NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Červenec 2016

Lambrusco nadruhou.

28. července 2016 v 22:53 | Geheimnis |  Pocity

Cider, čtvrt Plzně. Nic.

Žádná odvaha.

Cider jsem si dala hned poté, co jsem dorazila z práce domů. Měla jsem čas tak půl hodinky. Vypila jsem ho a začala na sobě pociťovat účinky (pila jsem ho na lačno). Smála jsem se, ani nevím proč. Asi tomu, že se co nevidět uvidíme. Že to neodvolal. Že se ozval. Uuuuf.

Vycházela jsem z bytu a říkala si, že jdu pozdě. A měla jsem z toho radost. Jen ať si na mě počká, já se taky načekala. Jenže jsem stejně dorazila dřív.
Měla jsem ultrakrátké šortky a tílko. A venku poprchávalo. Jenže mě hřálo mládí a láska. A taky ten cider. Sedla jsem si na lavičku na zastávce, ale bylo na mě moc sucho, a tak jsem vyrazila zpět do vlahého deště. Do příjezdu autobusu zbývalo několik minut. A já nechtěla čekat na zastávce, aby si byl tak moc jistý, že na něj tak moc čekám.
Už delší dobu mě láká se jít konečně podívat na náš kostel, co tu máme. Tak jsem vyrazila směrem, kterým jsem tušila, že se k němu dostanu. No, tušila jsem špatně.

Vrátila jsem se tedy zpět, ale stejně jsem nechtěla čekat na zastávce. Zalezla jsem tedy za keříky u Alberta. Tedy, schovala jsem se na chodníku, který byl krytý těmi keři, čili mě z autobusu nemohl vidět, ne že jsem lezla do křoví.
Autobus přijel. Co když nepřijel?? Zachvátila mě lehká panika. Vykoukla jsem zpoza tůjí a uviděla povědomě černé krátké vlasy. Srdce se mi rozbušilo, nohy rozklepali a dech zastavil. Vyrazila jsem tedy opět směrem k zastávce ve snaze tvářit se, jakože o nic nejde. O co by taky šlo? Tse, jen o city. Ještě ke všemu o moje. Oči jsem měla zabořené do země, abych je o pár sekund později pozvedla a byla překvapená tím, že je to skutečně on. Šel mi naproti.

Pozdravili jsme se. Měla jsem takový zvláštní pocit, že mě chtěl možná obejmout? Možná i dát pusu? Ať už chtěl nebo ne, já mu překazila plán, neboť jsem se hned jala stoupnout si vedle něj a začít túru.

Vyrazili jsme automaticky kupředu, povídali si a pořád šli. Až po několika metrech jsem se zeptala, kam vlastně jdeme. Jen tak, mezi řečí, asi jako když se ptáte, jak se dneska máte. A že prý půjdeme na Babu. To jsem nadšeně akceptovala z hned několika důvodů: 1) je to blízko a mě se ten den na několikakilometrové túry nechtělo; 2) chtěli jsme na ni zajít při našem prvním setkání, ale jaksi na to nedošlo... díky tomu jsem teď cítila zadostiučinění; 3) už nevim, prostě jsem z toho měla radost.

Cestou jsme si různě povídali. O práci, o dovolené, o jeho chatě, mámě... Až jsme došli do cíle. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali nabízené panorama. Čističku v Podbabě, Vltavu, bohnické sídliště a trojskou zoo.
Když jsme u té zoo, řekl, že by do ní chtěl zajít, protože jsem se zmínila, že mám příští týden v plánu ji navštívit s kamarády. Juchůůůů.
Po několikaminutovém kochání se Prahou jsme se zvedli s dalším cílem - hospoda. Tak trošku jsem se obávala, že budu mít zadek otlačený od lavičky. Hůř. Upozornil mě, že ho mám špinavý. No, konkrétně moje nahá stehna byla polepena kousky okoralého laku z lavičky, možná semtam nějaký kamínek či stéblo trávy. Po mém marném pokusu to setřít dlaní se dovolil, zda může přiložit ruku k dílu. A tak se stalo, že mi prvně sáhl na zadek s cejchem gentlemana Úžasný.

Když jsme můj zadek shledali dostatečně čistým, vyrazili jsme kupředu. Bloumali jsme okolím, prošli jsme další část Dejvic, kterou jsme dosud neznali, až jsme došli na Evropskou. A tam jsme konečně stanovili další přesný cíl - respektive ho stanovil on.
Sedli jsme do nedaleké hospody, jejíž interiér byl "vyzdoben" velmi poetickými fotkami. Akty, chcete-li to vědět přesně. Čili zatímco já jsem se utápěla v jeho překrásných očích, on jimi těkal mezi kozama, které mi visely nad hlavou. Ale ne, nebylo to tak strašný. Díval se mi do očí a krásně se usmíval.
Objednal nám dvě Plzně. A já zareagovala až příliš pozdě, že pivo nechci, reps. nemůžu. No, co se dalo dělat. Když už to přinesli, tak jsem trochu upila, ale zbytek musel vypít on.

Ten, kdo mě drží nad vodou.

26. července 2016 v 22:14 | Geheimnis |  Pocity

Jó, Eláni. Voda čo ma drží nad vodou + Láska moja. Tyhle dvě písničky si pravidelně každé ráno zpívám, než se vypravím do práce (a tiše se modlím, že moje krákorání nemůže nikdo slyšet). Dělám to tak asi... Já nevím. Poslední dva, tři týdny?
Prostě se mi každé ráno nějak dostane na mysl melodie jedné nebo druhé a já si nemůžu pomoct a začnu si prozpěvovat.

A hádejte, na koho asi tak při tom prozpěvování můžu myslet. Hm, není těžké to uhodnout, že? Když o nikom a ničem jiném nepíšu.

Poslední týden už jsem začala propadat skepsi. Možná jsem to už trochu začala vzdávat, přijímat tu možnost, že on moje city a pocity nesdílí.
Hodně mi ale pomohla moje kolegyňka, kterou mám strašně ráda. To právě ona mi vlila energii do žil, když jsem se jí svěřila před pár měsíci s tím, že se mi líbí právě on. Její nadšení se přebilo mou nejistotu a tak jsem se nezvdávala a pokračovala v navazování vznikajícího čehosi. A právě včera jsme si šli po práci sednout na horkou čokoládu. Nikdy bych nevěřila, že pár metrů od Václaváku je možné najít takovou oázu klidu - nádhernou zahradu vybavenou nádherným nábytkem. Žel, my dvě jsme nebyly jediné, kdo o ní věděl, a tak jsme se musely uskromnit a narušit soukromí sobě i cizím spolusedícím u jednoho stolu, kde byly dvě židle volné.

Povídali jsme si o chlapech - o jejím příteli a já naoplátku (jak jinak) mlela o našem společném kolegovi. Jo, já vím, že o něm píšu nebo mluvím s ostatními často. Jenže to je jiné, když o něm mluvíte s někým, kdo ho zná.
A ona mě zase dokázala uklidnit.

Amélie z Dejvic.

23. července 2016 v 11:07 | Geheimnis |  Pocity

"Nino se opozdil. Amélie má 2 možná vysvětlení. Zaprvé - fotku nenašel. Zadruhé - nestačil ji složit, protože si ho tři bankovní lupiči vzali jako rukojmí. Honí je policie, ale oni unikají. Nini zkusil utéct a došlo k nehodě. Když přišel k sobě, nic si nepamatoval. Tirák, kterého si stopnul, si myslí, že je na útěku a proto ho schoval do nákladu mířícího do Istanbulu. Tam ho chytili Afghánci. S nimi má jít krást hlavice sovětských raket. Ale jejich kamion najel u hranic s Tádhichistánem na minu. Nino jako jediný přežil. Přijali ho v jedné horské vesnici a zapojil se do hnutí mudžahedinů.

Proč by se měla trápit kvůli někomu, kdo bude po zbytek života jíst bořšč a nosit na hlavě pitomej hrnec?!"

V podstatě milion takových podobných vysvětlení jsem schopná zrodit ve své mysli a to jen proto, abych ospravednila to, že se mi neozval. Přestože se MĚL ozvat.
Proč by mi jinak psal, že se ve čtvrtek vrací do Prahy a že mě někam vytáhne? Kdyby mě nechtěl někam vytáhnout a psal to jen proto, protože věděl, že se to od něj očekává, resp. že to od něj JÁ OČEKÁVÁM, tak mi přeci neodepisuje, ne? Nebo kdyby mě vyloženě nechtěl vidět, protože mu lezu na nervy tím, jak mu furt píšu (fakt se krotím, za ty tři týdny, co jsme se neviděli, jsem se mu ozvala třikrát a vždy s několikadenním odstupem), tak se snad pochlapí a více či méně šetrně mi řekne, že nemá zájem. Ne?!?


Já už vážně ztrácím orientaci v realitě. Trávím příliš mnoho času o samotě. Tedy jako sama se sebou. A to je snad za trest. Už od včerejšího večera nebyl online... No, dobře. Až se tu objeví, tak se určitě ozve. Protože teď nemá čas. Kontroluju messenger každých pět minut a hypnotizuju časový údaj u jeho jména. Není to nějaká nemoc? Nebo hůř - úchylka?! Zasraný jednadvacátý století a zasraný technologie! Je online!!! Teď už mi určitě píše. Následujících deset minut stále aktualizuju messenger. Jo, jsem magor. Proč mi nepíše, když je online? A pak naskakují minuty, kdy už online není, navzdory tomu, aby o sobě dal vědět...

Je to jasný. Jsem mu volná... A ulevilo se mu, že za tu dobu, co byl na facebooku, jsem se mu neozvala. Tak se s tím smiř, prostě tě nemá rád, nechce tě vidět a ty jsi jeden z těch hlavních důvodů, proč by chtěl mít dva roky dovolené, jen aby nemusel do práce a vídat tě. Jsi ošklivá, hnusná, hloupá husa! Dej mu už konečně pokoj, přestaň na něj furt myslet a furt úchylně kontrolovat mobil! Ne, není to vada sociální sítě, ne, žádná jeho esemeska se nezatoulala jinam. Prostě ho nezajímáš. Smiř se s tím a vstup do kláštera.

Hm, kdyby to bylo tak jednoduchý.

J'attendrai.

17. července 2016 v 11:56 | Geheimnis |  Pocity

Možná jste o téhle písni nikdy neslyšeli. Nebo možná některé z vás četly román od Alexandry Potter - Láska z Paříže. A možná jste na jeho základě zapátraly stejně jako já. A od té doby, co jsem ji objevila, ji poslouchám pořád dokola. Je to aktuálně moje motto. J'attendrai - budu čekat.

Říká se, že trpělivost růže přináší. A tak se snažím taky trpělivě čekat a nespěchat, i když mě to mnohdy stojí mnoho úsilí.
V osobním reálném životě už tím lidi kolem sebe asi obtěžuju, jak pořád mluvím o svém objektu zájmu, o kolegovi z práce. Už několik měsíců se snažím o sblížení, viz mé předchozí články. A jsem stále na pochybách, protože jsme se od začátku prázdnin neviděli (jsou divadelní prázdniny a v divadle už zbyli jen ti nejoddanější, lépe řečeno ti, kteří musí zajistit bezpečný přechod divadel z jedné do druhé sezony). A já se tak trochu propadám do negativních pocitů, že jsem si všechno to, co mezi námi probíhalo, jen vyfantazírovala v hlavě.

Jenže na druhou stranu jsou tady vzpomínky. Mnohdy opravdu živé. Vždyť denně jezdím do práce kolem hospody nesoucí jeho jméno, která mi ho připomíná a blízko níž bydlí. Denně stojím na zastávce, na které jsme se už několikrát sešli a zase rozloučili - zcela nevinně a přátelsky. Denně v práci chodím kolem zamčeného a zhasnutého obchodního oddělení a upírám posmutnělý zrak na dveře, za nimiž sedává. Denně chodím z práce a dívám se na tramvaj, kterou jsme spolu jeli na poštu a byli si tak zatraceně blízko... Nebo jindy sedím v tramvaji a vybavuju si, jak jsme seděli vedle sebe cestou z kina, nepatrně se dotýkali rameny a bavili se o předsudcích o ženách a mužích. Vidím ho všude, myslím na něj kudy chodím a nálada se u mě střídá jako na běžícím pásu. V jednu chvíli si vybavím jeho krásnou tvář a hřejivě hnědé oči a rty se mi samovolně vytvarují do úsměvu. Ve druhé chvíli si ale uvědomím, že ho ještě měsíc neuvidím (pokud se mi teda neozve) a že se mi vlastně za celou dobu sám od sebe neozval... A v ten moment mi srdce sžírá nepředstavitelná úzkost a zaplaví mě smutek, pochybnosti, nejistota...

Moje blízké okolí, které o mých citech k němu ví do nejmenšího detailu vše, se mi více či méně taktně snaží naznačit, abych přestala čekat a porozhlédla se jinde. Ale to přeci nejde?! Na základě čeho to mám vzdát? Na základě toho, že mi denně nepíše na facebooku? Že mi nedává virtuálně najevo, jestli na mě myslí?
Přiznávám, trochu mě to mrzí, že nevím, absolutně netuším, jestli na mě teda myslí. Aspoň trochu. Jestli se mu občas zasteskne. Jestli si ještě vůbec vybaví mou tvář... Ale já přeci vím, že nejpozději v půlce srpna se zase sejdeme v práci. A třeba se to tam definitivně rozlouskne - ať už tak, nebo tak...

Jenomže na základě těch mých vzpomínek na těch pár chvil, co jsme spolu strávili o samotě, na jejich základě ve mě stále plápolá jiskřička naděje, že to nebyl jen klam, že mě má rád a že to prostě chce jen počkat, dát nám čas a nespěchat... Cítím to tak hluboko uvnitř.

Loving can hurt... Sometimes.

5. července 2016 v 16:41 | Geheimnis |  Pocity

Nechápu to. Ale vůbec.

Od té doby, co jsme navázali spojení na skypu, už uplynul víc než měsíc. A hodně se toho stalo. Moje emoce a city kolísaly jako to počasí. Často jsem byla v sedmém nebi, ale ještě častěji jsem ztrácela půdu pod nohama. Ještě do minulé středy jsem si nebyla vůbec jistá, na čem jsem.
Na bowling, který se stal hlavní záminkou, proč jsem se mu odvážila napsat, nedorazil. Byl to sice fajn večer, ale chyběl mi tam. Ani na vteřinu jsem na něj nepřestala myslet a do poslední chvíle jsem ho vyhlížela. Místo stolního fotbálku jsem fakt hrála bowling a místo výhry jsem si odnesla kocovinu. O půlnoci jsem šla pěšky domů, protože se mi v tramvaji dělalo špatně. Ráno po probuzení jsem šla preventivně do práce taky pěšky...
Byli jsme spolu několikrát venku. Prošli jsme spolu snad celé Dejvice. Napovídali jsme tolik slov, tolikrát jsme se nasmáli, tolikrát jsme byli tak blízko sebe a přitom tak daleko... Nikdy nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu.

Minulá středa. Den, kdy jsem věřila (zase), že se to zlomí. Šli jsme totiž do kina.
"Tak to máme od 19 hod. Dáme sraz ve čtvrt před kinem?" Takhle blbě to napsat... Věděla jsem, že film začíná v 19:10. A tak jsem do poslední chvíle netušila, jestli myslel sraz v 18:15 nebo 19:15. Pokud ten pozdější, pak to znamená, že se mnou jde prostě jen na infantilní film do kina a tím to hasne. Pokud by ale chtěl trávit se mnou ještě hodinu před začátkem promítání, pak třeba... Ale ne, určitě myslel ten pozdější čas, abychom se přesně vyhnuli reklamám a aby se po práci stihl ještě stavit doma a převléknout se.

Pro jistotu jsem ale v OC byla už ve čtvrt na sedm. Ale nijak moc jsem nevěřila tomu, že už tam bude i on... Zašla jsem si tedy ještě na wc a plánovala, jak zabiju čas chozením po krámech. Jenže... Když jsem vyšla z toalet, mimoděk jsem hodila očkem směrem k Cinema City a... uviděla známou postavu. Byl to on! Stál tam u zábradlí a v ruce držel megakelímek s kolou. Srdce mi poskočilo radostí. Tak on tu už na mě čeká? Vážně se mnou chce být déle, než by bylo nutné? To je tak milé...