na mě žárlí. Asi si myslí, že jí vyfouknu manžílka. Kiki, nebo jak se jmenuje. To je horší než jméno pro psa. A navíc to fakt není můj typ - nic moc.
Ale jinak si myslím, že je vše v pořádku. Kousanec od Mini mě sice pořád táhne, když nohu napnu, ale jinak to snad bude dobré.
Jo a dnes jsem také jela Volkswagenem!! :-) No já vím, není to nic extra, ale já jsem konečně taky jednou řídila jiné auto, než to svoje!! :-) Úplně jsem se zapomněla pochlubit. :-) Tak a je to :D
No a to pro dnešek asi stačí. Už takhle jsem se rozepisovala kolikrát až moc, tak ať to dnes není tak horké :-)
Mějte se fajn!! :-)
A takhle jsem se rozmazlovala včera i dneska :-) nakonec jsem si bábovičku spapala sama, ale co.. Byla dobrá!!! :D :)


Den 25: Projekt

17. srpna 2013 v 20:35 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj :-)
Takže honem, než na to zapomenu.
Dnes jsem na jednom oblíbeném blogu četla článek o tom, že stěžovat si na nevrlé a protivné zaměstnance firem, bank nebo obchodů umí každý, ale už jen málokdo umí opravdu ocenit ty světlé výjimky, které nám ochotně pomohou vybrat správný parfém, poradí, který produkt je nejvýhodnější nebo nám podrobně a laskavě vysvětlí funkce našeho bankovního účtu. Přiznávám se, že jsem ještě nikdy nikam nenapsala žádnou pochvalu a podobně, ale odedneška se to budu snažit změnit :-)
Autorkou projektu je Bludickka. :-)

Tak a teď ke dnešku. Jsem nabytá dojmy! :-) Ale na druhou stranu vyždímaná, úplně. :-) Stihla jsem dnes plno věcí! Dohromady jsem dnes najela na kole něco přes 30 kilometrů a byla to vážně paráda! Bavorsko je prostě nádherné a já jsem si zdejší krajinu prostě zamilovala, to nejde jinak. :-)
Dopoledne jsem jela na Schneitweg. Řeknu vám, cesta zpátky lesem byla na jednu stranu úžasná, protože jet po hřebeni kopce je vážně nádhera, ale na druhou stranu to byl adrenalin, protože pak jste zákonitě museli z toho kopce někudy sjet. No, a já zrovna nepatřím mezi milovníky adrenalinových sportů, obzvlášť, když nemám ani blbou helmu. Takže se divím, že jsem dnes nehodila držku. Ale stejně to bylo fajn. Nevím, jestli to bylo tou přírodou nebo čím, ale měla jsem úplně prázdnou a lehkou hlavu. Žádné starosti, žádné přemýšlení, nic. Prostě jen čerstvý vzduch a já. Čemuž se doteď divím, po tom, co se mi dnes zdálo, že M. je opět s dotyčnou J. někde u moře, lovili perly nebo co. No pěkně jsem ho profackovala :-). Horší je, že jsem si pak ráno v online snáři našla, co to mělo za význam a nic moc pěkného :)
Odpoledne jsem jela konečně do Marienthalu. Paráda. Žádné kopce, jen rovinka. Podél řeky, úchvatné. V Marienthalu jsem pak díky převozníkovi s loďkou přejela na druhý břeh a hledala jsem zříceninu hradu Stockenfels. No, trvalo mi to dlouho, trochu jsem bloudila, přejela jsem ho asi o 1,5km, ale nakonec jsem ho přeci jen našla! A to zrovna ve chvíli, kdy už jsem to chtěla vzdát a jet zpátky.. Super :-) Jen škoda, že byl zavřený. Mohla jsem mít parádní výhled na okolí. Ale asi je to dobře, už takhle jsem měla závratě.
No a když jsem se pak vrátila, tak jsem si v klídku upekla bábovku. Nebo spíš bábovičku. Taková malinká forma :D :-) Jen jsem nenašla váhu.. Což je blbé, protože já nikdy nepeču jinak než podle receptu, nejsem žádný velký pekař, natož kuchař, abych si mohla dovolit vařit/péct podle oka. Naštěstí jsem to ale nějak odměřila a bábovka se povedla, uf :-) Tak jsem zvědavá, jestli jí někdo ochutná.. :-)
A protože jsem dneska najezdila dost kilometrů do zásoby, tak zítra sjedu na kole maximálně do Ramspau a budu se válet u řeky a číst si a opalovat se! Tak! :D :-) A samozřejmě plavat :-)
Také mám v plánu už pár dnů udělat něco se vzhledem stránek.. Až budu mít víc času, vlítnu na to :-) Tohle už je děsné. :-)
Tak to je vše. Ještě přidám pár fotek, takový mix ze dneška :-)
Díky Bohu za samospoušť :D :-) Toto je z výletu do Marienthalu, kde je mimochodem česká restaurace :-)

Den 24: Horoskop

16. srpna 2013 v 20:56 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj :-)
Tak dnes jsem si jela pro své kolečko do Regenstaufu, opravené :-) A zdá se, jakoby teď vše zase mělo být tak, jak má. Auto jezdí (a doufám, že jen tak nepřestane! Alespoň do konce září! :-)), kolo teď už taky a o víkend s ním mám velké plány, snad mi to nezkazí počasí. A taky bych chtěla o víkend něco malého upéct :-) Už mi to trošku chybí a navíc mám teď klid, protože doma je jen hrabě, jinak nikdo, a ten mi do kuchyně nepoleze :-) Tak uvidím, co vymyslím.
A dnes jsem si četla svůj horoskop. Zdál se mi moc hezký a že pasuje, ale bohužel se nevyplnil.

"Končí nepříjemné milostné období, kdy mnohým Střelcům připadalo, že se s protějškem nějak míjejí. Důvěrné rozhovory i milostná vyznání mohou v pátek oživit váš vztah. Protějšek vám bude viset na rtech a odtud už bude jen krůček k dalším důvěrnostem."

Hm, dnes nic. Zatím jsme s M. v kontaktu byli docela často, i když ne v takovém duchu, v jakém bych si přála. Vše bylo spíč zdvořilostní a vůbec mi nepřipadalo, že si píšu s osobou, se kterou jsem chtěla mít rodinu. No nic..
Dnes jsem také hodně telefonovala. Volala jsem mámě s bráchou, ale tak nějak jsme si už vše řekli včera a dnes už to bylo jen takové dotáhnutí. Pak jsem volala dědovi, Poprvé od té doby, co jsem tady. A pak babičce od M. A ačkoli to není vůbec moje příbuzná (vždyť jsme se s M. rozešli!), protelefonovala jsem s ní paradoxně nejvíc času. Přesně 29 minut a pár drobných. A měly jsme si co říct. Achjo, jeho rodinu mám vážně moc ráda a myslím, že i oni mě. Nevím, jestli víc než jeho předchozí holky, ale mají. A to zahřeje u srdce.
Ale co mě dnes nejvíc potěšilo byla reakce mé kamarádky Lucky. Ona jediná mi zatím dokázala otevřeně napsat, že jí hrozně moc chybím. Dokonce, že jí to prý připadá jako půl roku co jsem pryč a ne tři týdny. To mě teprve chytlo za srdce a pořádně. Po tom, co se mezi námi stalo a naše přátelství jsme na dost dlouhý čas přerušili, se mi to zdá skoro nemožné, že právě ona mi to dává mnohem víc najevo než ti, od kterých bych to bývala čekala nejvíc. Jasné, u mámy si jsem stoprocentně jistá, že jí chybím, ale my dvě jsme si to nikdy nedávaly tolik najevo. A M.... Tam si jistá nejsem vůbec.. Jo, napsal mi to jednou, celkem nedávno, že mu chybím. Ale víceméně to vyplynulo z konverzace. Ale Lucka mi to napsala sama od sebe, bavily jsme se o práci a najednou bum - chybíš mi. Tohle bych si přála, aby mi M. udělal.. Dal najevo co cítí a v nejlepším případě pozitivní pocity. I když nevím, proč by neměly být, nic špatného jsem neudělala..
A včera jsem se byla provětrat do Marienthalu. Autem - musím s ním teď preventivně jezdit častěji, aby se zase něco neporouchalo. To by mě už asi odvezli. Ale hlavně jsem tím chtěla říct, že to byl prima výlet. Osvěžila jsem si cestu a teď už tam na kole určitě trefím! Na kopci v lese je totiž hraběnčin hrad, kam se chci už asi dva týdny jet podívat :-) Tak snad příště přinesu nějaké fotky!!
Mějte se krásně!

Den 23: Durch den Monsun

15. srpna 2013 v 13:04 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj! :-)

Bohužel, nevím čím to je, ale prostě nemůžu najít většinu originálních klipů na youtube ať už se to týká kterékoli skupiny. Ale tohle je oficiální klip, jen je trošku useknutý :)
Ani bych si na to nevzpomněla, kdyby na fb TH nenapsali, že je to dnes 8 let od vydání tohoto klipu a de facto od startu jejich kariéry. Sice už je skoro čtyři roky neposlouchám, protože to už pro mě nejsou ti, kteří to byli na začátku, ale staré "hity" se poslechnu vždy ráda a zavzpomínám. Je to moje minulost a dost dlouhá a divoká. Prožila jsem s nimi kus života a poznala díky nim mnoho skvělých lidí. A možná právě jim vděčím za to, že tento článek píšu v Německu. Právě oni mě totiž přiměli se víc učit němčinu, jelikož jsem tenkrát snila o tom, že se přestěhuju za nimi do Magdeburgu a budu bydlet v Německu. No, dnes už to vidím trošku jinak :-) A hlavně bych tady na ně už nenarazila, to bych se musela odstěhovat krapet dál, za velkou louži...
Každopádně, dodnes cítí jakési nostalgické pocity, když vidím tento klip. Vybavuje se mi, jak jsem ho viděla poprvé. A jak to všechno začalo. Jak jsem skupovala všechny časopisy, od Brava po Popcorn, vše, kde se jen mihli. Byla jsem v Sazka areně na jejich prvním koncertě tady. Seznámila jsem se s lidmi, kteří mi dodnes zůstali zaryti v srdci, i když už naše kdysi tak vřelé vztahy ochladly. Byla to krásná doba.
Ale spolu s TH se mi také vybaví parodické dabingy s jejich videy, které vytvořila Prokynda se svým bratránkem. Všechny tokiačky si tato videa zamilovala a přidání každého nového dabingu se blogovým světem šířilo jako epidemie. "Hej, už si viděla ten nový dabing? Ne? No to se pose*eš smíchy!" :D Takové většinou byly reakce. Tak jen pro ukázku... :-)
A těch videí je mnohem víc, když někdo bude chtít, najde si je :-)

A tady ještě jedna fotka:
Mini dnes ráno byla nějak přítulná, asi se mi chtěla omluvit za ten kusanec :-)

Den 20 + 21 + 22: Den D = debil

14. srpna 2013 v 20:36 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj.
Den D neboli den debil. Protože den blbec je slabé spojení.
A to konkrétně 21. den mého zdejšího pobytu. Úterý. Mám volno. To je super, no ne?
Mohlo by být, kdyby se nestalo pár menších problémů. Třeba to, že jsem měla v plánu jet autem odvézt své porouchané kolo do servisu. V neděli jsem totiž našla své kolo píchlé, zřejmě. Prostě zadní kolo totálně prázdné. No nic. To se spraví.
Tak jsem kolo dotáhla k autu, v autě udělala patřičně dost místa (sklopila jsem všechny zadní sedačky) a narvala kolo do auta. Paráda. Sednu za volant, otočím klíčkem do první polohy a rozsvítím světla. Rádio hraje. Světla svítí. Vše je ok. Otočím klíčkem do druhé polohy a - škyt, škyt, nic. Sakra, co je? Znovu. Škyt, škyt, nic. No doprdele! To si ze mě někdo dělá srandu nebo co?! Tvl to snad není možný!
Otevřela jsem kapotu, vystoupila z auta a snažila se podívat, co se děje. Jenomže jsem viděla spoustu věcí, jen ne, kde je problém. Tak jsem to zkusila znovu, ale opět se to nechytlo. Sedla jsem si za volant a začala ze vzteku i lítosti brečet. Nebyla jsem ani schopná říct nikomu, aby mi pomohl. Nemohla bych v tu chvíli mluvit česky, natož německy. Tak jsem chvíli rozdýchávala pláč, pak jsem si otřela slzy, vystoupila a šla do pokoje. K mému velkému štěstí nešel zrovna ani internet, abych si mohla postěžovat na facebooku. Tak jsem své rozzuřené myšlenky napsala do wordu (a když se net opět rozeběhl, překopírovala jsem to na fb, aby si to se mnou užili i ostatní).
A takhle začal můj volný den. Aby toho nebylo málo (kromě rozbitého kola naloženého v nepojízdném autě), ten den mi došla (kromě trpělivosti) nutela. Chtěla jsem mimo jiné zajít také do obchodu a koupit si novou. A k ní ještě pár tabulek čokolády, nějaké bezlepkové sušenky v DM a plno dalších sladkostí. A taky pití, které mi docházelo a já tady z nevím jakých příčin trpím neustálou žízní. Prdlajs.
Až někdy po obědě jsem se střetla s paní hraběnkou a nějakým způsobem jsem jí vysvětlila, že vše je kaputt. Zhrozila se, trpěla se mnou a řekla mi, že ve tři se vrátí jistý pan (to jméno si doteď pořádně nepamatuju, takže ho ani nebudu psát), který bydlí hned naproti zámku a znám ho od vidění. Navíc jsem v době, kdy jsem s ještě vlhkýma očima odcházela od auta, zahlédla v okně jeho paní, která mu to beztak jistě všechno poreferovala. A tak jsem ve tři šla opět k autu, ale nikde jsem ho neviděla (toho pána), čili jsem se vrátila zpět do pokoje. Až v pět jsem šla znovu dolů, tentokrát jsem měla štěstí, a jemu hned bylo jasné, co potřebuju (jak jsem psala - jeho paní mě viděla z okna a vše mu už dávno jistě vysvětlila). Jak se ukázalo, mé tušení bylo správné, když jsem se domnívala, že odešla baterka. Snažila jsem se ji i oživit sama dle rad M., který se mi snažil pomoct online, ale sama jsem to těžko mohla zvládnout a při svém rozpoložení jsem se bála na cokoli sáhnout, neb jsem trpěla představou, že šířím špatnou auru a na co šáhnu, to rozbiju. A mým úmyslem nebylo, aby mi například v ruce zůstal nějaký kabel od motoru, že.
Komunikace trošku vázla, jelikož pan soused je pravý Bavorčan (či jak se to říká) a mluví dialektem, kterému lze jen těžko rozumět s maturitou ze spisovné němčiny. Nejdřív chtěl mé auto kamsi odtlačit, ale naštěstí se do toho vložila jeho paní a opět mě zachránila, neb mu navrhla, jestli by nebylo lepší použít startovací kabely. No, zkrátím to - asi po půl hodince auto skutečně chytlo a po další půl hodince, kdy jsem kroužila po okrese, aby se baterie dostatečně dobyla, jsem věřila, že zlý den je za mnou a již mě čekají jen světlé zítřky.
No, možná i jo. Kdyby mě dnes blbou nehodou omylem nekousla Mini. Neměla spadeno na mě, to ne. Ale byly jsme na procházce a ti dva lumpové, když zahlédnou kočku, ptáka nebo nedejbože psa, tak se mezi sebou začnou rvát a šňafat a je třeba je vzít nakrátko a domluvit jim. Už se mi to stalo mnohokrát, takže mě to nepřekvapilo, když nám přes cestu přeběhlo pár slepic a oni spustili. Ale než jsem je stačila vzít pořádně nakrátko, tak se Mini rozmáchla a místo Coca kousla mě do kolene - zezadu. No, nic to není, jen malé kousnutí. Zprvu jsem myslela, že tam budu mít jen otlačené zuby. Ale než jsme došli zpět k zámku, začala mi téct krev. Nic zlého, jen trošku. Je to ranka asi 2 cm dlouhá. A já to chtěla pro jistotu vyčistit peroxidem. Tak jsem se dívala a dívala, ale nikde nenašla. A doma nebyl nikdo kromě hraběte. A ten z toho asi udělal zbytečně velkou komedii. Když jsem se ho zeptala, kde mají peroxid, díval se na mě, jako bych hledala poklad. Nevěřícně to slovo zopakoval a pak se mě ptal, co to je. A jak mu to mám vysvětlit? Doufala jsem, že peroxid je mezinárodní slovo. Nicméně jsem skočila pro slovník a tam našla, že peroxid se německy řekne - aha - peroxid. Hm.
Hrabě obratem zavolal své ženě, která asi během deseti minut přijela. Během té doby jsem stihla prostřít k večeři, uklidit myčku a dát do ní další špinavé nádobí. Hraběnka přišla celá ustaraná s obvazem a pár sterilními náplastmi. Když ale viděla moje "zranění", tak něco pronesla. Moc jsem jí nerozuměla, ale domyslela jsem si, že si asi o mě myslela, že přeháním. Ale já jsem nikdy netvrdila, že potřebuju pohotovost, jen kysličník. To pan hrabě z toho udělal drama. Každopádně sedla do auta a jela do nejbližší otevřené lékárny pro kysličník. Už jsem si začínala říkat, že to stejně dřív zaschne, než si to ošetřím a jet kvůli takové maličkosti pro kysličník kdovíkam se mi zdálo přehnané, ale co už. Teď už si hovím v pokoji s náplastí přes celé koleno a postříkané to mám nevím čím. Ale jsem spokojená. Jen doufám, že mi tohle divadlo nestrhnou z kapesného. :D
Achjo, je tady o zábavu postaráno.

Den 19: Klid

11. srpna 2013 v 20:46 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj,
to je ale změna, co? Že píšu hned ten den a ne zpětně několik dní...
No, dnes jsem byla opět v Regensburgu. Dohromady potřetí.
Ale musím začít od začátku.. Tak nějak jsem se dnes probudila s pocitem klidu. Oproti téměř celému uplynulému týdnu, kdy mnou cloumaly spíše pocity negativní, to je obrat o nevím kolik stupňů. A zdálo se, že den bude opravdu krásný.
Měla jsem dnes úplně celý den volno. Takže žádné vstávání, žádná příprava snídaně pro panstvo, žádné venčení psů. Mohla jsem spát, do kolika jsem chtěla. Háček je v tom, že už jsem naučená vstávat maximálně v půl osmé (o víkend, v týdnu většinou před sedmou), a tak jsem se stejně vydržela poflakovat v posteli "jen" do půl deváté. Jako každé jiné ráno jsem otevřela notebook a podívala se na fb, co je nového. Jedna událost a jedna zpráva. Píchlo mě u srdce. Tak nějak jsem doufala, že by to mohl být M., ale nechtělo se mi tomu věřit.. A byl to on. Jen nevím, co si o tom mám myslet...
Vlastně mi dohromady nic nenapsal. Jen poslal tři fotky z rybaření. V půl jedné ráno. No... Něco neutrálního jsem mu na to odepsala, ale už nezareagoval. Začínám si myslet, že mi to poslal omylem... No nic. Ale potěšilo mě to.
Do toho venku svítilo sluníčko. Je neuvěřitelné, co ta žlutá koule dovede! Vlije člověku do žil tolik optimismu a života už jen tím, že je a svítí.
Vlastně jsem do Regensburgu ani jet nechtěla. Přišlo mi to zbytečné. Měla jsem jen třicet eur jako "spropitné" od hostů plus k tomu pár drobných, které mi mohly stačit tak akorát na vlak. Proč sakra jet do města, když s nejvyšší pravděpodobností budou všechny mé oblíbené krámy zavřené a s 30 € toho stejně moc nenakoupím? A i kdyby, tak mi pak nezbyde nic víc a až budu potřebovat nakoupit jídlo atd., tak nebudu mít z čeho. No, ale najednou mi prostě v mozku přeskočilo, já se oblíkla, šla se nasnídat a vyrazila na nádraží.
Netušila jsem, co tam budu dělat. Otázka peněz totiž stále visela ve vzduchu. No a nakonec jsem neutratila téměř nic, jen za mekáč a vlak. Takže super.
A co jsem tedy celou dobu dělala? Prošla jsem si město. Úplně v klídku, podle plánku, bloumala jsem ulicemi, bezcílně jsem se potulovala, přemýšlela, potkávala lidi a bylo to strašně fajn.
Jo, a potkala jsem až neuvěřitelně moc českých turistů! Nejdřív jednu čtyřčlennou rodinku. Tak jsem šla za nimi. Ti mě dovedli ke křižovatce, kde jsem potkala průvodce se skupinkou Čechů! Nemožné! Tam jsem se rozhodla se projít kolem řeky a narazila na stánek s prodejem jízdenek na loď. Čili moje příští cesta do Regensburgu má cíl - lodí do Wallhally. Ale o tom jindy :-). No a pak jsem šla k mostu. A na něm jsem potkala další Češky! Vlastně jednu Češku a druhá byla Slovenka. Tak jsem šla opět za nimi. A ty mě dovedly přes řeku na druhou stranu města. Krása...
Bylo to prostě cosi magického. Najednou jsem si nepřipadala tak sama. Bylo to vážně kouzelné.
Dál jsem pak bloumala po starém městě a hledala divadla. Ta mě trošku zklamala, čekala jsem honosnější budovy... Ale co :-)
No a nakonec jsem se prošla ještě okolo nádraží a pak už jen čekala na zpětný spoj.
Odpoledne jsem chtěla ještě jet do Marienthalu. Konečně. Jenže moje kolo je prázdné. Nechápu, jak je to možné, jak se to mohlo stát a co se vlastně stalo. Jestli jen ušel vzduch, nebo jsem opravdu někde píchla. Každopádně mě to pěkně štve! V úterý mám opět volno, takže budu muset zajet do Regenstaufu a nechat si to opravit, přičemž vůbec netuším, kolik mě to bude stát.. To bylo jediné zlé na dnešku, jinak vše super! Snad už jsem tu depresivní náladu konečně překonala a bude už jen líp...
P.S: Už jsem si i umyla koupelnu! :D

Den 16 + 17 + 18: Freiheit

10. srpna 2013 v 20:59 | Geheimnis |  Au-pair deník
Ahoj.
Je víkend, hosté jsou pryč a skoro celá budova zeje prázdnotou. Je tady hraběnka, hrabě, psi a já. Já s plno pocity a emocemi a nevím, co s nimi.
Dalo by se říct, že teď už jsem opravdu volná. Ale nějak... Nevím, co s tím. Svoboda nikdy nebyla a nebude nic pro mě.
Dnes jsem měla sice ještě mít pár povinností, ale jak se zdá, vše se nějakým způsobem změnilo. Byla jsem jen dvakrát venku s Coco a Mini a tím to haslo, vše ostatní si hraběnka obstarala sama. Mívám z toho ale většinou dost špatné pocity.. Jakože svou práci nedělám dobře, že to flákám. Připadám si podrazácky. Ale pak se na mě vždy usměje, řekne mi co je v plánu na příštích pár dní a neřeší nic. Tak nevím.
A tak jsem dnes odpoledne byla zase chvíli vyvětrat na kole. Bez cíle, prostě se projet po okolí. Ale... Během tohohle výletu mi tak nějak vše došlo, kromě jiného (např. jsem opakovaně upadala do těch svých "depresí"). Došlo mi, že M. má vlastně asi pravdu. Že jsem líná. Protože jsem. Už týden se snažím najít si chvíli na to, abych vyčistila koupelnu. Ale nějak se k tomu ne a ne dostat. Ne že by se mi nechtělo, je to záležitost maximálně na půl hodinky (je tam jen umyvadélko a sprcháč, místnůstka od dvou krocích), ale vždy, když mám volno během dne, tak si sednu k počítači a buď čumím na fb (a stále marně čekám, že se mi M. třeba ozve..), hraju připitomělé hry nebo sleduju Čarodějky. Pak pauza skončí a já jdu zase dělat své povinnosti. A to mě trápí...
Nebo mě by to vlastně ani tolik nevadilo. Celý den se hýbu, buď jsem se psy venku nebo uklízím atd. A pak si chci jen vydechnout, s někým si napsat, něco si přečíst a hlavně slyšet a vidět češtinu. Jenomže...
Celé hodiny, minuty i sekundy myslím na něj. A říkám si, co asi tak dělá. A co by v mém volném čase dělal on. A pak se začnu trápit.. že on by určitě vymyslel tisíce možností, jak ten čas strávit líp než válením se u pc. Že já vlastně svůj čas i život jen mrhám. Je to zbytečné. Můj život je zbytečný. Nudný.
Proto jsem dnes také vyrazila na to kolo. Abych udělala nějaké fotky okolí. Aby ON viděl, že jen nesedím u pc. Že jezdím na kole. A tím se dostávám k závěru - že to všechno nedělám pro sebe, ale pro něj. Aby on viděl, že něco dělám. Nevím, na kolik to oceňuje, ale.. Mám potřebu mu ukazovat, že žiju... Ne pro sebe, ale pro něj... A to je asi problém... Já sama jsem jeden problém.
Proto jsem na sebe byla celou cestu naštvaná. A vlastně pořád ještě jsem. Jsem hrozná. Nevím, co se sebou.
Nejhorší je ta samota. Několikrát jsem dnes bloudila, byla jsem vzteklá. Cesta mokrá, klouzalo to. Několikrát jsem málem hodila držku. Byla jsem fakt vzteklá. Tím víc mě štvalo, že jsem sama. Měla bych se kochat přírodou (a že je čím se kochat!) a být ráda, že jsem volná a venku. Ale ne... Nešlo to. Dnes obzvlášť jsem pocítila tolik emocí, až se tomu nechce věřit. Vztek, lítost, smutek. Ale i lásku. Klid. Usmíření. A teď jsem stejně zase naštvaná a pořád jen sama na sebe. Jsem hrozný člověk.. Achjo...

Den 13 + 14 + 15: Bouře

7. srpna 2013 v 20:11 | Geheimnis |  Au-pair deník

Bouře, která se tady včera prohnala. Ta je na fotce nahoře.
Další porběhla dnes... Ale vím o ní jen já a M.

Konec. Asi. Už se to nedalo vydržet...
Myslela jsem... Doufala... Přála si, aby můj odjezd znamenal pro náš "vztah" něco jako posílení. Aby konečně pochopil, co pro něj znamenám. Aby pocítil jistou ztrátu beze mě..
No, vlastně ani nevím, co cítí.. A to je to nejhorší. Úplně jsme se odcizili... Ze mě se začala stávat nesnesitelná mrcha, co ho jen dusí, vše mu vyčítá a lítostivě pláče nad svým neštěstím. A z něj... Nemůžu komentovat, jsem příliš zaujatá a vůbec, nechci to víc rozvádět...
Prostě jsem dnes vybouchla. Řekla jsem dost. Je prostě čas to ukočnit... Definitivně. Přestat si psát, vídat se (ačkoli jsme se de facto už dva týdny neviděli.. ale to je jedno, víte jak to myslím) a jednoduše prostě přestat se vším, co jsme do teď (podle mě do doby, než jsem odjela) dělali. Konec. Schluss.
Ale je to nějaké moc... Jednoduché. Ani jsem to zatím neobrečela. Cpu se jahodovou milkou, koukám na Čarodějky a jsem relativně v pohodě. No, možná jsem si to ještě plně neuvědomila. Nebo pořád doufám, že se zítra ozve a sdělí mi, že už si to vše uvědomil, že mě miluje a nechce se mě vzdát... Hm, hezký sen. Ale nedočkala jsem se toho doteď, takže to nemusím čekat ani v dalších dnech...

Ale abych se také trošku zabývala au-pair.
Mám se stále fajn. Jen už to tu postupně začíná ztrácet ten lesk a nádech dokonalosti. O některých lidech začínám smýšlet jako o falešných a jednu dívku asi začínám mít nerada. Poprvně mi byla sympatická, ale pak už ne. Sakra, mě žádná Polka, co si asi myslí, že když tady pracovala tři roky a usadila se tady, tak že je něco víc než já, nebude říkat, co mám dělat!!!
Tak. Je mi o trošku líp.
Ale jinak se necítím úplně fajn. Ale ani nijak zle.. Prostě zase něco mezi. Kdoví, čím to zase je,..
TAk já končím, jdu dál sledovat Čarodějky..
Mějte se!!!