NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Srpen 2016

Když se plní sen.

31. srpna 2016 v 17:21 | Geheimnis |  Pocity
Budu vám vyprávět pohádku. Čerstvou, ale krásnou.

Žili byli dva lidé - ona a on. Různě se protloukali životem, vystřídali různá pracoviště, až se jejich cesty střetly v únoru roku 2016 v Městských divadlech pražských.
Líbil se jí od prvního okamžiku, to ví jistě. Ačkoli si na první setkávání s ním tolik nepamatuje, protože první měsíc v nové práci jí dával ohledně poznávání nových lidí značně zabrat.

Začalo to velmi nenápadně. On jí jednoho dne nabídl tykání, ona přijala a od té doby kdykoli se v práci potkali, usmáli se na sebe a řekli si "ahoj". Takhle to pokračovalo tři měsíce a dospělo to do stádia, kdy ona už nemohla snést jen letmé pohledy, úsměv a nic víc. Chtěla ho poznat. Cítila tolik lásky, kdykoli se na ni podíval, až ji to samotnou překvapovalo. Nevěděla o něm zhola nic - kolik mu je, kde bydlí, jaký je, jestli je zadaný... Prostě nic. Ale ta láskyplná emoce ji nedala spát a přes veškerý svůj vnitřní strach, že se zase žene do maléru, který skončí bolestivým rozchodem, se rozhodla navázat bližší kontakt.

Prvně se odhodlala někdy koncem května. Koupila si krásné nové přiléhavé šaty a vyrazila v nich do práce. Když se ten den setkali, věděla, že je její šance. Rozeběhla se za ním k tramvajové zastávce plna odhodlání mu říct o svých sympatiích. Došla k zastávce, uviděla ho a-.... A zasekla se a zahodila svou první šanci.

Dva lazaři hlásí příchod.

20. srpna 2016 v 15:11 | Geheimnis |  Pocity
To jsme to dopracovali.

Včera jsem se do práce tolik těšila! Jednak byl pátek a to je samo o sobě důvod k oslavě a jednak jsem se těšila na něj <3. Na naše psaní na skypu, na setkávání se všudemožně i nemožně po divadle. Ale zrada... Člověk se prostě nemá příliš těšit.

On totiž do práce vůbec nedorazil. Nezapírám - byla jsem naštvaná. A mrzelo mě to. Ale ještě mnohem víc jsem měla strach, jestli se mu něco nestalo... V hlavě jsem vysílala přímé přenosy z nemocnice, kde ho oživují po nešťastném střetu s autem, tramvají, autobusem, letadlem... S čímkoli. Bojoval o život a já u toho nebyla.

Tak se zase trochu hodíme do klidu, ne? Zase tak dramatický to nebylo.

Tedy z mého pohledu. Už jste někdy zažili ledvinovou koliku? Já ne. Ale prý je to nepříjemný. Hodně nepříjemný. Bolestivý. A právě ten "můj" chudáček si tím včera prošel... :-( Psal mi, že byl u doktorky, dostal injekci a plno prášků. Ale že už mu je dobře. Naštěstí natolik dobře, že neodvolal dnešní "rande".

Abych nebyla pozadu, tak jsem se dnes ráno po probuzení rozhodla, že budu mít ukrutné křeče v břiše. I přesto jsem se dobelhala do práce na Spartu a zhruba hodinu se snažila statečně bolesti ignorovat. Jenže před osmou hodinou křeče natolik zesílely, že jsem nebyla schopná se pořádně nadechnout, a tak jsem se pro změnu dobelhala z recepce k vrátnému. Můj zjev mluvil patrně sám o sobě a tak hned obvolával kolegyně, které by to dnes mohly vzít za mě. Jedna dobrá duše to za mě skutečně vzala a o hodinu později jsem se tedy převezla autem do ÚVN na pohotovost.

Tam na mě čekal moc pěkný a sympatický pan doktor. Poslal mě na rentgen, ultrazvuk a ještě předtím mi sestřička vzala krev a pro případné budoucí potřeby mi zavedla kanylu, aby mě nemusela píchat znovu. Ohleduplné. Čili jsem tři hodiny chodila s trčící hadičkou v paži.
Mimochodem, pan doktor na ultrazvuku byl taky fešák. Skoro mi to připadalo, že mě zase osud zkouší, jestli jsem fakt pevně zamilovaná. Žádné strachy, zkouška zvládnuta - jsem zamilovaná až po uši.

Zhruba v půl dvanáctý křeče vymizely a já si připadala, že jsem na té pohotovosti omylem. Jako by mi vůbec nic nebylo. Až na tu čouhající hadičku.
Křeče se nevrátily ani během hodiny, kterou jsem strávila v čekárně, než mi pan doktor sdělí verdikt. A ten zněl... "Takže kdybych šla rovnou domu a vyspala se z toho, tak to vyjde nastejno, že jo?" ujistila jsem se a pan doktor na to nepatrně přikývnul. Asi abych se necítila tak hypochondrně.

Ale ulevilo se mi. Mám teď čisté svědomí, že jsem nic nepodcenila. A co může být lepší než zjištění, že jsem úplně v pořádku? A taky ta dobrá zpráva, že nejsem těhotná? Bohužel či bohudík, to si prý mám přebrat sama. Inu, bohužel.

Teď se ale můžu těšit na dnešní setkání s mým milovaným kolegou. Tak moc bych mu chtěla konečně říct, jak moc ho mám ráda... Ale obávám se, že k tomu zase nenajdu odvahu.

Náhoda - krycí jméno osud.

13. srpna 2016 v 14:02 | Geheimnis |  Téma týdne
Říkejte tomu, jak chcete - náhoda, předurčení, intuice být ve správný čas na správném místě... Já tomu říkám osud.

Stále ještě si nejsem jistá, jestli věřím v Boha. Prostě nevím. Za to nabeton vím, že věřím v osud.
Většinu svého života se řídím mottem "Všechno zlé je pro něco dobré". A samozřejmě i to dobré je pro něco dobré, ale to si v krizi nebo depresi asi říkat nebudete. Chci tím říct, že všechno více či méně zásadního má v našem životě vždy nějaký důvod, nic se neděje jen tak, náhodou.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO...
Všechno, co se nám v životě stane, nás posouvá dál. A je třeba si to uvědomovat. Třeba pár příkladů z mého života: šla jsem po základce na nejtěžší možný gympl v kraji, protože jednak mě okolí přesvědčovalo o mé inteligenci a jednak protože do stejného města šel po základce i můj idol. Ale co se nestalo - buď jsem lajdák, nebo nejsem prudce inteligentní (osobně si myslím, že je to 50/50) - na konci prváku jsem kromě němčiny, češtiny a hudebky propadla ze všeho. A tak jsem si hledala jinou školu - s maturitou, samozřejmě. A tak jsem se dostala na hotelovku. A tam na mě prima třída, super třídní a hlavně jsem prvně přičichla k účetnictví.

Maturitu jsem zdárně zvládla a chystala jsem se na přijímačky na vysokou školu. V mém tehdejším rozpoložení na pedagogiku. Ale co čert nechtěl? Nedostala jsem se ani na Češtinu - Němčinu, ale na Učitelství prvního stupně. A jelikož jsem tehdy pobírala sirotčí důchod, bylo nemyslitelné ukončit vzdělávání a jít pracovat, už jen proto, že máma byla bez práce a po sebrání důchodu bychom nevyžili. Tudíž jsem své kroky nasměrovala na VOŠ se zaměřením na - aha? - již zmíněné účetnictví.

PRVNÍ ZÁSADNÍ ZLOM
Po prvním ročníku jsem o prázdniny na dva měsíce vycestovala do Německa jako "au-pair" (nicméně jsem nehlídala děti, ale starala jsem se o dva rozkošné parson teriéry <3). Původní záměr byl zachránit trosky rozpadajícího se dlouholetého vztahu s tím, že si dotyčný uvědomí, jak moc mě postrádá a hlavně jak neskonale mě miluje. Chyba lávky - Německo byl pověstný poslední hřebík do rakve našeho vztahu. Mě otevřelo oči a jemu cestu do náruče své nynější manželky, se kterou má malou dcerku. O tom, že jak moc je jí věrný a oddaný, raději psát nebudu.

Díky odříznutí se od toho vztahu, který mě dusil a táhl ke dnu, aniž bych si to předtím uvědomovala, jsem se pustila do budování svého snu - stát se herečkou. Ve druhém ročníku VOŠky jsem se tedy zúčastnila přijímaček na DAMU a našla si herecký kurz na Barrandově. Na vysněnou fakultu jsem se nedostala a jsem ráda. Protože jinak by mě opět čekalo několik let studia, čili odkázání se na finanční zaopatření od mámy. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem se osamostatnit. A jelikož parta, která se sešla na Barrandově, byla osudová, setkáváme se dodnes a říkáme si Divadelní spolek No a co?! (www.no-a-co.cz), bylo jasné, že svou budoucnost budu žít v Praze.

PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ? NIC MOC.
Po absolutoriu na VOŠce jsem získala červený diplom a začala hledat práci v Praze s tím, že až si něco vydělám, přestěhuju se. Práci jsem našla během prázdnin - jako pracovnice na poštovní přepážce na Hájích. Nástupní plat byl uspokojivý, vyšší než jaký bych patrně dostala mimo Prahu, ale zlatý důl to taky nebyl.
Náplň práce se mi líbila. Bavilo mě přebírat psaní a balíky nebo je naopak vydávat. I složenky a SIPA jsem se celkem rychle naučila. Horší to ale bylo s dnes tolik propíranou kauzou nabídek pojištění, úvěrů a účtů. Ano, i mě šéf pomalu, ale jistě tlačil do nabízení produktů. A podařilo se mi skutečně jeden produkt dohodit - pojištění domácnosti. Ale že bych na to byla pyšná, to říct nemůžu.

Vydržela jsem tam čtyři měsíce. Poměr byl ukončen dohodou ve zkušební době. Ta se mi protáhla, protože jsem vyčerpala dovolenou a také jsem byla nemocná. Důvody, proč jsem skončila? Jednak kvůli "nátlaku" nabízet lidem produkty, které bych si já osobně nevzala na hrb. Jednak kvůli kolegyni Jiřince, která mě srala svým povýšeneckým přístupem. A v neposlední řadě proto, že mi šéf podvědomě podsouval pocit, že se mi tam nelíbí. "Já nevím proč, ale já z Vás mám pocit, že se Vám u nás nelíbí." Inu, říkal mi to tak dlouho, až jsem mu to odkývala a odešla.
Až na Jiřinku a její věrnou kamarádku Léňu, která mi sice tolik nevadila, ale za BFF bych ji taky mohla těžko považovat, jsem tamní kolektiv měla ráda. Ale po čase jsem zjistila, že kdybych tam zůstala, byla by to velká chyba v mém životě.

Odešla jsem pár dní před Vánoci. A to byla ještě moje dobrá vůle, že jsem zůstala před svátky, protože jsem věděla, že bude velký fofr a každá ruka bude dobrá. Klidně jsem mohla prásknout dveřmi už na začátku prosince a nechat je, ať se starají.
Pak jsem měla asi měsíc volno.

DRUHÝ ZÁSADNÍ ZLOM
Hledala jsem práci, jasně. Ale tentokrát jsem měla smůlu. Na moje odpovědi na inzerát většinou nikdo ani neodpověděl, natož abych chodila po pohovorech. Doma už začínalo být dusno. A tak jsem si řekla, co bych nespojila příjemné s užitečným a nezkusila štěstí? A tak jsem sepsala jakýsi průvodní dopis, kde jsem vylíčila kdo jsem a co chci, k tomu připojila svůj životopis a rozeslala ho do asi dvaceti vybraných divadel v Praze.

Z více než poloviny se neozvali, ze zbytku odepsali, že teď volné místo nemají, ale pokud se něco uvolní, uloží si kontakt na mě a ozvou se. A z jednoho divadla mi napsali, že právě hledají někoho jako já, s mým vzděláním a už byla skoro ruka v rukávě.

V PRAZE JE BLAZE!
K dnešnímu dni jsem v MDP půl roku a jsem šťastná. Dělám práci, která mě baví (hádejte kde dělám? V ekonomické oddělení a pomalu znovu přičichávám k účetnictví - tentokrát v praxi). V prostředí, které bylo odjakživa mým snem. A navíc jsem se zde i zamilovala a teď čekám, jak se situace vyvine. Pokud se jeden z nás rozhoupe, tak budu nejšťastnější člověk na Zemi a budu děkovat osudu, že mě nasměroval právě k němu!
Navíc jsem se nedlouho po získání místa v divadle přestěhovala do Prahy. Do krásného, útulného bytu. Do části, kde bydlí i můj milovaný kolega. Nic z toho není náhoda. Tohle všechno jsou prostě cesty osudu, které se různě proplétají, až nakonec skončí v jednom cíli. <3 ♥

Harley Quinn.

8. srpna 2016 v 18:04 | Geheimnis |  Co mě zaujalo

♥ ♥ ♥

Tak a teď bych se měla k něčemu přiznat.