NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Únor 2016

"Honzo vstávej! - Kolik je hodin?"

27. února 2016 v 11:09 | Geheimnis |  Téma týdne
"Pokud víš, co znamená nadpis článku, tvoje dětství bylo úžasné."

Tak takhle nějak by asi vypadal status na facebooku některé z mnoha stránek a skupin, které sem tam zveřejňují takové ty retro vzpomínky a když někdo nepochopí, co je tím myšleno, je zjevné, že to nezažil.

Upřímně, zrovna tuhle hru jsem jako malá moc nechápala, takže těžko ji teď můžu vysvětlit dnešním dětem. Stejně matně si vybavuju pravidla šlapky. A taky mě máma učila hru s míčem, myslím, že se jmenovala školka. A celkově... Těch her, co se dalo hrát venku s kamarády, bylo mraky. A stačila k tomu jen křída nebo jakýkoli kámen, kterým se dalo kreslit na silnici.

Trochu mě k tomuhle zamyšlení přivedl včerejší večer. Seděli jsme v hospodě - já, moje nejlepší kamarádka s mým nejlepším kamarádem a další dva kamarádi. A z jejich chlapské konverzace po chvíli vyplynulo vzpomínání na dětství. Na to, jak si sestavovali vlastní kola, motorky, dvojkolky.. Jak chodili domu sedření do krve, ale šťastní. Jak doma měli černobílou televizi a jak potom byli u vytržení, když někde viděli barevný obraz. Jakou měli radost, když na Vánoce sehnali banány a pomeranče. A pak hodnotili dnešní svět.

"Moje dcera musí mít každou chvíli novej telefon, protože když ho nemá, děti ve tříde se jí smějou. - Ráda tancuje. Před Xboxem. - Dneska tě každej hodnotí podle toho, jakej máš telefon."

A mě je z toho trochu smutno. Trochu? Hodně smutno. Svět se kazí každou novou inovací a nějak se to nedá zastavit.

Nedoručitelný dopis...

22. února 2016 v 20:40 | Geheimnis |  Pocity
Milovaný Martine,
nejdřív mi dovol, abych se omluvila za ten přívlastek "milovaný", tvé ženě a dceři se to asi líbit nebude. Nicméně, je to tak. Stále tě miluju a chybíš mi, ale to už je jen můj problém, nikoli tvůj.
Píšu ti, protože mám ohromné nutkání ti sdělit, co všechno se děje v mém životě.
Od našeho rozchodu se změnilo plno věcí...
Za těch několik let, co spolu nejsme a neudržujeme prakticky žádný kontakt, se toho změnilo hodně. Dokončila jsem školu a získala titul DiS., začala jsem pracovat na Spartě jako recepční, dělala jsem na poště na Hájích a teď pracuju jako účetní/asistentka v Městských divadlech pražských. Sama hraju amatérsky divadlo.
Víš, tohle je jediná věc, která je dobrá na našem rozchodu. Že si jdu za svým hereckým snem. Ale jinak...
Často se mi o tobě zdá. Cokoli, co se mi povede a co mě dělá šťastnou, to vše si přeji, abys sdílel se mnou. Abys věděl, že se mi daří. Že nesedím doma na zadku.
Taky se teď budu stěhovat do Prahy. Do Dejvic.
Víš, každý den, kdy v Praze jsem a kdy ji poznávám čím dál víc, každý den doufám, že tě někde potkám a ty se mě zeptáš, jak se mám a co je u mě nového a já ti tohle všechno s radostí vyzvoním.
Ale co z toho...
Tenhle dopis stejně nikdy nepřečteš. Vím, že s ní jsi šťastný. Teda myslím si to. A nechci kazit vaše štěstí. Holt jsi byl osudovým mužem pro dvě ženy... A já jsem ta poražená.
Bojím se, že už nebudu s žádným mužem šťastná. Protože v hlavě - vědomě i nevědomě - i v srdci mám stále tebe a nevím, jak se tě zbavit. Jestli to vůbec jde...
Ale jak jsem psala, to není tvůj, ale MŮJ problém.
No, už jsem ti asi sdělila vše, co jsem chtěla. Je na čase se rozloučit...

Nikdy na tebe nezapomenu.

Miluju tě.

Eva

Krásný den lásky!

14. února 2016 v 17:40 | Geheimnis |  Pocity
Ať už si o tomhle dni myslíte cokoli, ať ho uznáváte nebo ne, ať ho považujete za americký nebo evropský.

Co kdo může mít proti dni, který oslavuje lásku?

Kdo tvrdí, že lásku si máme dokazovat denně, ne jednou za rok, má pravdu. Ale proč nevěnovat jeden den oslavě tohoto krásného citu? Na tom přeci není vůbec nic špatného, není to nic proti ničemu.
To, že funguje komerce, je stinná stránka věci. Komerce je zlo samo o sobě, za to nemůže ani Valentýn, ani Vánoce a ani žádný jiný svátek.

Přeji všem, kteří jsou šťastné zamilovaní, ať jim ten cit vydrží navěky, jak se tak říká v pohádkách. A nám, kteří na tu šťastnou zamilovanost teprve čekáme, přeji pevné nervy při jejím hledání a hodně štěstí při výběru. Věřím, že na každého z nás někde někdo čeká.

Avšak já dnešní láskový den trávím v práci. A dojímám se. Nejdřív Titanicem a teď sleduju seriál Doktorka Quinnová :D. Protože tam jde taky o lásku. <333
A dopuju se čokoládou. Na ty pevné nervy.


Hezký konec víkendu!

Odcházení.

13. února 2016 v 10:38 | Geheimnis |  Téma týdne
Přátelé, jde do tuhého.
Víc než rok mluvím o tom, že se chci odstěhovat do Prahy. Osamostatnit se. Být blíž svému snu. Mít svůj klid a být svou paní. Tak dlouho jsem o tom mluvila, plánovala to, až to skoro vypadalo, že jen žvaním. Ale teď si připadám, že jsem sedla do vozíku horské dráhy a začínám se rozjíždět z prudkého kopce a nemám žádnou brzdu, ani nevidím, kam se řítím. Zamlženo.

Už mám za sebou dvě prohlídky bytů. A stále na další inzeráty odpovídám. Zdá se, že už je to naspadnutí.

Nedávno, když jsem usínala ve své posteli, jsem přemýšlela. Opravdu chci opustit svou vesnici? Svůj takřka rodný dům? Domov?
Co je to vlastně domov? Většina názorů je taková, že je to místo, kde vás milují, kde se cítíte bezpečně. Pro mě to slovo má ještě trochu jiný význam. No, asi to nebudu umět vysvětlit jedním slovem... Zkrátka, je to takový hřejivý pocit útulnosti, rodinného krbu, zázemí, jistoty... Takové to, že víte, že ať se hnete kamkoli, tak sem se chcete vrátit, protože to prostě je domov.
Když jsem byla u svých dvou spolužaček a moc dobrých kamarádek, přesně jsem z jejich domova cítila ten hřejivý pocit. Ne můj, ale jejich. Obývák, kde je velká obývací stěna, gauče potažené dekami, malý stolek s plno nepotřebnými věcmi,... Takový ten milý rodinný chaos. Takové to, jak si úplně dovedete představit, jak táta leží na gauči a komentuje sportovní noviny, máma sedí v křesle a plete svetr, který stejně nebudete nosit a vy sedíte s nimi a nasáváte tu rodinnou atmosféru. Tu, kterou u nás doma už tolik let postrádám...
Také jsme mívali obývák v tomto krásném duchu. Sedávali jsme tam všichni, vždycky večer a dívali se na telku. S tátou jsme se často lochtali a zlobili se a bylo to tak strašně fajn. Jenže pak umřel... A spolu s ním z našeho domu vymizelo i to teplo. To útulno. Ta krásná atmosféra.

Teď mě tam drží jen vzpomínky na něj a na tohle období. A už jen proto nechci, aby máma ten dům někdy prodala. Je náš. I když je v něm snad všechno špatně, ale je náš. Nemůže do něj jít nikdo jiný...

Na druhou stranu se ale já musím pohnout dál. Musím jít o dům, o okres, o kraj dál. Ne navždy. Už teď vím, že se chci vrátit domů. Ale nejdřív musím něco najít, něco, co mě třeba změní, abych zase viděla to teplo domova tam, kde před jedenácti lety vyhaslo.

První týden v nové práci.

6. února 2016 v 10:49 | Geheimnis |  Pocity
Tak přátelé, a je to tady. Po nekonečně dlouhém čekání jsem v úterý druhého února konečně nastoupila do práce. Do nové práce. Do vysněné práce. Mojí práce. ♥

Paradoxem, i když krásným, je to, že když jsem nastoupila před devíti lety (proboha, to už je to tak dávno?!) do prvního ročníku na gymplu, máma mi řekla, že pak budu moct pracovat třeba někde v kanceláři. A já se nad tou představou zhrozila a pronesla jsem větu, kterou si pamatuju dodnes: "Já nikdy nebudu žádná kancelářská krysa!"
A teď pracuju v podstatě hned ve dvou kancelářích. :)

Den první
Měla jsem dorazit na desátou. Trošku mě to rozhodilo, protože všechny mé dosavadní práce nebo alespoň brigády a praxe začínaly nejpozději v osm. Pokud teda nemluvíme o práci, která se dělala na dvě nebo více směn. Řekla jsem si ale, že jde asi jen o ten první den, než se rozkoukám.
Úterek byl v podstatě jen v duchu seznamování se. Já nevím, jakou představu o práci v divadle máte vy, ale já jsem vždy viděla jen herce. Po úterku jsou pro mě modlou divadla všechny ty "kancelářské krysy", protože nebýt nich, tak herci jsou bez práce. Poznala jsem asi dvacet lidí, vesměs žen a vesměs o dost starších než já. Dodnes si ještě nepamatuju jména, ale to je otázkou času. Zajímavé je, že každý z těchto dvaceti lidí má svou "roli", která je nenahraditelná. Doposud fungovalo to, že neexistovala dovolená nebo snad nedejbože nemoc. Pokud jedna jediná duše z nich ochořela, mělo to katastrofální dopad.

A proto jsem nastoupila já.
Moje pozice je zcela nová. Mám se totiž naučit spravovat několik agend, abych za kteroukoli z nich mohla kdykoli zaskočit, až si jejich správce bude muset oddechnout nebo snad bude nemocný.
Jo a taky jsem nafasovala kancelářské potřeby. Fůru.

Den druhý
Noo, hned na středu jsem si dovolila nepřijít. :D Samozřejmě jsem to měla nahlášené. Protože jsem na ráno byla objednaná k očnímu. Který mi mimochodem opět vypsal žádanku na brýle... No dobře, tentokrát si je možná fakt nechám udělat.
Pak jsem měla v plánu zajet vyřídit pracák. Ještě v úterý jsem se totiž stavila v druhé budově, která patří k MDP, pro smlouvu. A díky tomu jsem se vlastně seznámila osobně (neplánovaně) s uměleckým šéfem Petrem Svojtkou (synem toho kráásného prince z Malé mořské víly s tak neodolatelným hlasem <3) a se samotným ředitelem MDP - Ondřejem Zajícem. Pozval mě do své malé kanceláře vybavené nádherným masivním nábytkem. Usedla jsem na nádhernou masivní židli přes masivní dřevěný stůl na pána v culíku. Strašně jsem se snažila mluvit pomalu a zřetelně, aby viděl, že vůbec nemám trému a že by mi třeba bylo dobře rozumět na jevišti. Taky jsem trochu víc zdůraznila, jak MOC miluju divadlo. Taky jsem ho utvrdila v tom, že chápu náplň své práce a že jí URČITĚ zvládnu. (I když o tom až tak hluboce přesvědčená nejsem, ale nebudu šířit paniku, ne?) Měla jsem ohromné nutkání mu vyzvonit, jak šíleně toužím po tom být herečkou a že hraju s divadelním spolkem, ale... Nějak jsem se nedokázala prodat. Možná ze strachu, že by mě chtěl vyzkoušet z mého talentu a chtěl by například, abych mu zahrála jablko. No.. Prostě jsem zatím jisté věci zamlčela. Přede všemi.
Ale zpět k druhému dni.
Slíbila jsem, že se zúčastním celodivadelní porady. Ta byla odpoledne od půl třetí. V divadle ABC.
Bože, to bylo neuvěřitelné!! Sedíte v sále a kolem vás sedí herci! Zuzana Kajnarová (ve skutečnosti je mnohem krásnější než na obrazovce a taky na mě působila daleko křehčeji), Jitka Smutná, Dana Batulková, Radim Kalvoda... Možná se někde schovával i Martin Písařík a Michal Dlouhý, ale ty jsem neviděla. Zato oni asi nemohli přehlédnout mě, když mě představoval můj přímý šéf a z nervozity nejen zpackal moje příjmení (a to mám celkem jednoduché příjmení), ale taky uvedl mou náplň práce s jistým dvojsmyslem, takže nejednou pobavil celý sál, ztrapnil sebe i mě, a já pak byla stoprocentně celá rudá, když jsem povstala a otáčela se na místě, aby si všichni prohlédli tu "novou mladou posilu". Šéf se mi za to samozřejmě ihned omluvil a já to přešla mávnutím ruky. Vždyť zase o tolik nešlo.
Nutno podotknout, že druhý den se mi za toto trapné představení omluvil sám ředitel.