NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Listopad 2016

Za všechno může svíčková!

26. listopadu 2016 v 10:38 | Geheimnis |  Pocity
Nevím, jestli to tak máte taky, ale u mě to takhle platí snad vždycky.

Vždy, když mám s něčím nějaký problém, tak se s tím chvíli vnitřně trápím a pak to začnu řešit. Tedy, řešit ve smyslu, že to buď vypíšu tady na blogu nebo to řeším s přáteli. Prostě si postěžuju a věci se pak náhle dají samy do pohybu. Takže to řeším pasivně, abych tak řekla.

No a to je přesně případ mého spolubydlení a možného stěhování, o kterém jsem psala v předchozích dvou článcích.
S mým přítelem (hih, to je tak vtipné ho nazývat přítelem :)) jsme na tom (stále) velmi dobře. Dosud nenastal žádný sebemenší konflikt, naopak je náš vztah stále stejně intenzivní jako v prvních dnech. A to jsme včera "oslavili" čtvrt roku spolu. :-) (Oslava = kino, film Příchozí - doporučuju, velmi vydařené sci-fi, které se bude určitě líbit i vám, kteří zase tak moc sci-fi fandové nejste - a před ním večeře u Asiatů vařící mexickou kuchyni - Kaktus, znáte? → Celý ten večer byl ve znamená klasického všedního dne, o našem malém výročí jsem mu řekla, až když jsme se v jedenáct večer loučili na zastávce.)
Dokonce už den poté, co jsem zde psala o jeho nabídce k nastěhování se k němu, jsem o tom začala velmi reálně uvažovat a v podstatě jsem byla skoro rozhodnutá nabídku přijmout, ale... Ale nějak jsem na to téma nedokázala navázat. Pořád jsem měla pocit, že se mi ta jeho nabídka jen zdála, že to ve skutečnosti neřekl a že na mě bude koukat jako na tatara, až mu řeknu, že se k němu teda nastěhuju. A tak dny ubíhaly.

A cosi se změnilo i "doma". V neděli odpoledne, po noční, jsem dle plánu začala dělat svíčkovou a knedlíky. Mňam, na to, že to byla moje první svíčková i knedlík v životě, se to povedlo! :) A jelikož toho odpoledne jsme se se spolubydlící poprvé od naší hádky fyzicky setkaly tváří v tvář (po téměř dvou týdnech bez jednoho dne!), nabídla jsem jí, ať si vezme zbylou porci. A ona si ji vzala druhý den do práce. A psala mi na messengeru, že se mi to vážně povedlo a že sice kynutý knedlíky nemusí, ale ty moje jsou nějak zvlášť dobrý, ať jí dám recept. No nezahřeje vás to, když vám někdo pochválí jídlo? Nota bene někdo, s kým máte v posledních týdnech trošku vyhrocené vztahy?


V týdnu jsme pak náhodou jely domů ve stejný čas. Zaťukala mi v buse na rameno a chvíli jsme se tak nějak normálně bavily a pak společně zašly do Alberta na nákup. Tam se naše cesty rozdělily a upřímně, úplně jsem zapomněla na to, že jsme dovnitř vešly spolu a domů jsem pak šla sama. Když jsem zavřela dveře od bytu, otevřela je asi patnáct vteřin po mě... :-D Omluvila jsem se jí, že jsem na ní zapomněla. A ona, že to je v pohodě. A asi to "v pohodě" myslela upřímně a ne ironicky. Celý večer potom pobíhala různě po bytě, smála se, občas jsme prohodily nějakou větu a vše se zdá být zase ok. Jako bychom se nepohádaly a jako by mezi námi nevisely nevyřčené výčitky.

Tato situace přetrvává. Což mě ukolébalo k přesvědčení, že stěhovat se nebudu a svému milovanému Koblížkovi zatím ani nebudu říkat, jak moc a jak často jsem o této alternativě přemýšlela.
Jen mám obavu, že tento vyhovující stav je opět pouze dočasný. Než se jí zase zhoupne nálada. A pak už bude pozdě řešit, zda prodloužíme nebo neprodloužíme smlouvu.

Tak jako tak, vypadá to, že ještě jednu sezonu v tom našem malém, útulném, dejvickém bytečku vydržíme spolu.

A co bude dál?

18. listopadu 2016 v 20:44 | Geheimnis |  Pocity
Doteď jsem tady jen pěla ódy na svého milovaného a nemohla jsem psát o ničem jiném než o tom, jak je všechno skvělé a úžasné.

Jenže ono úplně všechno tak růžové není. A hlavně o tom píšu v předchozím článku.

Tento poslední článek končí tím, že jedna z nás bude muset odejít.
Ačkoli bydlíme v jednom bytě, pokoje máme vedle sebe a je téměř nemožné se na této ploše míjet, stalo se. Pohádali jsme se minulé pondělí, dnes je pátek a za celou tu dobu jsme se neviděli. Komunikaci jsme omezili pouze na messenger a to jen na nejnutnější informace typu: dnes večer zůstanu na noc u V.; poslala jsem ti peníze; na víkend budu pryč apod.

Já jsem naši hádku zakončila oznámením, že už delší dobu uvažuju nad tím, zda prodloužíme smlouvu nebo ne. A jelikož jsme se od té doby neviděli, tak nevím, co bude dál.

Upřímně? Mám náš byt opravdu moc ráda. Cítím se v něm útulně, bezpečně, krásně. Skutečně jen nerada bych ho opouštěla. Na druhou stranu bydlet v něm dál a týden co týden čelit spolubydlíčiným náladám mě taky zrovna dvakrát neláká.
Možnosti se nabízejí následující: vrátit se zpět na vesnici, denně dojíždět 80 km tam a zpět a odloučit se od V.; doufat, že kufry sbalí spolubydlící a já si najdu někoho jiného (potenciální zájemkyni mám), nebo... Nebo se přestěhovat k V.

Poslední možnost není o tom, že já počítám s tím, že mě u sebe ubytuje. Je to přesně naopak. Nedávno mi to naznačil a teď ve středu mi to řekl přímo. "Nastěhuj se ke mě." Jenže já... Mám strach. Je rozdíl žít vedle někoho a žít s někým. A taky je pravda, že všechny mé dosavadní vztahy byly jen "nezávazné" v tom smyslu, že jsem nikdy s žádným mužem nebydlela, sdíleli jsme společnou domácnost jen po tu dobu, co jsem u něj byla na návštěvě nebo on u nás.

Bordelářka.

7. listopadu 2016 v 21:14 | Geheimnis |  Pocity
Pro mojí mámu budu asi už navždy bordelářka a asi se ještě několikrát za svůj život neubráním tomu nepříjemnému pocitu studu a hanby, až bude živě vyprávět o mém dětském pokoji a úklidových návycích lidem, před kterými mě tím totálně shodí.

Přiznávám, že nejsem puntičkářka. Jsem flegmatik - prostě hlavně všechno v pohodě, není třeba nic hrotit a hnát do extrémů. Trocha chaosu a prachu je určitě zdraví prospěšná.

Ale taky se chci bránit. Jen já můžu vidět můj vlastní, osobní růst. Jen já můžu porovnat, jak moc jsem v tomto svém nešvaru pokročila. Ano, byla jsem fakt velká bordelářka. Ano, bylo mi fakt jedno, že se mi po zemi válí kde co třeba týden. Ano, nepomáhala jsem mámě s nádobím a úklidem (a když, tak rozhodně ne ochotně). Ale taky je nutné říct: ano, vždy mě to trápilo a snažila jsem se změnit.

Od té doby, co bydlím v Praze, se toho změnilo - řekla bych - opravdu hodně.

  • Já, která nenáviděla mytí, natož pak utírání nádobí, v naší domácnosti myju i utírám (no, spíš uklízím, nechávám ho oschnout) podstatně častěji. Když je čas (často myju nádobí ráno před odchodem do práce, mám na to klid a tak akorát čas), spolu s nádobím otřu linku, dřez, sporák i náš mini stolek v kuchyni.
  • V naší domácnosti chodím s tříděným odpadem jenom já. A to i když kolikrát koš s tříděným odpadem přeteká až hanba, protože jsem prostě nestíhala nebo zapomněla s ním jít, stejně čeká jen na mě.
  • Když je plný koš na smíšené smetí, po vyjmutí plného pytle dávám hned pytel čistý. Já ano.
  • Když je dle domluvy s úklidem řada na mě, skleněné poličky v koupelně leštím hadrem a ironem a ne vlhčenými ubrousky. Po ubrouscích totiž zůstávají zaschlé stopy.
  • Ve svém pokoji každý týden utírám prach ze všech míst a všech polic v knihovnách, zametám (i pod postelí a komodou) a povlékám postel. Předtím jsem prach utírala jednou za uherský rok.
A měla bych toho na srdci ještě spoustu. Jde spíš o věci mimo úklid, které mě na mé spolubydlící vytáčejí, ale přesto nemám potřebu ji kvůli tomu peskovat. Třeba právě výše zmiňované třídění odpadu - kdyby ho občas vynesla místo mě, nebránila bych se tomu, ale nevadí, já to klidně odnesu. Nebo výměna pytle v koši - jo, naštve mě, když chci ráno hodit do koše pytlík od čaje, ale musím ho odstavit na linku nebo do dřezu, než do koše dám čistý pytel, ale v pohodě. Taky mě trošku štve, když zapnu troubu a po čase si všimnu, že je v ní použitý plech. Ale ok, už jsem ho tam taky jednou zapomněla, stane se. Nebo absolutně nechápu, proč vytahuje kráječ ze zásuvky. Používám ho denně, někdy i několikrát. Chápu, že se vytahuje konvice, ale tohle?! Tak jako tak jsem ani nepípla. Není to žádná tragédie, tyhle maličkosti.