NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Září 2016

Retrospektiva do Gehynina blogové nitra.

20. září 2016 v 20:39 | Geheimnis |  O mně
Posledních pár dní se šťourám ve své minulosti.

Nejdřív jsem pročítala články na tomhle blogu a musela jsem uznat, že ještě před těmi pěti lety jsem byla střevo. Co jsem po tom mohla čekat od blogů mnohem starších?

Vzít to nějak popořadě asi nepůjde, protože sama jsem orientaci ve svých blogách ztratila dávno. Měla jsem jich... Pche, tak patnáct. Většinu z nich zároveň. Jo, v pubertě jsem holt žila víc virtuálně než reálně.

Některé z nich jsou již zrušeny, což mě na jednu stranu mrzí, protože mi tak chybí díly do mé osobnostní skládačky, ale na druhou stranu si říkám - ještě že tak.

Tak jdeme na to.

Zárodek blogového deníku...


Love me, Love you... <3

4. září 2016 v 21:44 | Geheimnis |  Pocity


UPOZORNĚNÍ: následující článek je plný lásky a srdceryvných výlevů a vyznání. Diabetici a škarohlídi raději zvažte pokračování čtení.

Love me tender, love me sweet
Never let me go
You have made my life complete
And I love you so.


Začátky jsou prý nejkrásnější.
A je to pravda.
Jsme spolu teprve něco přes týden, ale o romantiku není nouze.
Vždycky jsem si myslela, že romantika je to, když zapálíte svíčky, uvaříte špagety a boloňskou a když máte prostě všechno perfektně přichystané. Nic se nesmí podcenit a všechno musí být naplánované. Teď se ale přesvědčuju o tom, že romantika je schovaná všude, aniž by ji člověk očekával. Všechno se děje tak přirozeně a samozřejmě, jako by to mělo být jen tak a ne jinak. A já z toho mám pořád hlavu v pejru. Pořád nemůžu uvěřit, že se to fakt děje. Pořád čekám, kdy se probudím.

Love me tender, love me true
All my dreams fulfilled
For my darlin' I love you
And I always will


Když se kouzlo života ztratí ve virtuální propasti.

4. září 2016 v 3:08 | Geheimnis |  Téma týdne
Na úvod bych asi měla říct, že nejsem pokrytec.

Ano, vlastním notebook, chytrý dotykový telefon a život bez facebooku už si dovedu představit jen těžko. Neumím fotit, ale dělám to dost často. Fotím, protože se bojím, že bych jinak daný okamžik mohla zapomenout. Neumělé a většině "přátel" nicneříkající fotky často dávám facebook, protože se bojím, že bych je jinak ztratila. Jsem téměř 24 hodin denně připojená k internetu, protože se bojím, že když se zrovna odpojím, tak právě v té chvíli mě někdo bude potřebovat.

Čeho se ale bojím nejvíc? Že mě ta virtuální propast pohltí úplně a nezvratně.