NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Říjen 2013

Liebster blog award

30. října 2013 v 12:58 | Geheimnis |  Přítomnost
Ahoj :-)
Této "soutěže" nebo co to je už jsem si všimla, ale moc jsem to neřešila, dokud se nedotkla i přímo mě :D Takže děkuji, Eri-čko :D ;)

Funguje to takto:
1. Napiš 10 věcí o sobě.
2. Odpověz na deset otázek toho, kdo tě nominoval.
3. Vymysli 10 otázek pro ty, které nominuješ.
4. Vyber pět blogerů a pošli jim pozvánku o tomto projektu.
Takže 10 věcí o mě:
1) Jsem Střelec.
2) Jsem věčný student.
3) Ačkoli se snažím, jsem naivka.
4) Jsem bordelářka.
5) Jsem staromódní v mnoha ohledech.
6) Jsem staromódní skoro-dvaadvacítka.
7) Zbožňuju Natašu Gollovou.
8) Mým dětským idolem byla a stále je Natalia Oreiro.
9) Od malička jsem chtěla být hérečka, ale myslím si, že na to nemám.
10) Můj operátor je O2.
Odpovědi na otázky od nominující:
1. Jste šťastní? :)
- Ne. Spíš jen "prozatím spokojená".

2. Je pro vás někdo tak moc důležitý, že byste pro něj udělali vše?
- Ano, i když to automaticky neznamená, že si to ten dotyčný zaslouží..
3. Co děláte nejradši? (Koníčky :))
- Peču, vařím, dívám se na filmy a chodím do školy.
4. Máte doma nějaká zvířátka?
- Ano. Jednoho psa - dlouhosrstého jezevčíka a čtyři kočky. A taky pár slepic.
5. Čemu dáváte přednost: Chození do přírody (lesa) x Procházka městem? (Může být oboje)
- Jak kdy. Obojí má něco do sebe.
6. Jaké druhy filmů máte nejraději? ( Komedie, romantické, horory, poučné,..)
- Romantické komedie, ale najde se i pár historických.
7. Jaké jsou vaše sny? Máte nějaké? (Pokud nechcete, nemusíte je vypisovat, stačí, když si je jen uvědomíte, připomenete :))
- Mým snem je být skvělou herečkou, ale myslím, že to zůstane jen u snu. Zbytek snů jsou klasické jako mít fungující rodinu, zdravé děti, krásný dům, práci, která mě bude bavit...
8. Máte rádi hudbu? Jaký žánr? :)
- Stoprocentně rock. A pak pomalé písničky od různých interpretů.
9. Seriály x Filmy x obojí? :) Jaký je váš nejoblíbenější film/ seriál? :)
- Záleží na kvalitě a obsazení. Nejoblíbenějším seriálem jsou Přešlapy, nej filmem Okouzlená.
10. Co na svém životě milujete? :) Je něco, co byste změnili? :)
- Na svém životě miluju to, že vůbec je, že mám šanci žít. Změnila bych to, že bych tátovi dala pusu toho posledního večera, co jsem ho viděla.

Otázky pro nominované:
1. Co si myslíš o tomto projektu?
2. Proč sis založila blog?
3. Co je (převážnou) náplní tvého blogu?
4. Proč si myslíš, že právě tvůj blog byl nominován?
5. Proč jsi vybrala právě ty blogy, které jsi nominovala?
6. Co ti zaručeně zvedne náladu?
7. Jaká jsou tvá životní přání, cíle, sny?
8. Jaké je tvé životní motto?
9. Když stojíš před nějakým rozhodnutím, řídíš se spíš srdcem nebo rozumem?
10. Máš raději literaturu nebo filmy?

Nominováni jsou:
1. Bludickka
2. Vendy
3. Ilon
4. Eri-cka
5. na toto místo nechť se nominuje kdokoli kdo má zájem, neboť víc blogů, které fungují a chodí na můj blog, neznám.

Život naruby

27. října 2013 v 9:21 | Geheimnis


Něco končí, snad něco nového zase začne, aspoň z poloviny tolik krásný...

Připadá mi to, že od mého minulého článku uběhlo mnohem víc než jen pár dní. A taky mi připadá, že těch pár dní prožil někdo jiný, ne já.
Naposledy jsem psala o tom, jak jsem si u M. sbalila věci a o tom, že jsem z toho všeho naměkko. A dnes je to přesně týden, co jsem si s ním psala naposledy a co jsem si ho vymazala z přátel na fb poté, co sdílel fotku, na níž má tričko Supermana ode mě z Německa a líbá se na ní s J.... Napsala jsem mu, co jsem v tu chvíli cítila, dala mu najevo, že tímto už s ním ve svém momentálním životě vůbec nepočítám a asi půl hodinky na to jsem se konečně odhodlala si ho vymazat, protože jinak bych se k tomu neodvážila snad nikdy.
A tak se stalo. A tím právě asi začal život jiné Geheimnis. Té, která si ze vzteku, strachu ale i zvědavosti napsala inzerát na seznamce. Ozvalo se jí plno kluků, mužů i starších chlapů. S pár z nich si píše dodnes. S jedním se i setkala, ale zjistila, že to byl blbec, který si po první schůzce a jedné puse dělal na její osobu nároky. S tím by to nedopadlo dobře. Den na to jela na koncert svého spolužáka a po sledu událostí té noci si uvědomila, že tohle není ona a tohle nechce, že by tímto stylem mohla ublížit mnoha lidem a hlavně sobě. Připadala si skoro jako lamačka srdcí.
Nějak jsem si asi neuvědomila, co tím inzerátem způsobím. Vůbec mě nenapadlo, že mi někdo po pár dnech psaní napíše, že mě má rád nebo někdo další, že mu na mě začíná záležet. Jsem z toho v rozpacích. Oba dva jsou skvělí a na každém se mi líbí něco jiného, ale jestliže se budu muset pro jednoho rozhodnout, vůbec netuším pro koho.

Co bude dál?

19. října 2013 v 14:09 | Geheimnis |  Pocity
Zdravím.
Když se ohlédnu zpátky, tak minulý článek vyzněl nejspíš "hrdinsky", jakože se s tím peru. A asi jo, asi to tak bylo, než jsem ten článek napsala. Protože už to tak prostě je, že když něco napíšu o svých pocitech, tak se to pak otočí...
Nebo to možná není tak úplně tím článkem. Spíš to bude tím, co se stalo. Nic velkého. Jen jsem si byla u M. pro věci, ve čtvrtek. Strávila jsem tam asi dvě hodiny. Protože jsem si povídala s babičkou. Vždycky jsme si dlouho povídaly, i tehdy, když jsem pospíchala. Vždy mi bylo blbé to utnout a jít, a tak jsem si s ní povídala, dokud to šlo. Bavily jsme se o tom rozchodu. Statečně jsem vydržela nebrečet. Vysvětlila jsem jí, jak to teď spolu máme a jak to já vidím do budoucna. Zhruba. Řekla jsem jí o tom, jak se mi "ulevilo", o tom, že si myslím, že se ke mě třeba ještě bude chtít vrátit, až mu ta megera poleze na nervy a zjistí, že já jsem oproti ní anděl (i když mám své chyby, to jistě! Ale rozhodně mu nepřikazuju, co bude dělat - to jsem se totiž mj. od babičky taky dozvěděla, že ona si dupne a je po jejím a není možné být po jeho.) a taky jsem jí vyprávěla o škole a o tom, že jestli budu po absolutoriu na VOŠce stále sama, tak půjdu dostudovat do Znojma a bude ze mě účetní expert. Smála se jako vždy.
Kromě toho mi celkem podrobně převyprávěla vše, co se dělo, když tam M. byl s tou blonckou. Já jsem se na to nevyptávala, bylo mi to trapné vyzvídat, začala o tom sama, ale jsem za to docela ráda. Sice mi to na jednu stranu působilo značnou bolest, ale na druhou stranu - jsem od mala zvědavá a zvědavost vždy zvítězí nad možnou bolestí. Takže mám, co jsem chtěla. Ale aby to nevyznělo nikterak špatně - nedělali nic, co by mi mělo nějak výrazně vadit. Krom toho, že nevím, co dělali večer, když u toho už babička nebyla, že... A hlavně se mi potvrdilo, že vše, co mi M. napsal že dělá, byla pravda. Když mi psal, že je s ní na rybách (a ještě s jedním kamarádem), tak tam s nimi opravdu byl. A tak. Ale stejně..
Po rozhovoru s babičkou jsem šla k němu do pokoje a zabalila si své věci. Krom jiného jsem si chtěla vzít o povlečení s prostěradlem, které nám koupila moje máma předloni k Vánocům. M. jsem to napsala předem, že si ho chci vzít a proč - protože nechci, aby se v něm nějaká nafintěná blondýna z Prahy válela, proto! Bylo mi trošku divné, jak reagoval, ale víc jsem to neřešila. Po vstupu do pokoje jsem ale mnohé pochopila - povlečení totiž bylo na dekách.. Což znamená, že ta **** už v něm nejspíš spala. No co, sbalila jsem ho, matraci i deky jsem nechala tak, jak byli (jen jsem je ustlala), posbírala jsem si pár kousků oblečení, čelenku a víno, které jsem koupila po příjezdu z Německa s tím, že se při něm třeba usmíříme (a které jsem jim tam rozhodně nechtěla nechat, aby se s ním ta hvězda přiopila a pak se sápala po M., protože to měla být moje úloha, ne její.) a šla jsem.
V koupelně jsem si vzala kartáček a viděla jsem tam ten její. Měla jsem chuť jí z něj vytrhat všechny štětinky do jedné, ale neudělala jsem to, protože nechci být dětinská. To, že tak někdy uvažuju a to, že se tak (snad) nechovám, je rozdíl. A taky nechci působit jako holka, co se zcvokla z rozchodu.
A nakonec kuchyně - naše společné úsilí. Dávali jsme ji spolu dohromady a já se v ní cítila jako holka skoro-připravená-na-vlastní-život. Tam jsem si vzala jen své tři hrníčky - jeden od M. k prvnímu nebo druhému Valentýnu, druhý od jeho rodičů k Vánocům a třetí od mojí mámy. Kdybych byla mrcha, vzala bych si i metličku, švýcarské nože a příbory - ty jsou totiž také moje. Obzvlášť příbory mají pro mě osobní cenu, protože jsou od táty, ačkoli jinak stály pár korun... Ale nechtěla jsem mu to tam vybílit. A navíc.. Třeba se tam zase jednou vrátím...
A tím se dostávám k tomu, proč jsem z toho zase tak naměkko. Hned jak jsem se vrátila domů, tak jsem mu psala na FB vzkaz, že balení už tedy proběhlo atd. Psali jsme si, trošku odtažitě, ale psali. A působil na mě - vlastně tak na mě působí vždy, co si spolu píšeme od té doby, co jsem mu napsala, že to chci definitivně ukončit - jakože ho to mrzí, štve a možná i trošku lituje. Nevím, možná to tak jen já chci vidět, kdoví. A to mě právě rozhodilo.
Ale teď se k němu nechci vrátit. Nejdřív musí sám poznat, že i když J. (blodnýna!) je podobné povahy jako on a zřejmě se s ní nikdy nebude nudit, tak je to sobecká a svým způsobem zlá ženská, se kterou podle mě nemůže být šťastný. Nikdy jsem se s ní nesetkala a tak jí neznám osobně, čili moje obvinění vůči ní může vyznít přehnaně, ale takhle mi ji sám popisoval ještě předtím, než já jsem odjela a než on s ní začal trávit více času...

Ale už vím, že čas je nejlepší lék a že teprve on ukáže, jak to bude dál...


I can't help myself

15. října 2013 v 10:04 | Geheimnis |  Pocity



Ať si kdo chce co chce říká, Kelly Family jsou prostě talentovaní a mají krásné písničky. A tahle je jedna z mých nej.
No, ačkoli se textem asi zrovna neblíží k mým pocitům.. :-)

Bude to teprve čtrnáct dní od rozchodu a ode dne, co jsem M. viděla naposledy. Se zaslzenýma očima, super. Mrzí mě, že nejspíš poslední vzpomínka na mě mu zbude zrovna ta ubulená. Ale co.
Když si vzpomenu na to, jak jsem se chovala a doslova vyváděla po mém prvním rozchodu s mým prvním klukem, tak tenhle rozchod oproti tomu úplná procházka růžovou zahradou - s nadsázkou. Když si to tak proberu, tak jsem vlastně brečela jen ten večer, co jsem od něj odcházela (ano, jen večer, ne celou noc!) a pak až asi o pět dní později v úterý, když jsem jela do školy autem, tak jsem probrečela skoro celou cestu, ale pak už to bylo zase v pohodě. A od té doby ani jedna slza. A to ne proto, že bych se nějak snažila dělat statečnou. Ne. Prostě se mi nechce.
A ani už to tolik nebolí. Možná jen občas, když vidím na facebooku jeho fotky s ní (žádné oblizovačky nebo tak, prostě jen fotky z toho, jak spolu tráví čas, jen na jedné se objímají..), tak mám takové těžko popsatelné pocity.. Cítím jakoby prázdno a do toho takovou tupou bolest. Na prsou. Ale ta bolest je tak tupá, že mě to nedonutí uronit slzu ani se vztekat.
Ale vztek mám. Na něj, na ní a hlavně na sebe. Postupem času mě totiž napadlo, že jsem jí možná vyklidila pole příliš rychle. Prostě jsem utekla. A proč? Jen proto, že spal s jinou, když jsem tady nebyla? Přestože jsme spolu nechodili? Vždyť mě to ani nezasáhlo tolik, jak bych bývala očekávala! Spíš jsem chtěla jednou také dostát svému slovu. Že když se mě zeptal, co by změnil fakt, že s někým spal, tak já jsem odpověděla, že bych se podle toho zařídila a snažila se jít dál bez něj. A je to.
Ale to je jediné, co mě mrzí. Jinak si myslím, že se mi obrovsky ulevilo. Cítím se opravdu svobodná a dělám si co chci.
Také jsem pořád něčím zaměstnaná. Jasněže především školou :D mám co dohánět. Ale pak jsem za tu dobu, co jsem zpátky, byla už dvakrát v kině (na Šmoulové 2 - doporučuju - a na Kameňák 4 - rozhodně nedoporučuju), s holkama ze třídy chodíme dost často do mekáče nebo do cukrárny, v pátek jsem byla na slučce ze střední (ale byli jsme tam jen tři - já a dva spolužáci 8-) pařili jsme až do čtyř do rána a já si to opravdu užila. Chvílemi to i vypadalo, že by jeden z nich měl zájem o něco víc, ale skončilo to jen pusou na dobrou noc a pak už se neozval :-). No a dnes jdeme s holkama do posilovny - jsem zvědavá, ale těším se!). Takže se mám opravdu fajn.
Včera jsem navíc psala do několika školek na Kladně ohledně toho, jestli bych tam mohla občas chodit pomáhat s dětmi, abych pak získala opravdové zkušenosti a opravdové potvrzení pro agenturu, až příští rok zase budu chtít vyrazit do Německa :-)
Když to tak vezmu kolem a kolem, tak se mám opravdu fajn. Víc se rozhlížím kolem sebe a čekám na lásku, nebo aspoň na někoho, s kým mi bude hezky. Co se týče M., tak tam se moje pocity snížily na 50%. Už jsem si jen z poloviny jistá, že k sobě patříme nebo že se k sobě vrátíme. To vše ukáže čas.

Sterben für dich...

9. října 2013 v 18:28 | Geheimnis |  Pocity


Ahoj.
Pardon, že jsem se dlouho neozvala. Ale nešlo to... Bylo by hodně o čem psát, mám neustálé nutkání ze sebe chrlit vztek, lítost, vlastní neštěstí a smůlu.. Ale byla jsem prostě líná to sem napsat...
Asi je vám jasné, že se mi nestalo nic pěkného.

Rozchod.

Ani pořádně nevím, kdo to začal. Myslím ten definitivní. Asi já.. Když jsem nad tím tak dneska přemýšlela..
Ještě do včerejška jsem si myslela, že to bylo oboustranné, ale dnes.. mi to připadá, že jsem prostě jen vyklidila pole. Přestala jsem bojovat. Utekla jsem..
A proč vlastně?
Hned ve čtvrtek večer, ten čtvrtek, co M. propustili z nemocnice, jsme se viděli. Já měla utkvělou představu, že si pohovoříme, zjistíme, že se máme rádi, obejmeme se, políbíme a pomilujeme a vše bude ok, happyend. Nic z toho. Dopadlo to úplně jinak.
M. bylo tedy jasné, že žádný sex ani něžnosti probíhat nebudou. Ale to, jak celý večer dopadl, nečekal ani jeden z nás..
Při čaji jsme si povídali. Už ani nevím, o čem všem. A pak najednou přišlo na téma my dva, sex a blondýna. Řekl mi na rovinu, že už se mnou spát nebude. Ne dokud si to neujasní v hlavě. To mě sebralo. Automatická otázka - a s blondýnou spíš? Už si vybavuju jen matně co říkal, ale vím, že mi na to odpověděl neurčitě. Něco na způsob: a co by se stalo, kdyby ne a co by se stalo, kdyby ano? Takže nevím. Automatická další otázka: a spal si s někým za tu dobu, co jsem byla pryč? Po troše vykrucování se přiznal. Ano, spal s jinou. Ano, nechodíme spolu a nechodili jsme spolu ani v době, kdy jsem byla pryč, ale sakra mám právo být nasraná! Moje reakce? Všudypřítomné slzy, nedopitý čaj zanechaný na stolku, oblékání se a do toho dotaz, jestli je ještě někdo dole. Nikdo už tam nebyl, takže jsem mohla bez obav odejít s uslzeným obličejem. M. mě chtěl obejmout a vysvětlit mi, že to pro něj nic neznamenalo, že to byla jen biologická potřeba... Ať jdou kurva chlapi k čertu s těmi jejich biologicky potřebnými výmluvami!!!!! Obejmout jsem se nenechala se slovy, ať mě nechá být a že mě zklamal, protože jsem mu věřila, že na mě počká...
Roztřesená jsem se měla k odchodu. Ale nebyla jsem si jistá, jestli chci odejít. Nebyla jsem si jistá ničím. Nevěděla jsem, co mám dělat. Miluju ho, proto jsem najednu stranu chtěla zůstat a odpustit, pokud by o to vůbec stál... ALe na druhou stranu jsem si uvědomovala, že jsem během těch pár let, co se známe, našla svou - byť minimální - hrdost a nechci být za blbku, co všechno odpustí a vše si nechá líbit. Ještě jsme chvíli debatovali u vchodových dveří. A pak jsem odešla. Totálně vnitřně prázdná, vyčerpaná, nekonečně zklamaná a zdrchaná. Bez vize budoucnosti, bez vize zítřků. Jako by se zastavil čas a tupě mě mlátil do hrudi. Měla jsem černé myšlenky, ale přesto jsem se udržela v rozumné sféře, došla domů a snažila se jít rychle spát, protože jsem ráno brzo vstávala do práce. Od té doby jsme se neviděli.
Ještě tu noc jsem moc přemýšlela, usnout se mi nedařilo. Ani jsem nebrečela. Nechtěla jsem. Nechtěla jsem, aby tenhle rozchod byl stejný jako ten, který jsem zažila se svým prvním klukem - návaly pláče, pocity bezradnosti a bezvýchodnosti, totální deprese, ztráta víry. Ne. Uvědomovala jsem si, že se mi otevírají nové možnosti. Můžu chodit na diskotéky, na zábavy, do kina a hledat novou lásku, nebo alespoň přátelství. Můžu cestovat a nemusím se bát o to, jestli tu na mě někdo vydrží čekat. Můžu jít po VOŠce studovat do Znojma. Nic mě tady nedrží. Absolutně nic.
Chtěla jsem si dát hned druhý den inzerát do seznamky. Nic tvrdého, jen jsem chtěla najít spřízněnou duši, ne sex ani vážný vztah. Jenže jsem si to ráno rozmyslela.. Nevěděla jsem, co vlastně hledám. A nevím to ani dnes.
Od té doby se snažím večery o víkendech trávit doma minimálně a zatím se mi to docela daří. Nechci být doma, zavřená, přinucená přemýšlet. Protože myšlenky se automaticky stáčí na něj - je s ní? Co asi dělají? Určitě ji š**á... Co na ni asi říká jeho babička? Je to její nová oblíbenkyně? Nebo tajně doufá, že M. dostane rozum a vrátí se ke mě? Nebo je jí to jedno? Achjo... A i kdyby stála na mé straně, je mi to houby platné...
Bolí mě to, ne že ne. Obzvlášť, když včera měl M. narozeniny. Jeho první narozeniny od doby co se známe, co ode mě nedostal dárek.. A co jsme se ani neviděli.. A co je horší... zítra bychom měli čtvrté výročí.... bolí to tak strašně moc...
Ať se ke mě zachoval jakkoli, ať jeho chování vůči mě z mých článků vyznělo jakkoli, měla jsem ho ráda a vždy mít budu, není to zlý člověk a choval se ke mě hezky. Jen poslední rok byl celý posraný a minulý týden to skončilo. Sbalila jsem pár věcí, co u mě měl, sundala z krku řetízek s písmenem M (který když mi dával tak mě prosil, abych mu ho nikdy nevracela, ani kdybychom se rozešli.. ale nevím, on už na to asi zapomněl.. každopádně já ho na sobě mít nechci..), vyndala jsem z peněženky jeho fotku... a už druhý den marně čekám, kdy si budu moct jít pro své věci k němu. Ale zatím tam měl vždy blondýnu...
Dnes jsem si prohlížela pár starých fotek z našich společných výletů. A moje nálada se propadla ještě níž než předtím... Blondýna má sice své nevýhody a špatné stránky, ale oproti mě aspoň vypadá na fotkách hezky, usmívá se kde se dá a sluší jí to.. já si teď proti ní připadám jako ušmudlaná Evička z Buranova, co se neumí oblíknout a ani usmát na fotce... Ani bych se nedivila, kdyby z hanby M. moje fotky vymazal...
Snažím se držet, moc nebrečet. Ve škole možná na holky působím, jako že jsem úplně v pohodě, ale opak je pravdou... Na jednu stranu se cítím volná a uvolněná, ale na tu druhou... prázdná a absolutně netuším, co mám dělat... je to pro mě nová situace a snažím se s tím docela statečně vyrovnat. Ale je to opravdu těžké a nevím, co bude dál.. nějak nemůžu uvěřit, že najdu větší lásku než jeho.. zatím pořád doufám, že se k sobě stejně zase vrátíme, protože jsem momentálně přesvědčená o tom, že k sobě patříme.. ale možná to tak má každá holka po rozchodu.. uvidíme za čas...

Chci se jen omluvit za mimořádně hodně vulgární článek, ale potřebuju ventilovat tu zlost a vztek... A děkuji všem, kteří dočetli až dokonce...