NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Červen 2016

Jako ve snách.

4. června 2016 v 21:22 | Geheimnis |  Pocity


Byl pozdní večer...

Nikoli však první máj. Byla sobota, čtvrtého června. A já nejsem Jarmila. Zato myslím stále a jen na svého Viléma...

Svého... Kéž by.

Je teprve sobota. A já už od probuzení umírám. Touhou po něm. Stačilo by mi jen vědomí, že je někde poblíž. Letmý pohled. Krátký pozdrav. Cokoli... Tak moc mě pobláznil. Ani nevím čím.

Možná jeho krásnýma hnědýma očima?
Možná jeho sametovým hlasem?
Možná jeho havraními vlasy?
Možná tím, že je?

Nedokážu dlouhodobě myslet na nic jiného, než na něj. Od rána ho mám v mysli. Neustále si v hlavě přehrávám všechny okamžiky, kdy jsme se setkali. Není jich mnoho. A já stále nedokážu pochopit, jak mě takhle mohl pobláznit kluk, kterého sotva znám a vím o něm tak málo...

To asi ten jeho úsměv. Úsměv, který nelze neopětovat. Úsměv, který nejspíš všechno odstartoval. "Víte, kdyby on se na mě pořád tak neusmíval..." Je v tom tajemství. Usmívá se na mě ze zdvořilosti? Nebo protože je pozitivní člověk? Nebo se mu fakt líbím?

Kéž by byla poslední možnost pravda.
Je to tak silné... V jednu chvíli vím, že mezi námi funguje ta pověstná chemie. V další chvíli jsem ale na pochybách. Opravdu to není jen výplod mojí mysli? Co když si všechny ty náznaky jen vsugerovávám?

Jsem už asi fakt na hlavu padlá.
Takhle přemýšlím celou dobu. Užívám si ty momenty, kdy se zrovna poddávám té bláznivé zamilovanosti. A pochyby si snažím nepřipouštět moc k tělu. Jestliže se totiž domnívám špatně, pak se to chci dozvědět až jindy. Teď chci být šťastná. Chci si užívat to, že mám pro koho dýchat, i když o to třeba ani nestojí. Já v sobě teď pocítila po tak strašně dlouhé době tolik lásky... až se začínám bát, jestli to vůbec zvládnu. Jestli mi z toho nepukne srdce.

Já vím, že jsem blázen. Jak do něj můžu být zamilovaná???
Já nevím, jak. Prostě to tak je. Myslím na něj, kudy chodím... V hlavě mi zní jeho jméno od rána do večera... Při vzpomínkách na něj se mi na tváři rozlije úsměv. I když se před ním někdy chovám jako trdlo, tak i tomu se musím smát. Co když to je skutečně začátek něčeho krásného nekonečného? Chci si ten začátek užít... Abych se pak na konci mohla při vzpomínání na něj usmívat.

Štěstí na obzoru...?

3. června 2016 v 19:04 | Geheimnis |  Pocity
Kolega z obchodního oddělení. On je... Chodící láska. Abyste to pochopili správně - tu lásku z něj cítím já, kdykoli se k němu přiblížím. Podlamují se mi kolena, zastavuje se mi dech i srdce a v hlavě mám zmatek, že ze sebe nedokážu nikdy vypravit víc než jen pitomé "Ahoj". A někdy nezvládnu ani to ahoj a jen se připitoměle usměju.
Nejdřív jsem si něco takového, jakože bych se mohla zamilovat do svého kolegy, nechtěla přiznat. Jednak proto, že vím, jak ty moje zamilovanosti dopadají. Jednak proto, že o něm vím jen to, jak se jmenuje, kde pracuje a čerstvě kolik mu je. Nevím ale třeba jeho zájmy, jestli je vůbec volný... A i právě proto se domnívám, že mě na něm přitahuje to tajemno, kterým v mých očích oplývá a obávám se, že kdybych ho poznala blíž, tak že by kouzlo i ta "láska" byla pryč. A proto jsem se tak bránila si něco připustit.
Ale jak už to v mém případě bývá, dřív nebo později mi něco přepne v hlavě a já změním strategii. A tak nejenže jsem si přiznala, že o toho kluka mám opravdu zájem, ale já to na potkání vytrubuju kdekomu. Taková jsem prostě já - vykecám na sebe všechno. Potíž je v tom, že se nemůžu zbavit dojmu, že od té doby, co jsem si to přiznala (a všem ostatním též), tak jakoby mi osud naznačoval, že jsem si vybrala špatně.
Předtím jsme se vídali mnohem častěji a dokonce jsme spolu i několikrát prohodili pár vět. A teď? Jsou dny, kdy ho nepotkám vůbec... A pak jsou dny, kdy se potkáme tak letmo, že kromě pozdravu ani nestihnu nijak zakročit. A taky právě proto, jak rychlé naše setkání bývají, jsem zmatená. Nedokážu vůbec vytušit, jestli jsou tak rychlá proto, že je na tom stejně jako já a neví, jak dát najevo své city, anebo to já prostě jednoduše dramazituju a nějaké jeho sympatie jsem si jen vyfantazírovala ve vlastní mysli. To je totiž další věc, kterou umím - nevyznat se v lidech. Jsem, řekla bych, empatická bytost. Dokážu se vcítit do druhých. Ale nedokážu poznat, co si myslí. Zvlášť u osob opačného pohlaví, které se mi líbí.
Nedávno jsem si ale řekla, že do toho půjdu tvrdě. Tytam jsou mé zásady, že budu trpělivá a budu čekat, než udělá první krok on. Jednak bych se asi načekala a jednak potřebuju vědět, jestli má vůbec cenu čekat (můj druhý šéf do mě totiž zasel malinké semínko pochybností, že je V. možná "princeznička", jak kulantně nazývá homosexuály). Zkrátka - zase přišel další zkrat ve strategii.
Minulý víkend jsem si koupila nové šaty a hned v pondělí v ních vyrazila do práce. Sklidily úspěch u mého šéfa v ekonomickém oddělení (který mě ale chválí a lichotí mi v podstatě permanentně) a pak také u Martina z produkce. V. mě v nich viděl též, ale jen se potutelně usmíval, jak se ostatně usmívá vždy, takže to pro mě není žádný směrodatný ukazatel.
Ten den jsem se ale nehodlala vzdát. Přišel k nám na ekonomické dřív než obvykle, asi v půl třetí. Měl připravená sluchátka a batoh na zádech, z čehož jsem poznala, že od nás půjde rovnou na tramvaj. A že tím pádem už ho dnes neuvidím. To, co jsem udělala, mi připadalo jako z bláznivé americké romantické komedie. Chvilku poté, co za sebou zavřel dveře od naší Jámy, jsem krátce uvažovala a pak se moje tělo proti vůli mé mysli zvedlo, sebralo jen klíče od kanceláře a vyrazilo k cíli: na tramvajovou zastávku.
Zamyšlení v kanceláři mi sebralo pár vteřin drahocenného času a navíc jsem si nebyla jistá, jestli skutečně šel na zastávku či ne. Bez jakéhokoli plánu či nápadu jsem si to rázně štrádovala na Václavák. Byla jsem napumpovaná odvahou a touhou mu vše říct. Pozvat ho kamkoli. Prostě ho poznat. Rozhodnost mi vydržela do momentu, kdy jsem ho uviděla. Stál na zastávce a hleděl mým směrem. V hlavě jsem ale měla prázdno, začala jsem zmatkovat a tak si nejsem jistá, jestli se díval na mě nebo ne. Věřím ale, že ano. A moje fantazie též věří v to, že se na mě díval tak dlouho proto, že čekal, co udělám. Že to vezmu do svých rukou. Jenže já jsem rázem výrazně zpomalila a zastavila se u knihkupectví, neschopná cokoli dělat, natož něco říkat. Navíc přijížděla jeho tramvaj. Srdce ve mě na něj křičelo "stůj!", ale já byla paralyzována vlastním strachem z odmítnutí, z trapasu... A tak jsem dělala, že jsem vlastně vůbec nešla za ním. Což se dělalo dost špatně, když jsem sebou měla jen ty klíče. Neměla jsem ani mobil, peněženku, nic. Abych mohla předstírat, že jsem si třeba šla koupit knížku. Nebo že tu na někoho čekám. Tse, dnes na někoho čekat na Václaváku bez mobilu? Blbost.
A tak jsem tam prostě jen stála, dívala se, jak nastupuje do tramvaje a tiše doufala, že se na mě aspoň zase podívá, tak jako se na mě díval z tramvaje tenkrát, když jsem ho tam viděla prvně. Ale ne... Díval se do telefonu.
Tramvaj odjela a já tam ještě okamžik stála. Začalo mi docházet, jak komicky to celé muselo vypadat. Bylo mi trapně, ale mnohem víc mi bylo smutno. Z vlastní neschopnosti. Co je tak těžkého na tom, někomu říct, že se mi líbí? Co vlastně můžu ztratit? Nic. Ale ono to prostě nejde...
A proto jsem se odhodlala k další změně strategie. A totiž k té, které jsem se chtěla vyhnout jako čert kříži.
Představovala jsem si naše sblížení romanticky a proto jsem kategoricky odmítala jakékoli spojení na facebooku. Ačkoli jsem si - pravda - jeho profil dávno vyhledala.
A tak jsem se snížila nejen k tomu, že jsem ho oslovila zprávou na fb, ale ještě víc jsem se snížila tím, že jsem ho pozvala na rande. Tedy, konkrétně na kafe/čaj/horkou čokoládu nebo cokoli jiného. A tolik o mé pevné vůli...
Dopadlo to tak, že zprávu si pravděpodobně ještě nepřečetl. Nevím, buď na facebook nechodí, nebo mu zapadla do spamu anebo si ji prostě přečíst nechce. Netuším.
Po týdnu netrpělivého čekání jsem opět polevila ze svých zásad. Sice jsem druhý den od odeslání zprávy na sociální síti trnula hrůzou, abychom se nepotkali, neboť bych nevěděla, jak se chovat a tvářit, ale třetí den mi otrnulo a hlavně mi došlo, že tu zprávu fakt nečetl. A tak jsem se tentokrát začala modlit, aby si ji nepřečetl už nikdy.
Odhodlala jsem se totiž k dalšímu pokusu o komunikaci - tentokrát jsem mu napsala email. Firemní. Samozřejmě, že na něj mám číslo, protože ho mám v adresáři všech zaměstnanců. Ale mobil jsem považovala za krajní možnost - to už bylo moc osobní. :-D
Zkrátka a dobře - v emailu jsem se ho zeptala, jaký měl víkend? A jestli jde na ten celodivadelní bowling? A P.S: dodatečně všechno nejlepší k svátku.
Tak. Ihned po odeslání jsem měla pocit, že musím okamžitě smazat celý outlook a zahrabat se pod zem. Vzápětí na to jsem schránku aktualizovala každé dvě vteřiny. Bylo to nekonečné, ale... nová zpráva!!!
Uf. Srdce jsem měla v krku a dušičku scvrklou jako rozinku. Bála jsem se zprávu přečíst, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá...
Kupodivu mi nenapsal, ať táhnu někam, nebo že mě nahlásí na policii za stalking, nebo ať se jdu vycpat, že se mu líbí blondýny (nebo blondýni?). A tím započala naše komunikace. Jupí!!!
Druhý den jsem se těšila do práce, protože jsem očekávala odpověď na email z předchozího dne. A byl tam!!! Ovšem... Odpověď poněkud strohá. Jestli mám skype. V cuku letu jsem si ho založila. Jenomže já ho používala tak před deseti lety a teď je ten program úplně jiný. Zkusila jsem ho vyhledat, našlo mi to dva lidi jeho jména. Ale který z nich je opravdu on?? A tak jsem mu napsala email (znovu), že to se skypem moc neumím a ať si mě najde (zadala jsem přezdívku).
Nicméně ono nic... Na email neodepsal, na skype mi taky nikdo nepsal... Začala jsem propadat opět panice. Vydržela jsem panikařit asi hodinu. A pak jsem jednomu z těch jmen napsala. Ale taky nic... Do konce pracovní doby.
Druhý den jsem tedy sebrala odvahu a poslala mu "žádost". A připsala "Ahoj :-)". Vzápětí odepsal!!! A naše konverzace pokračovala dál...
Až dodnes. Máme pátek. A úplnou náhodou jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe. Taky jsme se domluvili, že někdy vyrazíme společně na špacír. A pak jsme se potkali u mě v kanclu - několikrát. A tentokrát už to nebylo jen setkání ve formě: "Ahoj," "Jé, ahoj", "Tak ahoj." Dnes jsme si dokázali normálně povídat. Zdá se, že ledy byly prolomeny. A já nechci nic zakřiknout, pořád nic není jisté... Ani to, jestli třeba fakt není princeznička. Ale ať je to jak chce... Já jsem šťastná. Cítím, že to na něj jsem čekala celý život. A že on je moje budoucnost. Nevím proč to tak cítím a jak to vůbec můžu říct, když ho vlastně vůbec neznám. Ale takhle to vidí moje srdce... A já si přeju, aby to byla pravda.