NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Listopad 2015

Líný, sentimentální hypochondr!

19. listopadu 2015 v 14:14 | Geheimnis |  Pocity
Jsem bez nálady.
Totálně..

Včera jsem byla na kontrole u doktorky. Ukončila mi neschopenku k pátečnímu dni, což jsem ráda. Ne že by se mi nechtělo do práce nebo na divadelní zkoušky... Ale prostě mi přišlo pro všechny jednodušší zůstat doma do pátku.
Včera mě poté, co jsem se vyvětrala konečně venku, začala mírně bolet hlava. Náladu jsem měla nic moc. Nakoupila jsem si puding a smetanu, že si upeču měsíční krajinu. Jenže jsem nebyla schopná se k tomu dokopat... A hlavně bolest hlavy se začala stupňovat. Hódně stupňovat! Vydržela jsem do třičtvrtě na sedm, kdy si beru penicilin, ze kterýho už je mi taky na blití. Pak jsem doufala, že tu bolest zaspím. Doufala jsem asi dvě hodiny. Pak jsem se na to vybodla a prostě si vzala prášek na bolest. Jo a taky zase slyším tep v uchu. Fuj. Fuj, fuj, fuj!!!! Když jsem ho slyšela posledně, uklidňovala jsem se, že to mám z těch prášků na zánět dutin. Což mi ostatně potvrdila i doktorka, že se to občas stává. Jenže já jsem na netu četla, že to může signalizovat i nějaké problémy. A už jen proto se těším na to CT! Třeba mi řeknou, proč to furt slyším. Už mi z toho totiž mravenčí v hlavě.

Tolik k mému hypochondrismu.

A že jsem líná?
No, co vám budu povídat, nikdy jsem nebyla vyloženě aktivní typ. Jsem spíš taková sopka, co chvíli soptí a pak vystydne. Vždy se pro něco rychle nadchnu, ale čím víc se do toho pouštím, tím rychleji mě opouští nadšení. Málokdy věci dotáhnu do konce.
Dnes jsem si chtěla uklidit v pokoji. A hlavně nutně potřebuju převlíknout postel. Měla jsem vizi, že si umyju okna, dám čisté záclony, všude utřu prach, povlíknu postel, vysaju, vytřu... No. Zatím jsem to dopracovala jen k tomu, že jsem našla čisté povlečení. A tím jsem prozatím skončila.
Pak taky už asi hodinku uvažuju, že bych se konečně mohla pustit do toho pečení. Jenže. V kuchyni je věčně máma. Máma věčně něco povídá. Věčně něco MĚ povídá. A nejčastěji to samé dokola. A JÁ přeci nemám náladu, protože mi není dobře! Copak je to tak těžké pochopit?! Nechat mě v klidu, nevšímat si mě?? Jako by nestačilo, že zase musím trčet doma. Že nemůžu jít ven. Nemůžu dělat to, co doteď. Aaa! Nebaví mě to doma. O to víc, že doma jsou další dvě bytosti, které jsou doma dvacet čtyři hodin denně a leze jim to na palici a oni lezou na palici mě!
Jo a pak se mi taky do toho pečení nechce, protože máma k obědu smažila karbanátky a ačkoli je mám ráda, teď se mi z toho pachu zvedá kufr.

A co ten sentiment?

Tak ten se prvně objevil hned u doktorky, v pátek třináctého. Byla tam ta mladá. Chtěla mi - zcela přirozeně - strčit dřívko do krku, aby se podívala na to nadělení. Jenže já - zcela přirozeně jako většina ostatních pacientů - jsem měla dávicí reflex. Omluvila jsem se jí, ale ona se chovala, jako kdybych ji snad pokousala. Z vlastní neschopnosti mi vhrkly slzy do očí, ač jsem se je snažila potlačit.
Další slzy jsem polykala již doma. Obědvala jsem v kuchyni a jako vždy byla puštěná televize. Na dvojce dávali nějaký dokument o porodech. Já nebyla schopná se na to dívat! Hekot rodících maminek mi svíral srdce a mě bylo zase do breku. Musela jsem vstát a televizi přepnout.
Myslím, že tyto dvě situace má ale na svědomí působení dithiadenu, který jsem užila večer předtím a ráno, kdy jsem ještě doufala, že mi můj mozek projedou rentgenem skrz naskrz.

Naposledy jsem měla nakrajíčku, když jsem byla v pondělí za dědou.
V sobotu měl 85. narozeniny. To jsem mu ale jen zavolala a popřála, protože jsem ještě byla dost postižená angínou a nechtěla jsem mu k půlkulatinám nadělit bacily, které by v jeho věku mohli mít hrůzostrašný průběh.
V pondělí, někdy kolem desáté, jsem za ním tedy dojela. Autem. Jednak proto, že to je rychlejší a máma mě furt strašila, že mi přijde kontrola. A pak taky proto, že mi máma pro dědu nabalila plno kompotů, marmelád a taky jablek.
Obtěžkána taškami jsem se přiřítila k dědovi do pokoje. Zrovna snídal prášky. Jelikož jsem tu návštěvu chtěla mít co nejrychleji za sebou (za a) protože jsem si půl hodiny na to měla vzít další penicilin - blé a za b) protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli nejsem nakažlivá), byla jsem dost hektická a roztržitá. Což jsem vždycky, když pospíchám a (mám pocit, že) nestíhám. Šoupla jsem dědovi všechno, co mi máma nasázela plus dárek, který jsme mu vybrali (zase vitaminy - tentokrát pečený čaj a nějaká brusinková šťáva + přáníčko). A tohle všechno prostě neni důležitý. Podstatný je, co se stalo potom.
Děda mi vždycky dává nějakou tu stovku. Na naftu, když ho vozím po hřbitovech a květinářství nebo ještě nedávno po doktorech. Na čokoládu. K svátku, narozeninám... A tentokrát mi dal opět. Pětistovku. Nerada si od něj peníze beru. Nechci, aby si myslel, že jsem vnučka na peníze. Ale na druhou stranu se každá koruna hodí... Dáva ostatním sestřenkám, proč ne i mě, že? Ale to je fuk.
"Jé, děkuju, tak já ji dám mámě," ani nevím, proč jsem to řekla. Šok přišel znenadání. Doteď jsem z toho nesvá..
"Prosímtě, proč bys to dávala mámě?! Ta má teď peněz, že neví co s nima! Bydlí v mém domě!"
"Ale, dědo..." nechápala jsem. "Vždyť všechny ty kompoty a marmelády dělala ona, já to jen přinesla," ospravedlňovala jsem ji.
"Ale ze stromů, které jsem ještě před lety sázel já!"
"Ale dědo, já bych jí ty peníze stejně dala, protože jí musím dát peníze, na kterých jsme se domluvili..."
"Na co jí budeš dávat peníze?? Ona má a ty jí ještě budeš cpát?? Já ty peníze dávám tobě a ne jí!" To už jsem měla slzy na pokraji a absolutně jsem nechápala, kde se to v dědovi vzalo... Nebyla jsem schopna slova.
"Tak... Já jdu do auta ještě pro ty jabka, nechám ti je v předsíni jo?" zablekotala jsem a zmateně odešla. Dva košíčky s jablky jsem nechala stát pod věšákem. Dědovi jsem jen lupla jednu rychlou pusu na tvář a odešla.
Sedla jsem do auta a z hluboka dýchala. Co se to sakra stalo?! To už jde o peníze i rodině z tátovy strany? To už máme sakra nepřátele všude?! Všichni vidí jen peníze, peníze... Ale škoda se rozčilovat a škoda vysvětlovat. Stejně vždycky budeme ti špatní my.

Hypochondr.

14. listopadu 2015 v 14:14 | Geheimnis |  Pocity
Týden.
Ne.
Čtyři dny.

Pouhé čtyři dny jsem byla zpět mezi lidmi. Když tedy nepočítám sobotu, kdy jsem byla s nejlepší kamarádkou Lůcou v sauně, přes noc u potenciálního budoucího muže a v neděli dopoledne na Spartě - prostě jsem se tam musela zastavit, strašně mi chybí recepce i všichni pracovníci, od kolegyň a kolegů až po kancelářské a konče hráčema <3 - a ze Sparty jsem jela rovnou na Smíchov na sraz s bývalou spolužačkou z VOŠky, Maky. Jak říkám, víkend se nepočítá :D.
V pondělí jsem konečně nastoupila do práce. Jak já se těšila! To si nedovedete představit. Netěšila jsem se jen na svou práci, kolegyně a jednoho kolegu, na našeho úžasného vedoucího a na to, že se konečně vrátim do zajetých kolejích, těšila jsem se hlavně na to, že vypadnu z toho stereotypu, který mě doma celé dva týdny ubíjel a taky z toho prachu a bordelu, co tu nadělali zedníci od hodinového manžela, kteří nám zadělávali elektriku na chodbě a předělávali koupelnu - která mimochodem stále není hotová, funguje tak napůl. Díky Bohu už se ale můžem aspoň sprchovat, pokud jsme tedy předem smířeni s tím, že musíme sprchový kout obložit hadry a ručníky, jelikož voda pomalu odtéká a těsnění kolem skel netěsní.

Ale zpět!
Je pravda, že jsem se v pondělí v práci cítila jako po lobotomii. Všechno, co jsem se za ty dva měsíce naučila, jako bych zapomněla a jela jsem od začátku. Ráno bylo hnusně, ještě ke všemu jsem to dostala a měla jsem náladu, že bych vraždila. Nikam se mi nechtělo a byla jsem dost napružená. V práci jsem pak byla hrozně zpomalená a vygumovaná, ale na druhou stranu ráda, že jsem zpátky.

Gehy je konečně slavná!

4. listopadu 2015 v 12:06 | Geheimnis |  Pocity
No, tak nebudeme to zase tak přehánět.

O slávě se fakt mluvit nedá, ale je potřeba něčím upoutat, no ne? A já jsem na tohle čekala tak neskutečně dlouho.. Věčnost! Ba ne. Jen o března letošního roku. To jsem se totiž spolu s Kačenkou a Luckou z našeho Divadelního spolku No a co?! (který již brzy bude mít fungl nové vlastní webové stránky, těšte se na odkaz!) a pak také s naší drahou Radkou zúčastnili natáčení videoklipu. V Řepích. Ve studiu Upíra Krejčího. Nové kapely.

Natáčení bylo super. Hlavně když jsme dorazili s Kačkou a rejža: "Super, už tady máme herečky!" Znělo to bohulibě O:-) :-D. Ve studiu jsme strávili asi půl dne a vše šlo hladce. Já osobně jsem si to užila a nemohla se dočkat, ať klip spatří světlo světa. No a? Tramtadadá, je to tady!

Kdybyste nevěděli, tak já jsem ta v tom modrém tričku. Kačenka má bílý svetr a brýle s černými obroučkami a Radka je tam bohužel jen v krátkém střihu. Lucinka taktéž - něžná blondýnka s krásným úsměvem :-)


Posezení u dědy.

3. listopadu 2015 v 13:10 | Geheimnis |  Pocity

Tak, včera jsem zde dušičkově zavzpomínala na svého tatínka. Snažila jsem se to pojmout... No, vtipně, ale výsledek je spíš sladkobolný až hořký. Ale takový je život.

Dnes chci svůj článek věnovat otci mého otce, dědovi. Dnes už nejsou dušičky, tak snad tím nic nepřivolám.

Dnes jsem si udělala z nemocenského lože malý výlet. A to jen o pár stovek metrů dál od našeho domu. Do domu, kde nyní bydlí tátova sestra - moje teta a můj děda. Dopoledne, někdy kolem půl jedenácté, byl doma jen děda, kočka a jezevčík Jonáš.
Vyšla jsem z našeho domu a vrat. Venku bylo nádherně! Líp než za oknem. Všude hrály barvy, pravda, hlavně oranžové až hnědé odstíny, ale tak krásně hřály na duši! Tvář mi hladily nesmělé sluneční paprsky a místy mi pod botaskami zapraskal ještě zmrzlý asfalt. Prostě kouzelno. Kráčela jsem naší ulicí dál, dolů. Rozhlížela jsem se kolem a každým kouskem těla jsem nasávala tu úžasnou atmosféru. A hele, na jedné střeše se zdá, že je spíš nasněžíno, než namrznuto! Kdepak, Vánoce se blíží. Už aby to bylo!
Došla jsem na konec naší ulice, rozhlídla se vpravo i vlevo a přešla jsem. Dostala jsem se do protější ulice, panelové. Po levé ruce mám rodinné domky, kdežto po pravé je už jen otevřené pole a daleko za ním lesy stoupající výš a výš do kopce.

Druholistopadové vzpomínání.

2. listopadu 2015 v 14:40 | Geheimnis |  Pocity

Sedím nad nově vyfasovanou modrou žákovskou knížkou. Po otevření je hned na první stránce krátký dotazník. Bez mrknutí oka se pustím do vyplňování. Jméno, příjmení, datum narození, pojištovna, jméno a příjmení matky, zaměstnaní, jméno a příjmení otce, zaměstnání... Moment.
"Mami!!!" křičím od kuchyňského stolu.
"Co je?" ozve se reakce.
"Co mam napsat do tátova zaměstnání? Aplikátor nebo jehovista?"
"Vopovaž se někam psát nebo někde říkat, že je táta jehovista!!" :D

***
Dnes jsem měla štěstí, nemusela jsem čekat na autobus ze školy, ale vzal mě domů táta autem. Nabral mě před školou. Uvelebila jsem se na vyhřívaném sedadle spolujezdce. Už tady můžu sedět, protože jsem dost velká.
"Mňau," ozve se během našeho hovoru kočičí hlas.
"Tatí!" zavýsknu překvapeně.
"Co je?" opáčí a tváří se, že vůbec nic neslyšel.
"Tady je někde nějaká kočka.." vysvětluju polopaticky.
"Kde by se tu vzala kočka prosimtě.." mávne rukou. Pokračujeme tedy v zabředlém rozhovoru o tom, jak bylo ve škole.
"Mňau, mňau," znovu!
"Tati!!! Tady je fakt někde nějaká kočka! To neni možný!" upozorňuji ho znovu. Už jsme před domem. Táta zastavil auto naproti garáži, aby si jí mohl jít otevřít a zaparkovat. Vidím jeho typický potutelný úsměv. To vždycky semkne rty pevně k sobě, až mu zmizí v puse, vykulí oči a jak už to nemůže vydržet, začne se s tou zavřenou pusou smát.
"Tati!" uhodím na něj. Nemám ráda, když si ze mě dělá srandu.
"Mňau, mňau," zase kočka. To už ale vidím, jak táta mačka svou kapsu ve vestě a vytahuje igelitový pytlík.
"Mňau," mňoukne si taky a podává mi ho.
"Jééé," rozplývám se, "plyšová kočka! Děkujůůůů!" vlepím mu pusu a poškrábu se tváří o jeho knírek. Pak se přitulím k malé hračce vypadající jako siamská kočka. Mňau!

***

"A tati, víš co je dneska za den?"
"Úterý."
"Ale né. Dnes je Valentýn!"
"Aha, a co to znamená?"
"To znamená, že když máš někoho rád, tak mu musíš koupit dárek."
"Opravdu musim, jo? A to nestačí ho mít jen rád?"
"Nestačí. Musíme do hračkářství."
A tak malá Evička dostala od tatínka z lásky plyšovou mourovatou kočičku se jménem Valentýnka. A tatínek? Dostal pusu jako dycky.

***

"Když pomůžeš mamince s nádobím a půjdeš obracet polštáře, tak dostaneš dárek. A mezitím, co budeš pracovat, tak si můžeš rozmyslet, jestli chceš P nebo K." Téééda, to je něco pro mě! Tajnosti a úplatky. To miluju. Honem honem, ať to mam hotový!
K... Co by mohlo být za dárek od K? Kinder vajíčko? Nebo co? Nic mě nenapadá...
P... P? P jako panenka!!! Juuu, dostanu barbínu! Konečně určitě tu pravou od Mattela!

"Hotovooo!" křičím a letím za tátou. Po zběžné kontrole mé práce - to jako jestli nekecam - se konečně rozhoupe ke splnění slibu.
"Tak co sis vybrala?"
"P!!!" hořím nedočkavostí a už se té panenky nemůžu dočkat. Doufám, že bude mít hezký šaty!
"Tak tady máš..." Radost mě opouští. Táta mi předává velkou roli srolovaného papíru.
"Kde je panenka?" říkám skoro plačtivě.
"Jaká panenka? P jako plakát přeci!" vysvětluje mi táta se smíchem.
"Aha... A co je K?!" snažím se vzbudit naději.
"Nenene, vybrala sis P, tak tady máš."
"No ale to K je přeci taky pro mě, takže mi to můžeš dát, co s tím budeš jinak dělat?"
A tak jsem dostala P jako plakát s Natalií Oreiro a K jako kazetu s písněmi Natalie Oreiro. Kdepak táta, ten věděl jak na mě! <3

***

V rádiu hraje Natálka na plný pecky a já se vrtím do rytmu. Pak se rozdivočím a vykopnu nohou přímo naproti oknu a... Jejda. Pantofle vystřelila z mého chodidla rovnou do skla! Ta rána, těch střepů...
V tom vlítne do pokoje máma.
"Co tady blbneš?!" všimla si té spoušti a už letí zpět do kuchyně. Vzápětí se vrací s velkou vařečkou. Au...
"Počkej," plác! "Až se táta vrátí!" Plác - au! "Ten ti dá!" Plác, plác, plác!! Au au au!

Odpoledne se táta vrátil z práce a máma mu hned zatepla vyzvonila můj průšvih. Přišel do pokoje, podíval se na napáchané škody a mlčel. Pak přišel ke mě.
"Céro vlasti," začal vlídně, "ukliď ty střepy, oblíkni se a pojedem do bazénu, co říkáš?" Já měla radost. Za to máma málem běžela sepsat žádost o rozvod... :D

***

A tolik dalších vzpomínek bych mohla sepsat, ale... To bychom tu byli dlouho. :) Můj táta už sice víc než deset let není mezi námi a upřímně, pomalu mi to připadá, jakoby snad ani nikdy nebyl, jak je to dávno, co jsem ho viděla, slyšela jeho hlas, objala ho... Ale přesto vím, že to byla pravda. Že ten člověk, ten dobrý anděl, skutečně žil a byl tu s námi a dělal nás šťastnějšími. Teď je neviditelný, ale pořád tady. Dohlíží na nás, ochraňuje, ale občas nás nechá udělat pořádnou botu, abychom si uvědomili, že se musíme taky spoléhat na svou ochranu, nejen na něj. Je to můj strážný anděl
Sice bych byla mnohem radši, kdyby byl viditelný a hmatatelný a prostě živý tady s námi... Tolik věcí bych chtěla vědět. Ale nejde to... Žije jen v našich vzpomínkách a snech.

Tati, vždycky jsem tě měla ráda, mám a mít navždy budu!!! Těším se, až se jednou opět shledáme...

P.S: Leč hleď na to, abychom se shledali až za hodně dlouho :-) :-*