NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Říjen 2016

Růžové brýle.

22. října 2016 v 13:20 | Geheimnis |  Téma týdne
Dívám se ven. Po levé ruce mám výhled na trávník sparťnaského stadionu, po pravé výhled na nedalekou Hradčanskou. Venku je sychravo, teploměr ukazuje něco málo nad nulou. Většina stromů má ještě zelené listí, ale místy se objevují hořící výjimky. Listy zlátnou a několik málo nedočkavců již padlo k zemi nebo se nechali poponést větrem o metry dále, aby nakonec vyschli a rozpadli se na prach.

Vidím ošuntělou budovu. Jistě to bývávala pěkná vilka, ale roky se o ní nikdo nestará. Prý se to nevyplatí. Tak se čeká, až přijde čas, kdy se to vyplatí nebo kdy se sesune k zemi.

Kolem vilky jezdí proudy aut. Sem tam nějaký otroubený Pražák flákne rukou do klaksonu, že to slyším i já.

V pravidelných intervalech, které už ale po té době tady nevnímám, za zády stadionu projede vlak na Kladno nebo někam jinam. Slyším hukot, který vydává, když projíždí těsně pod stadionem.

Vidím ve větru vlající sparťanskou vlajku.

Jsem lehce unavená a nevyspalá, protože jsem šla spát pozdě, jelikož jsme včera se spolkem odehráli více než dvouhodinové představení.

A přitom všem přemýšlím, co všechno by se dalo dělat, kdybych tu teď nemusela dvanáct hodin dřepět za dvanáct korun padesát na hodinu.

Celkem dvě stě čtyřicet dva dní, co se známe. Z toho sto padesát tři dní, kdy jsem to nevydržela a konečně se ho pokusila oslovit. Trvalo mi to skoro čtyři měsíce. A od onoho prvního oslovení uběhlo dalších nekonečných 95 dní, během kterých jsme se oťukávali na procházkách a v kině, než jsme si konečně dali první pusu, prvně se objali a prvně se chytli za ruku. A od tohohle okamžiku uběhlo teprve padesát devět dní. Zdá se mi to málo.

Málo, protože mi přijde, že se známe mnohem déle než těch 242 dní. Že jsme zamilovaný pár mnohem déle než dva měsíce. Ale je to tak. Přesně tak. K dnešnímu dni.

Padesát devět dní. Přesně tak dlouho (krátce?) mám růžové brýle. Nebo se to aspoň říká. Protože mi všechno připadá úžasné a krásné. A já vím, že už je vám určitě zle z toho, jak na blogu nedokážu psát o ničem jiném. Ale je to právě proto, že ani já sama v tuhle chvíli nevím, jestli vážně mám jen růžové brýle a řítím se do maléru, protože až mi ty brýle spadnou nebo mi je někdo sundá, tak se propadnu do západního Německa a budu z toho nešťastná, nebo jestli je tohle realita a zůstane taková, dokud to my dva budeme chtít.

Právě pro ten případ, že se za pár dní, týdnů, měsíců nebo let stane to, že se něco změní a já budu nešťastná, právě proto píšu tenhle článek. Abych si připomněla, jak šťastná jsem byla.

Vzkaz (nejen) pro mé budoucí já:

Holka, neztrácej víru. Předtím, než si psala tenhle článek, dlouho předtím jsi už nevěřila, že budeš milovat a milována. Byla jsi ztracená. Ale on si tě našel, i když jsi mu musela jít kapku naproti. Pokud je ti teď zle, tak si vzpomeň na to, co říkáváš: Všechno zlé je pro něco dobré. A po všem zlém musí zákonitě přijít něco dobrého, jen to chce někdy hodně trpělivosti. No a pokud se právě teď máš stejně tak fajn jako tvé já, které teď píše tyhle řádky, tak si to užívej do poslední kapky. Nehleď dopředu ani dozadu, prostě tady a teď žij.

Milý deníčku,... 14.10.2016 // Jak se pořád máš?

14. října 2016 v 21:19 | Geheimnis |  Milý deníčku,...
Milý deníčku,...

Dlouho jsem do téhle rubriky nepřispěla a tak je potřeba to zase trošku oživit.

Poslední článek na tomhle blogu se zabývá tím, jak moc jsem zamilovaná <3. A upřímně... Od tohohle článku nečekejte jiný obsah :D.
Možná i to je důvod, proč tolik nechodím na blog. Protože vám tu prostě nechci pořád dokola omílat, jak jsem šťastná a zamilovaná. Stačí, že to vím já :-D. Ale na druhou stranu, za pár let si to tu budu pročítat a budu na tuhle dobu s krásným pocitem vzpomínat ♥.

Tak jak se mám, třeba za poslední týden?

No bylo to celý hektický. Ani jsem se neotočila a on už je pátek večer. Pondělí, úterý i středa v práci utekli strašně rychle. Středa navíc byla taková celá rozvrkočená, protože dopoledne jsem s druhým šéfem prosvištěla inventurou v Rokoku a pak den utekl jako voda. Po práci jsem šla s kamarádkou a teď už i kolegyní na Anděl na nákupy. No, moc jsme toho neutratili. Vyfotili jsme se ve stejných šatech, aby se neřeklo, já si vyhlídla "zimní" boty u Bati a pak jsme si v "céáčku" každá koupila jeden prstýnek, načež jsme si je navlékli a jakože jsme zasnoubené. Když jsme pak v šest čekali u CinemaCity na mého milovaného Koblížka, až za námi dorazí z práce i on (pracujeme všichni na jednom místě, to je sranda, co?), tak jsme prstýnky využili: "Ahoj, hele mám pro tebe špatnou zprávu," začala kamarádka. "Jo a jakou?" zeptal se můj milý. "Eva už má někoho jinýho." "Co?" zeptal se, protože čučel do telefonu a nevěnoval nám patřičnou pozornost. "No že Evča už má někoho jinýho," zopakovala tedy. Jen povytáhl obočí a než stačil zareagovat, pokračovala: "Mě! My jsme se totiž zasnoubili," načež jsme mu obě současně ukázaly naše prstýnky, a kamarádka pokračovala: "Ale dovolila jsem jí tě jako milence." Dívala jsem se na něj a nemohla se ubránit smíchu. :-D S postem milence byl spokojen.

Do kina jsme původně měli jít čtyři. My dva, naše společná kamarádka a kolegyně a moje spolubydlící. Jenže ona se poslední měsíc, možná déle (v podstatě od té doby, co já mám vztah), zmítá v divné naládě, kdy je lepší kolem ní chodit po špičkách a ideálně se na nic neptat, jinak hrozí bouchnutí miny. A tak nakonec řekla, že se jí do kina nechce a šli jsme jen my zbylí.
A šli jsme na Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. A můžu vám říct, že bych na to šla hned znovu. :-)

Včera, to jest ve čtvrtek, jsem byla místo v práci na školení. Od devíti do dvou. Školení o DPH. Po jeho skončení jsem se ale ještě hrdinně vrátila do práce a zůstala tam až do půl šestý, než končil i můj milý Koblížek. A že jsem tam vůbec lezla.. :-) ale aspoň jsem zařídila plno neodkladných věcí, které nevím, jak by dopadly, kdybych se na to včera vykašlala a jela po školení domů.
Po práci jsme si s Koblížkem zašli na ňami do asijské restaurace v Jindřišské a poté jsme se vrátili zpět na místo činu, tedy do divadla. Věci jsme si nechali na obchodním oddělení a přes něj jsme se proplížili na balkon, kde nebyli žádní diváci, jelikož do sektoru balkonu se na uváděnou hru lístky neprodávají. Ještě jsme byli umravněni Koblížkovou šéfovou, abychom se chovali slušně a "né že jak se zhasnou světla, tak se po sobě budete sápat". Když zhasly světla, začali jsme se po sobě sápat. Ale já to včas zatrhla. :-D

Jen pro info - byli jsme na představení "Na miskách vah" v Divadle ABC. Vasil Fridrich exceluje. Jen škoda, že téma období po 2 sv.v. není příliš aktuální... :-( Jinak určitě doporučuji navštívit. :-)

Dnes mě čekalo pokračování školení o DPH, opět od devíti do dvou. Poté jsem ale v plánu rozhodně neměla se vrátit do práce. A to z jednoho dost dobrého důvodu: protože teď jsem na noční. Každopádně jsem se kolem MDP ochomejtla, jelikož mi do práce byl přeposlán úřední dopis. Který mi trošku dělá vrásky na čele.. Ale věřím, že to dopadne dobře.
A aspoň jsem měla možnost se vidět aspoň na chvilku s mým Koblížkem :-* <3 ♥. A pak mě přišel ještě navštívit krátce sem, na Spartu. A teď probíhá odloučení. Ale jen do neděle večer... :-)

Taky mám super novinu ohledně našeho Divadelního spolku No a co?! V prosinci, konkrétně přesně v den mých narozenin, budeme hrát v divadle Bez zábradlí!!! :-) Ale o mém spolku zase někdy jindy.. :-)

Miluji.... <3 ♥ ♥ ♥

8. října 2016 v 11:58 | Geheimnis |  Pocity
Miluji:

  • když vedle něj usínám a miluji, když se vedle něj probouzím,
  • vařit mu jídlo,
  • vedle něj ležet v posteli a dívat se na filmy - jakékoli,
  • se s ním procházet ruku v ruce po městě,
  • jezdit s ním po výletech,
  • bavit se s ním na jakékoli téma,
  • dělat na sebe různé škleby,
  • být v jeho přítomnosti,
  • jeho.
Cítím, že je ten pravý. Že on je láska mého života. Chci s ním být, dokud nás smrt nerozdělí. A ze všeho nejvíc si přeju, abych se nemýlila... :-)

Já vím, že měsíc a půl vztahu je příliš málo na takové výroky. Ale takhle šťastná jsem ještě nikdy s nikým nebyla. Rozhodně ne měsíc a půl v kuse.

Nejradši bych s ním byla 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Ale to by ani jednomu z nás neprospělo. Takhle si aspoň můžu vážit každé minuty, ba i vteřiny, kterou spolu strávíme. :-)


Vážím si toho, že mám všech pět pohromadě!

8. října 2016 v 11:06 | Geheimnis |  Téma týdne
Je tomu už skoro tři čtvrtě roku, co bydlím v Praze, co jsem velká samostatná holka.
Jsem v novém prostředí - z vesnice rovnou do hlavního města! A s novou prací, novým stylem života přichází také noví lidé.

Už několikrát jsem "tam u nás" v Dejvicích potkala postaršího pána s bílou hůlkou. Jednou v autobuse, to byl sám. Pak kousek od našeho bytu, to mu společnost dělal asi šestiletý chlapeček - nejspíš vnouček. A pak jsem ho potkala u nás v Albertu. K mému úžasu ve společnosti asi stejně staré ženy. Nespojoval je však jen věk, ale také stejný zdravotní problém. Oba byli slepí.

A přesto zvládají každodenní situace. Dokáží samostatně jezdit MHD. Tráví čas se svými vnoučaty. A hravě nakupují. Nebýt té hůlky, tak snad ani nepoznáte, že je něco v nepořádku.

Nechci ale jejich handicap vůbec zlehčovat. Museli se s tím nějak poprat a cesta jistě nebyla jednoduchá, zvlášť, přišli-li o zrak teprve v průběhu života. Narodit se nevidomí je sice asi moc smutné, ale zároveň člověk netuší, o co přichází. Nemá to s čím porovnat. Kdežto přijdete-li o cokoli během života, nota bene v pokročilejším věku, pak je to teprve rána pod pás. Pak se vše musíte v podstatě učit zase od píky. Konkrétně v případě ztráty zraku je nové snad absolutně všechno. Musíte se naučit důvěřovat zbývajícím čtyřem smyslům. Nebo čtyřem chlupatým packám :-).

My, v podstatě zdraví lidé, si našich smyslů nevážíme, dokud je neztratíme nebo dokud se s nimi nic závažného neděje. Ano, ani já každé ráno nevstávám a nemodlím se k Bohu s díkem, že i dnes vidím, slyším, cítím, mám hmat i chuť. Možná, že si svých "pěti pohromadě" vlastně dostatečně nevážím. Ale uvědomuji si, že stačí vteřina, aby se mohlo cokoli rapidně změnit.