NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Březen 2016

Nevím nic. Ani to, co vlastně nevím.

19. března 2016 v 14:36 | Geheimnis |  Pocity
Mám mizernou náladu. Takhle mizerně jsem se fakt dlouho necítila. A už to trvá týden, možná i dýl. A nevím, jak dlouho to ještě trvat bude.

Proto čekám, až to přejde. Hm, čekám. Jenže nevím na co. Na to, že tyhle hnusný skličující pocity odezní stejně nenápadně, jako přišly?! Jen tak, samy od sebe? Pochybuju.
Nejhorší je, že nevím co bych chtěla, aby mě z toho dostalo. Láska? Tak tomu přece sama nevěřím. Nevěřím totiž už ani tomu, že by mě spasila láska toho, kterého jsem tolik milovala a kterému dávám za vinu svou neschopnost milovat jiného. Už jsme oba příliš vzdáleni na to, aby se to dalo nějak vrátit nebo spravit. Tudy cesta nevede. A hledání jiné cesty, tedy jiného muže? Já nevím... Tolik bych chtěla potkat tu velkou, pravou lásku, o které se točí ty romantické dojáky. Ale na druhou stranu to předem odsuzuju k zániku. Když se mi někdo líbí a já evidentně jemu taky - tak to rovnou vyhodnotím jako nereálné. Asi protože dostanu strach, že se zase zklamu, resp. zase zklamu sebe i jeho. Na druhou stranu se doslova vyžívám v platonických láskách - k hercům (protože já o nich vím všechno a o ni o mě vůbec nic, čili si mohu snít o tom, jak mě jednou pozná a zamiluje se do mě a budem spolu šťastní), k fotbalistům (všichni jsou zadaní a to většinou s misskami, takže tu je opět minimální šance, že by některý z nich navázal vztah se mnou, tak proto o nich sním stejně jako o hercích) a v neposlední řadě překvapivý výsledek - sním o ženáčích. No jo, já vím. Je to fuj. Je to zakázané. A nedělám to proto, že mě láká zakázané. Ale nějak to tak prostě je. Nedávno jsem nahlas uvažovala, proč mě ti ženáči tak přitahují. A uzavřela jsem to s tím, že jsou jednoduše už prověření - nejspíš za to stojí, když už je jiná dostala do chomoutu. A hlavně - nejsou homosexuálové a to je pro mě v tuhle chvíli ta nejvíc podstatná věc na světě v oblasti lásky a vztahů. Věřte mi, že tímhle nechci urazit žádného gaye ani lesbičku, ve svém okolí mám přátele s touto orientací a byť to nechápu, jak to takhle může fungovat a asi nikdy nebudu chodit s vlaječkami na gaypride, nechávám je žít.

Na druhou stranu ale začínám gay komunitu lehce nenávidět. Protože se začínám paranoidně domnívat, že homosexualita je nakažlivá a všichni správní chlapi zteplaj. A na mě už nezbudou ani ti ženáči, protože se z nich stanou registrovaní partneři. To je asi moje největší noční můra.

Ani nevím, co jsem tímhle článkem chtěla dokázat... Možná si jen vylít srdce a proud myšlenek a trochu upustit tu bolest, co mě právě teď sžírá, protože absolutně nevím, co se svým životem. Nebaví mě vůbec nic. Nebaví mě práce, kterou jsem ještě minulý týden tolik milovala. Nebaví mě nové bydlení, na které jsem se tolik let těšila. Nebaví mě prostě nic..

Jen teď trochu doufám a skoro se modlím, abych se dnes setkala se svým ženatým idolem. O kterém se mi dnes zdálo... Jsem už tak frustrovaná, tak znechucená z chlapů, kteří o mě jeví zájem a já o ně vůbec ne, že vkládám veškeré své citové naděje do tohohle jednoho chlapa, se kterým vím, že to nemá absolutně žádnou budoucnost a dost možná to nikdy nedospěje ani do stádia užívání si. Ale v tuhle chvíli je to jediný chlap, na kterého dokážu myslet.

Čekám, až zase bude líp. Přeju si, aby mě zase bavil život. I ten bez lásky. Vždyť bez ní žiju už docela dlouho a byla jsem spokojená. Tak proč to teď má být jinak...

Ještě jednou a uvidíš ten tanec!

14. března 2016 v 13:23 | Geheimnis |  Téma týdne
Představte si, že je pondělí. A pondělí je fakt den na houno, sám o sobě. Je to podvědomě nejhorší den v týdnu. A teď si k tomu představte, že jste chcíplý. Totálně. V krku máte místo hladké sliznice ostnatý koberec, z nosu vám teče jak z děravýho hrnce, po paralenu se potíte ve vlastní šťávě a ještě se škrtíte šátkem obmotaným kolem krku. Spát nemůžete, protože vám do pokoje svítí sluníčko tak jasně, jako by snad bylo jaro. A do toho vás to co pět minut nutí kašlat, a jen málokterý pokus o vykašlání toho koberce je úspěšný.

A jako třešnička na dortu vás doslova nasere osoba, kterou jste nikdy neměli z nějakého důvodu rádi, ačkoli jste se snažili ji více než rok pochopit, najít si k ní cestu, mít ji rádi takovou jaká je, ale veškerá snaha vyšla vniveč. Je to osoba, která si hraje na svatouška a přitom je to jen falešná potvora, která se hodně přičinila na tom, že náš spolek už není ve spojitosti s naší lektorkou Radkou Stupkovou. Právě jí bych ráda vzkázala (jak jsem také učinila, ale odpovědí mi bylo odebrání z přátel a pár soukromých zpráv), aby laskavě nepřekrucovala to, co bylo, aby z nás udělala ty špatné. A pokud tak ještě někdy učiní.... "Ještě jednou a uvidíš ten tanec!" :D

Odpusťte, ačkoli mě ten největší vztek už opustil, nedokázala jsem odolat a vylít své emoce i zde. Téma týdne mi k tomu vyloženě nahrálo. Ale nechci psát negativní článek. Pojďme tedy k něčemu pozitivnějšímu.

Frázi "zkus to znovu" lze - jak vidno - chápat z různých úhlů pohledu. A já bych se ráda přiklonila k motivačnímu úhlu.
I když zrovna ode mě to bude sedět. Jako malá (a možná mi to zůstalo doteď :D) jsem neměla na nic trpělivost. Jakmile mi něco nešlo hned, rozbulela jsem se, rozkřičela a házela věcmi kolem sebe. Výsledný efekt? Kolem mě bordel větší než předtím, byla jsem akorát vzteklá, častokrát jsem tím rozbila oblíbenou hračku, z čehož jsem byla ještě víc vzteklá a hlavně mě to nikam neposunulo.
Časem jsem ale začala chápat, že chyby jsou dobré. Protože nás posouvají. A že trpělivost je ctnost. Pamatuju si třeba, když jsem dostala svou první dětskou kuchařku. Byla to Kuchařka medvídka Pú. Jednoho nestřeženého odpoledne, kdy nikdo nebyl doma, jsem si řekla, že jsem dobrá kuchařka a že až budu dospělá, tak si mě můj muž nebude moct vynachválit. A víte, jak dopadlo mé první uvařené jídlo? Pamatuju si, že to bylo něco zapečeného, byla v tom cibule a pekla jsem to ve velkém černém pekáči, ale nevím už, co byly další přísady. Každopádně to všechno skončilo v záchodě... A moje kuchařské sebevědomí rázem spadlo na průměrnou arktickou teplotu.
Jenže víte co? Já se nevzdala. Sice mi to trvalo mnoho let, než jsem se odvážila být v kuchyni sama a něco uvařit. Ale myslím, že od svého prvního pokusu jsem se hodně zlepšila. Asi mi můj budoucí muž nebude říkat Magdaleno Rettigová, ale určitě ho svým jídlem nevědomě neotrávím. :-)

Milý deníčku,... 13.3.2016 // Marod

13. března 2016 v 11:12 | Geheimnis |  Milý deníčku,...
Milý deníčku,

tak se zase jednou ozývám mimo téma týdne :D. A koukám, že do své deníčkové rubriky jsem přispěla naposledy v prosinci loňského roku... Teda teda, Gehy, ty si ostuda.

Od pátku jsem marod. Teda fyzicky, ale jinak se musím chovat, jakože mě žádná nemoc nepoloží. Jen včera odpoledne, když jsem se konečně vrátila domů do Prahy, jsem se zařekla, že si zalezu do své milované postýlky, zavrtám se do deky, budu čučet na první sérii Čarodějek a vylezu jen, abych si uvařila další čaj.
Houby s octem.
Jo, do postele jsem zalezla, ale až potom, co jsem nacpala do pračky prádlo a uklidila v kuchyni nádobí. Pak jsem se vydržela dívat na jeden díl. Jenže pak mi došel čaj. Tak jsem šla do kuchyně a jak jsem čekala, než se uvaří voda, nevydržela jsem to a začala jsem mýt nové nádobí, co jsme postupně koupily, ale ještě nebyl čas ho vybalit a někam umístit. Po umytí jsem se ovládla a řekla si, že utírat už ho rozhodně nebudu. No, vydržela jsem to do vaření dalšího čaje... :D
A abych se ještě víc zaměstnala, vytáhla jsem žehlicí prkno a začala žehlit naše první vyprané prádlo, které mi viselo v pokoji už týden (zvolili jsme špatný program, takže nejen, že se některé kousky vypraly tak napůl, ale ještě ke všemu se málo vyždímaly). Jelikož toho nebylo moc, tak jsem to měla za chvíli hotové. Šla jsem si tedy lehnout zpět do postele. Jenže už bylo skoro osm a na jedničce dávali Kobry a užovky. No a funkční televizi má spolubydlo, takže jsem se přemístila k ní do pokoje. :D

A dnes jsem pro změnu od rána na Spartě. Takže jsem sice v teple, ale pořád to není takové jako vypotit se v klidu v posteli a příležitostně si schrupnout. Preventivně jsem si ovázala krk mokrým kapesníkem a šátkem (hned je na první pohled vidět, že jsem chcípák), kromě dvou sáčků černého čaje jsem si přibalila taky Coldrex horký nápoj (ano já vím, je to nechutná chemická sračka) a smrkám do papírových kapesníků, což je prý lepší než do těch hadrových. A taky se snažím poctivě vykašlávat ten hnus, ale to už mi zas tak dobře nejde.

Původně jsem chtěla psát o svém dnešním snu, jenže během sepisování svého churavění jsem polovinu z toho snu zapomněla. :D Klasika no. Ale zase o to kratší tenhle článek bude... :-)
I tak děkuji všem, kteří si moje sebepolitování, jaký jsem nemocný člověk, přečetli. Mějte se krásně a doufám, že jste zdraví jako rybičky :-)

Životní humoresky.

7. března 2016 v 22:13 | Geheimnis |  Téma týdne
Říká se, že nejlepší scénáře píše sám život. A je to pravda.

Sama jsem se o tom několikrát přesvědčila. Samozřejmě, že teď si jako na potvoru nevzpomenu na žádnou vtipnou situaci ze svého života, ba ani ze života nikoho jiného. To je klasika - říká se tomu zákon schválnosti. Když něco mermomocí chcete - jako třeba napsat fakt výbornej a extrémně vtipnej článek na téma týdne, zrovna ta vaše múza oblizuje někoho jiného. Nevěrnice.

Osvítil mě duch svatý a vnukl mi nápad, abych sem vypsala pár záznamů z mého deníčku, když mi bylo asi jedenáct let. Ne že bych tenkrát zapisovala nějaké komedie života svého mladistvého, ale ono už jen čtení těch "šíleně závažných problémů" a "bože, já ho miluju, ale on si mě ani nevšímá, achjo, přísahám, že nikdy nikdy nikdy v životě nebudu nikoho milovat tak jako jeho!" je po tolika letech přeci jen komické, když už nic jiného.
No, jenomže vám sem nenapíšu ani řádku ze svého deníčku s koníčkem a to hned z několika důvodů:
1) deníček je zamčený,
2) nemám klíček,
3) kdysi jsem ho odemkla sponkou, ale protože jsem čerstvě přestěhovaná, nevím, kde nějaké sponky mám,
4) dobře, vím kde je mám, ale jsem prostě líná vstát, vzít sponku a odemknout deníček.

Víte, co je ale celkem vtipný, až je to trochu smutný? Že sotva mě něco napadne, tak to hned zapomenu. A to je mi prosím teprve čtyřiadvacet. Teda, co budu dělat za třicet let, to snad radši ani nechci vědět.

Ale abych se přeci jen trochu dotkla té komedie, i když ne zrovna životní, dovolím si udělat menší reklamu. A to na tu naší komedii - divadelní.
Jsme amatérský Divadelní spolek No a co?! a v červnu nás čeká premiéra naší Boží komedie. Plakát umístím pod perex, na něm je dostatek informací. V nejbližší době budou také v provozu naše internetové stránky www.no-a-co.cz a jsme také na facebooku.

Děkuji za přečtení a když už jsem nevypotila žádnou životní komedii, snad jsem aspoň nalákala pár nových fanoušků :-)

EDIT 22:24 -Ha, tak přeci mě něco napadlo! Honem to napsat, než to zapomenu!!
  • tak první věc je čerstvá. To je totiž tak, když včera odvezete auto domů (jakože na vesnici, kde jste donedávna bydleli, aby vám nejlepší a nejšikovnější kamarád dal auto dokupy před technickou) a pak se vrátíte domů (jakože do svého nového bytu v Praze) a jste tedy na dlouho (asi na týden) bez auta. A dnes vás začne bolet zub. A zubařku máte v obci někde mezi Prahou a bývalým bydlištěm a obec je tak blbě dostupná, že se tam prostě nedostanete. Takže trpíte se zubem bez pomoci. Opět zákon schválnosti. Ale všechno zlé je k něčemu dobré - třeba k tomu, že se aspoň konečně objednáte k zubařce.
  • Věříte, že jsem mezitím zapomněla ty další situace? Ne? Věřte.
  • Hahá, už vím!! Já věděla, že to má nějakou spojitost s autem! Někteří lidé dávají svému plechovému miláčkovi různé přezdívky. Třeba brouček, ferda, babča... Moje auto je jidáš!!! Už několikrát mě totiž vypeklo v tu nejméně vhodnou dobu. Prvně se tak stalo, když jsem byla na au-pair pobytu v Německu. Já vím, stálo v těch šílených letních vedrech venku na sluníčku a vím, že baterie nebyla zrovna nejnovější, ale... Dvakrát mě nechat ve štychu?? A jako bonus v tu samou dobu se mi píchlo (ano, ono samo!! Já nic!) kolo, takže jsem si nemohla sjet koupit jídlo ani na kole. Podruhé mě vypekl, když jsem se chystala k přijímačkám na DAMU. Nestačí, že od přírody mám v sobě opožděné hodiny (a taky někdy opožděný mozek..) a tak věčně nestíhám někam dorazit včas, ale navíc mi kyksne baterka! Naštěstí jsem na vesnici uhnala jednoho ze sousedů, který mi baterii nahodil a já tak přijela se zpožděním a v důsledku toho jsem šla na řadu jako úplně poslední a určitě jenom proto mě nevzali - protože jsem tam byla od 8:30 do 18:30, totálně vnitřně rozervaná a psychicky vysátá a jen proto jsem nemohla podat vynikající výkon a nedokázala jsem dostatečně reálně předvést, že vlastně nejsem mladá holka, ale žvýkačka. A do třetice všeho dobrého, o rok později, téměř přesně na den, mě moje jindy milované auto vypeklo - konkrétně startér - když jsem se chystala na životní pohovor. Totiž, na pohovor na pozici účetní a asistentky v Městkých divadlech pražských. Ten den jsem přijela asi o hodinu později, navíc jako spolujezdec v cizím autě a zpátky jsem musela autobusem. Ale práci jsem získala a jsem v ní přešťasná <3 A sic mě moje auto nejvíc dokáže vytočit právě v ty nejvíc důležité momenty mého života, přesto doufám, že toho mého jidáška pánové z STK nechají ještě minimálně dva roky brouzdat silnicemi, když už jsem do něj nasypala tolik peněz :D :-*

Leze, leze po železe...

5. března 2016 v 10:30 | Geheimnis |  Téma týdne
...nedá pokoj, až tam vleze! Co je to?

Všímám si dvou věcí. Čím dál častěji začínám být ohledně témat týdne sentimentální a infantilní, a druhá věc - píšu vždy v sobotu, když jsem na recepci na Spartě, bo jindy na to prostě není čas. A jako takový bonbonek - vždy si všechno cucám z prstu a možná proto to v 99 případech ze 100 nemá hlavu ani patu. Ale mě to prostě nikdy nedá a musím něco napsat.

Tm - tm - tududutum.
A správná odpověď je - klíč!!!

No jistě! A výhercem se stává... Chvíle napětí!!!

Já.

To jste nečekali, že? No, já taky ne. Skutečně. Mám obrovskou radost, moc děkuji!! Eh, a co jsem to vlastně vyhrála?

Vyhráváte to, co jste si už tak strašně dlouho přála!! Milá Gehy, dovoluji si připonanést, že jste získala roční předplatné svobody, útulnosti a vlastního života.

Och, děkuji!!! Nevím, co na to říct.

Tak už dost toho blábolování. Tímhle jsem vám jen chtěla sdělit, že přesně před týdnem a jedním dnem jsem získala klíč. Od bytu. Prvního bytu. Je fajn, prostor tak akorát, mám tam své soukromí a zároveň v něm nejsem sama. Je to prostě to, co jsem chtěla. A jen jsem vám to chtěla sdělit.