NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Velký trapas, velká zrada a velká radost

19. ledna 2016 v 20:05 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj, ahoj, ahoj!!!

Paráda, stíhám druhý článek v jednom měsíci, to je super.
Titulek článku prozrazuje mnohé. Stihla jsem se neskutečně ztrapnit, také jsem ve svém životě odhalila jednoho Jidáše, díky kterému jsem si ale něco uvědomila a následuje neskonalá radost! A to vše během dvou dnů. Tak si to pojďme rozebrat hlouběji.

Velký trapas

Začalo to minulý týden. Ozval se mi spolužák ze základky, že si mě všiml ve filmu Správný dres. A protože je to taky taková umělecká duše, vyptával se jak jsem se tam dostala. Vše jsem mu vyzradila a pak jsme si pár dní nepsali. Ozval se zase až ve čtvrtek, resp. ve středu pozdě v noci. A rovnou s odkazem na konkurz do muzikálu Ať žijí duchové! Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem do toho šla s ním. :D Měli jsme za úkol si jen připravit jednu ze dvou písniček a vzít si sebou taneční oblečení. Na výběr bylo z Zavolejte stráže a Den je slunečný. Hádejte, kterou jsem si vybrala? Ano, tu sladkou utahanou písničku, kterou si vybrali všichni, abych se nakonec v poslední fázi konkurzu rozhodla pro tu druhou.
O choreografii, která byla součástí konkurzu, se snad ani zmiňovat nebudu. Ze subjektivního hlediska jsem byla druhá nejhorší v naší dvacetipětičlenné skupině. Ten horší už byl jen kluk, který pak zpíval se mnou a mým spolužákem o pážatech a který panu režisérovi hrdě tvrdil, že už devět let zpívá a přitom zpíval ještě hůř než já. A to si zase myslím, že zpěv nemám nejhorší, jen jsem se trošku netrefila do klavíru a začala zpívat zcela mimo.
Zkrátka a dobře, shrnu ten den slovy režiséra, pana Antonína Procházky, na kterého jsem se neskonale těšila: "No, věnujte se každý své profesi."

Velká zrada

Když jsem se zhruba touhle dobou roku 2015 vypravovala do Prahy na přijímačky na DAMU, byla jsem předurčena se zhroutit beznadějí, když moje auto dvakrát škytlo a víc nic. Tenkrát jsem operativně zavolala jednomu skorosousedovi který oživil moji baterii a auto od té doby jezdilo aspoň do té doby, než jsem koupila baterii novou.
Dnes mě čekala velmi důležitá schůzka s hlavním ekonomem Městských divadel pražských a já podvědomě cítila, že jsem jen nepatrný krůček ke splnění mého snu a k získání snové práce. Dokonce jsem si přivstala a chystala se vyjet s dostatečným předstihem, abych pokořila svůj nešvar všude chodit za jakýchkoli podmínek pozdě. Nicméně tentokrát mě nezradila baterie, se kterou bych si hravě poradila. Auto totiž po zasunutí klíče poslušně zapnulo rádio, rozsvítilo kontrolky a- a nic. Tentokrát jen cvaklo, ani neškytlo. A v tu chvíli už bylo i mě jasné, že to baterií nebude a pro změnu se rozblikala a rozpípala kontrolka v mé hlavě a jasně řvala: startér v prdel! startér v prdeli!
Ano přátelé, mé obavy se potvrdily.
V zoufalství jsem volala své nejlepší kamarádce Lucce, která chudák sotva přijela domů po noční a spala, že mi to nestartuje, je to v prdeli a já nevím co mám dělat. Naštěstí si duchaplně vzpomněla na jiného skorosouseda, který by mohl být doma a mohl by mi pomoct. No, ve finále mi pomohl jen tím, že mě odvezl do Prahy. Co jsem si ale tímto vším uvědmila je to, že včerejší pochyby, jestli skutečně chci být divadlu tak nebepečně blízko, se vyvrátily. A to tím, že jakmile jsem zjistila, že se nemůžu dostavit na pohovor, okamžitě jsem začala jednat, protože jsem věděla, že to chci a že tohle nesmím promarnit. Budu tedy věřit, že jsem se dostala na správné místo.
No a teď jsem ale nejmíň do konce týdne odkázána na autobusy. Což je docela legrace. A proč? To hned vysvětlím.

Velká radost

Ne, nemám velkou radost z autobusu, ba naopak, dost mi to komplikuje můj pohodlný život. Radost mám z toho, že ani podělaný startér mi nezabránil v tom, abych získala práci v divadle ABC a Rokoko! Pravda, sice mě nepozvali rovnou na jeviště, ale jako pracovnice v kanceláři budu mít daleko větší šajn o všem, než "jen" z prken světa!
Teď ještě zpět k těm autobusům. Zítra jsem měla vzít na dopoledne směnu na Spartě místo kolegyně, která si na ten den domluvila pohovor. Vzala jsem to jen na půl den, protože večer jdeme s kamarády do HDK (kde jsem se včera tak nádherně ztrapnila při konkurzu) na Carmen a já se potřebuju přece nějak zušlechtit, ne? Jenže věc se zkomplikovala právě díky velké zradě, čili jsem o tom kolegyni informovala, že nevím, jestli budu schopna tam ráno dojet, ale že pracuju na tom, aby ano, ale ať se radši poptá jiných kolegyň. No nevím, jestli se poptala, ale vím, že pohovor zrušila a když jsem jí pak vítězoslavně napsala, že teda pojedu autobusem, odepsala mi, že už není třeba a že už mě příště nebude žádat, že to není poprvé co jsem jí to slíbila a pak se to podělalo (např. když jsem měla angínu atd., za což jsem nemohla, nebo jo?). Co naplat, vlastně jsem byla ráda. A taky jsem jí napsala, že jsem ráda, že už mě z toho příště vynechá, protože já se pak taky cítím jako idiot. Fakt to nedělám schválně. Na druhou stranu, když jsem já tenkrát blila na Spartě půl směny do záchodu, taky mě nevystřídala. Ale zpět! Tedy vzhledem k faktu, že jsem počítala s ranní zaneprázdněností, tak jsem si domluvila schůzku s paní personalistkou z divadla až na půl druhou. Jenže. Musím si zítra v nedalekém městě vyzvednout nový startér (za skoro šest tisíc!), pak jet do Prahy do divadla a pak dle toho, jak dlouho se u paní zdržím, ještě pojedu zpět domů nebo zůstanu čumět v Praze. Tak jako tak se mi to nevyplatí, protože právě kvůli (ne)návaznosti autobusů bych se domů dostala tak v půl pátý a nejpozději v půl šestý zpět do Prahy. To už je lepší v té Praze zůstat. I když je blbý, že budu muset už dopoledne vyjet vystrojená na večerní představení a ještě se celý den tahat s těžkým startérem v kabelce. No bude fakt fičák. A ve čtvrtek jedu pro změnu na noční, takže do Prahy vyjedu už ve čtyři, což je taky super a ještě suprovější je, že autobusem se dostanu do Strašecí v 8:15, ale jestliže mě nikdo nevyzvedne autem, tak se domů dostanu busem až v půl jedenáctý nebo pěšky ve čtvrt na deset. No prostě výhra.

Ale tohle všechno nemůže předčít tu velkou radost, že jsem získala práci v divadle!
Sešli jsme se v divadelním klubu a už tam jsem narazila na několik herců a totálně jsem propadla představě, že by to takhle mohlo být na denním pořádku. A ono to tak snad fakt dopadne. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 9:37 | Reagovat

Ty si opice, kvůli nějakým podělaným autobusům nám úplně uniklo či zaniklo, že máš bombovou práci a gratuluji!

2 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 10:09 | Reagovat

[1]: Když já se nerada prvoplánově chlubím :D takhle jsem to zakamuflovala, ale přitom nezatajila před světem :D děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama