NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Leden 2016

(Ne)čekej.

30. ledna 2016 v 10:50 | Geheimnis |  Téma týdne
Nečekej, že to samo přijde,
jdi tomu naproti.
Neklesej, když to hned nejde,
neskákej do čekací propasti.

Nečekám, až mi Renč zaklepe na dveře,
nečekám, až jednou budu šťastná.
Nečekám, že vyhnu se prohře,
nečekám, že cesta je snadná.

Bojuj za své city a sny,
neseď na místě ani chvíli.
Neodpočítávej zbývající dny,
zvedni se a ukaž svou píli!

Nečekám, až budu zamilovaná,
žiju dneškem a cítím teď.
Nečekej, nebuď k budoucnu přikovaná,
prostě vstaň a leť!


"Velkofilm" Lída Baarová

28. ledna 2016 v 23:36 | Geheimnis |  Recenze na filmy
Miluju období první republiky a tudíž všechno s tím spojené. Mou nejoblíbenější herečkou té doby je Nataša Gollová. Svým způsobem mám ráda i Adinu Mandlovou. Jen Ludmilu Babkovou, tzv. Lídu Baarovou, nemám příliš v oblibě. Po mnoha přečtený knihách jsem si na ni utvořila názor takový, že kdyby nebyla "tak krásná", nedotáhne to nikdy nikam, protože oproti výše zmíněným herečkám a dalším, které v té době působily (Ljuba Hermannová, Marie Glázrová, Jiřina Štěpničková,...) nebyla tak inteligentní ani talentovaná. Byla prostě jen krásná. A dle mého názoru tehdy žili stejně krásné, né-li krásnější herečky.



Ale nyní konečně k filmu.

Není špatné chybovat. Špatné je se nepoučit.

24. ledna 2016 v 9:52 | Geheimnis |  Téma týdne
1. Jak mě máma nechala ostříhat

Od chvíle, co jsem vylezla na svět, po chvíle ve školce až do asi druhé nebo třetí třídy. Měla jsem krásné, rovné, dlouhé, zrzavé vlasy. Ani mi z těch fotek nepřipadaly tak husté, jako se mi zdají dnes.
Chybička se vloudila, když mě máma prvně vzala k paní, co se živí stříháním. Z mých vlasů pod zadek bylo rázem mikádo. Celkem krátké mikádo. Nejen, že mi krátké vlasy nesluší, nejen, že mi chyběl culík, nejen, že mi to lezlo do očí a nemohla jsem si dělat neumělecké účesy. Především mi od té doby už nerostly rovné vlasy.
První roky byly vůbec nejhorší. Co vlas to osobnost - každý se demokraticky kroutil svým vlastním směrem. Fakt, že dohromady moje vlasy tvořily nehezkou kudrnatou šaškovu paruku, jim byl celkem fuk.
Takže mami, díky. Díky, že jsem to zjistila už v raném dětství a prožila jsem si posměšky nejen kvůli barvě, ale i tvaru vlasů jako malá. Teď se mi lidé už nesmějí, naopak. A já jsem se poučila: nikdy, nikdy, nikdy nestříhat nakrátko!!!


Velký trapas, velká zrada a velká radost

19. ledna 2016 v 20:05 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj, ahoj, ahoj!!!

Paráda, stíhám druhý článek v jednom měsíci, to je super.
Titulek článku prozrazuje mnohé. Stihla jsem se neskutečně ztrapnit, také jsem ve svém životě odhalila jednoho Jidáše, díky kterému jsem si ale něco uvědomila a následuje neskonalá radost! A to vše během dvou dnů. Tak si to pojďme rozebrat hlouběji.

Velký trapas

Začalo to minulý týden. Ozval se mi spolužák ze základky, že si mě všiml ve filmu Správný dres. A protože je to taky taková umělecká duše, vyptával se jak jsem se tam dostala. Vše jsem mu vyzradila a pak jsme si pár dní nepsali. Ozval se zase až ve čtvrtek, resp. ve středu pozdě v noci. A rovnou s odkazem na konkurz do muzikálu Ať žijí duchové! Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem do toho šla s ním. :D Měli jsme za úkol si jen připravit jednu ze dvou písniček a vzít si sebou taneční oblečení. Na výběr bylo z Zavolejte stráže a Den je slunečný. Hádejte, kterou jsem si vybrala? Ano, tu sladkou utahanou písničku, kterou si vybrali všichni, abych se nakonec v poslední fázi konkurzu rozhodla pro tu druhou.
O choreografii, která byla součástí konkurzu, se snad ani zmiňovat nebudu. Ze subjektivního hlediska jsem byla druhá nejhorší v naší dvacetipětičlenné skupině. Ten horší už byl jen kluk, který pak zpíval se mnou a mým spolužákem o pážatech a který panu režisérovi hrdě tvrdil, že už devět let zpívá a přitom zpíval ještě hůř než já. A to si zase myslím, že zpěv nemám nejhorší, jen jsem se trošku netrefila do klavíru a začala zpívat zcela mimo.
Zkrátka a dobře, shrnu ten den slovy režiséra, pana Antonína Procházky, na kterého jsem se neskonale těšila: "No, věnujte se každý své profesi."

Velká zrada

Když jsem se zhruba touhle dobou roku 2015 vypravovala do Prahy na přijímačky na DAMU, byla jsem předurčena se zhroutit beznadějí, když moje auto dvakrát škytlo a víc nic. Tenkrát jsem operativně zavolala jednomu skorosousedovi který oživil moji baterii a auto od té doby jezdilo aspoň do té doby, než jsem koupila baterii novou.
Dnes mě čekala velmi důležitá schůzka s hlavním ekonomem Městských divadel pražských a já podvědomě cítila, že jsem jen nepatrný krůček ke splnění mého snu a k získání snové práce. Dokonce jsem si přivstala a chystala se vyjet s dostatečným předstihem, abych pokořila svůj nešvar všude chodit za jakýchkoli podmínek pozdě. Nicméně tentokrát mě nezradila baterie, se kterou bych si hravě poradila. Auto totiž po zasunutí klíče poslušně zapnulo rádio, rozsvítilo kontrolky a- a nic. Tentokrát jen cvaklo, ani neškytlo. A v tu chvíli už bylo i mě jasné, že to baterií nebude a pro změnu se rozblikala a rozpípala kontrolka v mé hlavě a jasně řvala: startér v prdel! startér v prdeli!
Ano přátelé, mé obavy se potvrdily.
V zoufalství jsem volala své nejlepší kamarádce Lucce, která chudák sotva přijela domů po noční a spala, že mi to nestartuje, je to v prdeli a já nevím co mám dělat. Naštěstí si duchaplně vzpomněla na jiného skorosouseda, který by mohl být doma a mohl by mi pomoct. No, ve finále mi pomohl jen tím, že mě odvezl do Prahy. Co jsem si ale tímto vším uvědmila je to, že včerejší pochyby, jestli skutečně chci být divadlu tak nebepečně blízko, se vyvrátily. A to tím, že jakmile jsem zjistila, že se nemůžu dostavit na pohovor, okamžitě jsem začala jednat, protože jsem věděla, že to chci a že tohle nesmím promarnit. Budu tedy věřit, že jsem se dostala na správné místo.
No a teď jsem ale nejmíň do konce týdne odkázána na autobusy. Což je docela legrace. A proč? To hned vysvětlím.

Velká radost

Ne, nemám velkou radost z autobusu, ba naopak, dost mi to komplikuje můj pohodlný život. Radost mám z toho, že ani podělaný startér mi nezabránil v tom, abych získala práci v divadle ABC a Rokoko! Pravda, sice mě nepozvali rovnou na jeviště, ale jako pracovnice v kanceláři budu mít daleko větší šajn o všem, než "jen" z prken světa!
Teď ještě zpět k těm autobusům. Zítra jsem měla vzít na dopoledne směnu na Spartě místo kolegyně, která si na ten den domluvila pohovor. Vzala jsem to jen na půl den, protože večer jdeme s kamarády do HDK (kde jsem se včera tak nádherně ztrapnila při konkurzu) na Carmen a já se potřebuju přece nějak zušlechtit, ne? Jenže věc se zkomplikovala právě díky velké zradě, čili jsem o tom kolegyni informovala, že nevím, jestli budu schopna tam ráno dojet, ale že pracuju na tom, aby ano, ale ať se radši poptá jiných kolegyň. No nevím, jestli se poptala, ale vím, že pohovor zrušila a když jsem jí pak vítězoslavně napsala, že teda pojedu autobusem, odepsala mi, že už není třeba a že už mě příště nebude žádat, že to není poprvé co jsem jí to slíbila a pak se to podělalo (např. když jsem měla angínu atd., za což jsem nemohla, nebo jo?). Co naplat, vlastně jsem byla ráda. A taky jsem jí napsala, že jsem ráda, že už mě z toho příště vynechá, protože já se pak taky cítím jako idiot. Fakt to nedělám schválně. Na druhou stranu, když jsem já tenkrát blila na Spartě půl směny do záchodu, taky mě nevystřídala. Ale zpět! Tedy vzhledem k faktu, že jsem počítala s ranní zaneprázdněností, tak jsem si domluvila schůzku s paní personalistkou z divadla až na půl druhou. Jenže. Musím si zítra v nedalekém městě vyzvednout nový startér (za skoro šest tisíc!), pak jet do Prahy do divadla a pak dle toho, jak dlouho se u paní zdržím, ještě pojedu zpět domů nebo zůstanu čumět v Praze. Tak jako tak se mi to nevyplatí, protože právě kvůli (ne)návaznosti autobusů bych se domů dostala tak v půl pátý a nejpozději v půl šestý zpět do Prahy. To už je lepší v té Praze zůstat. I když je blbý, že budu muset už dopoledne vyjet vystrojená na večerní představení a ještě se celý den tahat s těžkým startérem v kabelce. No bude fakt fičák. A ve čtvrtek jedu pro změnu na noční, takže do Prahy vyjedu už ve čtyři, což je taky super a ještě suprovější je, že autobusem se dostanu do Strašecí v 8:15, ale jestliže mě nikdo nevyzvedne autem, tak se domů dostanu busem až v půl jedenáctý nebo pěšky ve čtvrt na deset. No prostě výhra.

Ale tohle všechno nemůže předčít tu velkou radost, že jsem získala práci v divadle!
Sešli jsme se v divadelním klubu a už tam jsem narazila na několik herců a totálně jsem propadla představě, že by to takhle mohlo být na denním pořádku. A ono to tak snad fakt dopadne. :)

Šťastný nový rok 2016!

2. ledna 2016 v 11:02 | Geheimnis |  Pocity
Přátelé, dovolte mi poněkud opožděně popřát šťastný vstup do nového roku 2016!


No a další na řadě je má omluva a vysvětlení.
Omlouvám se, že jsem byla celkem dlouho mrtvým broukem. Ale za to může shoda nešťastných náhod. Totiž, když se to sere, tak se to sere všechno.

Ani nevím, čím to začalo. Nejspíš autem. Zhruba v polovině prosince se totiž výfuk mého peugeotku rozhodl rozpadnout na dvě půlky, přičemž ta zadnější část hrůzostrašně visela v prostoru a děsila okolí, že při sebemenším škobrtnutí vypadne a je tím pádem velmi ohrožujícím dílem. Druhá polovina, úzká trubice spojující motor s výfukem, výhrůžně tloukla do podvozku při menším či větším otřesu auta během jízdy. V současnosti jsem se propracovala jen k odejmutí ohrožujícího dílu. Respektive odejmul ho můj kamarád.

V plánu jsem samozřejmě od začátku měla koupit výfuk nový. Jenže. Posral se mi notebook, konkrétně tedy internet. Prostě a jednoduše - wifi, kabel, mobilní internet - nic nefungovalo. A tak mi bylo řečeno, že v šetrnějším případě je potřeba zálohovat si věci a přeinstalovat operační systém, v méně šetrném případě přeinstalovat, ale na novém harddisku a nejlépe i s novou grafickou kartou no a v nejbrutálnějším případě pak tento notebook zahodit a koupit nový, jelikož ten stávající aparát má cenu tak tisícovky. Rozhodla jsem se pro nejšetrnější řešení.

Nicméně mi trvalo hrozně dlouho ten notebook zálohovat a posléze přeinstalovat, proto taková prodleva v blogování. Přístup k internetu jsem měla pouze přes mobil a to je v případě blogování k ničemu. Nebo alespoň mě se nechtělo psát článek na dotykovém mobilu.

A co tam máme dál?

Tak abych nezapomněla, jsem opět single. Neptejte se mě, co se stalo, protože to já nikdy nevím. Většinou mě teda tohle postihne dřív, než po dvou měsících "vztahu", ale nakonec to přijde. Něco se mi znelíbí a já ztrácím veškerou snahu v tom "vztahu" pokračovat. Jsem apatická, bez zájmu, chci být sama a děsím se okamžiku, kdy bych se měla sejít s protistranou, protože se mi vůbec, ale vůbec nechce. Na druhou stranu je mi ale líto protistrany, protože mě mrzí, že ho bude mrzet, že ho opouštím a nemám proto ani pořádné vysvětlení. A tak to pro bolest všech ještě neskutečně natahuji, než dojdu na konec svých sil a vše vyklopím. Ovšem po sms. Jsem srab a nedokážu se s ním sejít a říct mu to do očí. Jednak z praktického hlediska - "proč se budem scházet, když se chci rozejít?" - a jednak z hlediska teoretického, totiž ze strachu, že bych couvla a nechala se umluvit k pokračování.
A tak skončil vztah s mužem, kterého nikdo z mého blízkého okolí nikdy neviděl ani na fotce.

Další věc, která na pozitivní náladě moc nepřidá, je situace ve spolku.
Sice pokračujeme dál, ale bez Radky a Dominika. Náš neslyšící kolega totiž usoudil, že my jsme ti zlí, kteří Radku odsunuli na druhou kolej a že bez ní pokračovat nechce. Zato se k nám vrací Lucka a přijali jsme mezi sebe nového člena, Honzu.
Aby ale bylo jasno, co se vlastně stalo... Po našem prvním barrandovském kurzu, tenkrát ještě u Divadelní a filmové společnosti Zity Kabátové, jsme mermomocí chtěli pokračovat, ale už ne na Barrandově. Radka také delší dobu uvažovala, že by si založila vlastní kurzy a tak slovo dalo slovo a od února 2015 jsme se scházeli v novém útočisti - Ateliér Starbag, Na Březince. Protože jsme však zatím byli jediným kurzem, který tyto prostory využíval, museli jsme si je platit. Domluvili jsme se na 2000,- měsíčně každý. Ovšem s tím, že jak Radka, tak my se budeme snažit sehnat lidi do dalších kurzů, kteří by uhradili náklady na prostory a my se tak mohli věnovat "pravému umění".
Šel čas, my platili až do června 2015, kdy jsme měli slavností zakončení kurzu v divadle Royal a Perštýn. Pak jsme měli dva měsíce prázdniny. V září jsme se sešli a začalo se pomalu přemýšlet, co dál. Plány byly veliké. Celé září jsme ale víceméně proklábosili, projedli a procvičovali Nežárli, které mě osobně už lezlo trochu krkem. A to vše za dva tisíce. Říjen a listopad se nesl v podobném duchu, přičemž jsme začali dávat dohromady novou komedii. Několikrát byl přepsán scénář. Takže se nebylo moc co učit, protože se pořád něco měnilo. Byl konec listopadu a my stále spíš bohémsky pojídali chlebíčky a popíjeli čaj, než aby se něco dělo. A tak shodou náhod, když se jedno úterý v prosinci sešlo pár členů na zkoušce - bez Radky, která byla nemocná a beze mě, protože jsem byla v práci - vyplynulo na povrch, že tohle je neúnosné. Platíme za nájem, ale celkem zbytečně, navíc každý z nás má své finanční potíže a již brzy bude potřeba shromáždit prostředky na novou komedii - kostýmy, kulisy, technici.. To všechno něco stojí. A když platíme tolik jen za nájem, z čeho budeme platit tyhle věci? A tak bylo Radce hned na dalším setkání předneseno, jak se věci mají a bylo předloženo řešení: opustit naše krásné, leč příliš luxusní prostory a jít někam jinam a ušetřené peníze investovat do "fondu". Radky se to však nějak dotklo, dodnes nechápu co přesně a proč.. Ale evidentně nabyla pocit, že jí berem jen jako někoho, kdo nás učí a režíruje a ne jako blízkého člověka. Což samozřejmě není pravda. Ale občas je potřeba oddělit profesní věci od těch soukromých.
Každopádně teď si Radka pokračuje ve svém smíchovském Ateliéru Starbag společně se Zuzkou, naší bývalou členkou, která nejvíc přilívala oleje do ohně. A my jsme si zařídili, respektive Blanička nám zařídila možnost scházet se v budově školky na Strahově.


A jako hořká tečka loňského roku a další kapka do mého poháru hořkosti skápla zpráva o skonu Pavla Srníčka, trenéra brankářů na Spartě a legendárního golmana, kterého uctívá fotbalová veřejnost. Když jsem se dozvěděla o jeho srdečním kolapsu, nepřestávala jsem být pozitivní a věřila jsem, že se po Novém roce opět sejdeme na Letné. Leč, bohužel...
Stále tomu nemůžu uvěřit, že právě on už tady není. Pořád ho vidím, jak prochází kolem recepce, usmívá se a přeje mi dobrý den. Ne, nemůžu uvěřit...