NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Leden 2017

Tatínkovo překvapení.

8. ledna 2017 v 12:32 | Geheimnis |  Povídky
Do oken učebny základní školy v malém městě nakukovaly zvědavé sluneční paprsky, ale mnohem zvědavější bylo dítko sedící v první lavici, hned naproti zelené tabuli. Byla to desetiletá zrzavá holčička, která se nemohla dočkat, až ji tatínek vyzvedne před školou.
Hodiny odpočítávaly už jen několik málo zbývajících minut, které dělily děti ve třídě od zakončení poslední hodiny pátečního dne.
"A v pondělí nezapomeňte referáty!" stihla ještě zvolat paní učitelka, když se rozdrnčel školní zvonek. Děti jí už ale nevěnovaly příliš pozornosti, rychle naházeli učení do brašen a za hlučného hlomozu utíkaly ze třídy do šaten a z nich následně domů. Nebo před školu, jako to malé děvče.

Tatínek už měl auto zaparkované hned naproti škole, motor vrčel a vozidlo se v jeho rytmu lehce natřásalo. S maminkou na něj dlouho šetřili, razítko na prodejní smlouvě ještě ani nezaschlo a nebylo se tedy co divit, že se o něj tatínek staral se vší parádou.
"Ahoj tati!" zahlaholila zvesela dívenka a lupla rodičovi velkou pusu na tvář. Tatínkova tvář byla hladká, jen pod nosem měl narostlý pořádný knír. Jaro už bylo teplejší, a tak měl tatínek jen kostkovanou košili s krátkým rukávem a přes to světlou vestu s mnoha kapsami.
"Ahoj, dcéro vlasti," uvítal dívčinu tatínek a místo pusy ji pohladil po vláscích. Maminka často říkávala, že ta holka je celý táta, až na ten knír. "Jak bylo ve škole?"
Holčička začala vyprávět, co všechno se dnes naučila, co se jí líbilo a kdo jí naopak pořádně zlobil.

"Mňau," ozvalo se náhle.
"Tati!!" zvolala překvapeně malá rusovláska. Ten zvedl tázavě obočí, zatímco se pomalu rozjížděl směrem domů.
"Tys to neslyšel?!" podezíravě si ho měřila pohledem. Tatínek se ale věnoval řízení. Usmyslela si, že se jí to asi jen zdálo a tak pokračovala ve vyprávění, ve kterém předtím ustala.
"Mňau, mňau," ozvalo se však znovu.
"Tati!! Ty to vážně neslyšíš?!" osočila se dcerka opět, tentokrát si však byla jistá, že slyšela mňoukání.
"Nee, co jsem měl slyšet?" pohlédl na ni s potutelným úsměvem. Tenhle úsměv byl však malému děvčeti důvěrně známý. Hned jí došlo, že má tatínek něco za lubem.
"Tady někdo mňouká, tatí," vysvětlila mu polopaticky.
"Vážně?" opáčil naoko překvapeně. To už do něj ale jeho dítko netrpělivě žďuchlo prstem.
"Tatí!"

Byli už u domu, když se dívka konečně dočkala rozuzlení toho tajemného mňoukání. Tatínek auto zastavil před vraty a šel otevřít kufr vozu. Malá dcerka mu byla samozřejmě hned v patách. Když se víko auta otevřelo dokořán, bylo jasno.
"Tatíííí," výskala dívenka a nevěděla, zda má nejdřív pusinkovat nejúžasnějšího tatínka, nebo umňoukaný dárek, který byl zachumlaný v dece v krabici a snažil se dobývat ven. Vzala chlupaté klubíčko do dlaní, tak bylo malinké, a láskyplně a vděčně s ním v rukách se přitulila k tatínkovi.

Mezitím vylezla před dům i maminka, která z kuchyně zaslechla příjezd auta.
"No, copak to tu máme?" zeptala se.
"To je Šmoulinka!" oznámila jí dcerka a očima sjela z maminčiny tváře na mourovaté kotě, které se jí tulilo v náruči.

Šťastný rok 2017?

7. ledna 2017 v 10:49 | Geheimnis |  Pocity
Tak vás konečně zdravím v novém roce 2017! Doufám, že jste do něj všichni vstoupili pravou nohou!

Já jsem si vlastně až teprve teď uvědomila, že letošní rok obsahuje číslo 7. Blesk, že jo? Ale jde mi o to, že tuhle číslici považuju za své šťastné číslo. Ačkoli důvod, proč ho považuju za šťastné, se může zdát paradoxní až pro některé nepochopitelné. Sedmička totiž hraje roli v tom, že můj milovaný táta zemřel 27. den ve věku 47 let, narodil se 17. den... A právě proto, že už tu se mnou fyzicky není, si myslím, že je se mnou "nějak jinak". A že všechnu svou lásku, ochranu a moje štěstí ukryl právě do sedmičky... Tak co, paradox? Nebo jsem magor? Ať.

Mě štěstí provází v podstatě od celého roku loňského. Jak už jsem tady několikrát zmiňovala, rok 2016 mi změnil život v mnoha ohledech. Snová práce, vlastní byt (rozuměj pronájem), snový přítel. A to vše trvá stále a pořád.
Poslední noc roku 2016 jsem strávila jen a pouze ve společnosti muže mému srdci nejmilejšího, stejně tak jako celý následující Nový rok. Byli jsme obklopeni všemožnými dobrotami od sýrovo-špenátových a šunkovo-sýrových muffinů, přes obložené talíře se šunkou, sýry, rajčaty a paprikami, po brambůrky, víno a nakonec šampáňo. Teda pardon, sekt.

Neděle byla líná. Krásně líná. Spali jsme tak dlouho, jak jsme chtěli a nemuseli jsme se podřizovat budíku. A stejně jsme vstali v půl desátý. Pro někoho možná pozdě, ale v plánu jsme měli spát rozhodně déle.
Z postele to bylo jen pár krůčků ke gauči a stolu, kam moje láska nebeská přinesla všechny ty dobroty, co jsme nestihli sníst loňského roku :-D. Mezi nimi jsem zapomněla zmínit dvě báječné pomazánky - šunkovo-sýrovou s tvarohem a kari s cibulí a tvarohem. Mňam! Zvlášť ta šunková byla hned pryč.
Celý den bychom bývali nevylezly z teplého bytečku, ale nechtěla jsem být zavřená jen uvnitř. A tak jsme šli kolem páté na Letenské sady, abychom měli perfektní výhled na ohňostroj. Byla kosa, nad Prahou se vznášel smog a po pár minutách ušírvoucích ran jsme stejně viděli jen kouř, který měnil barvu dle zrovna ozářené petardy. Asi po dvaceti minutách jsme se odebrali zpět domů. A tam jsme teprve zjistili, že jsme stáli na nejblbějším možném místě, protože jsme celou show viděli zboku. Kdybychom byli bývali stáli někde na nábřeží, odnesli bychom si z Nového roku daleko zajímavější zážitek.

Tak jako tak, já byla vděčná už jen za to, že jsem mohla být s ním. A jestli jsme se dívali na barevný kouř, nebo ohňostrojovou nádheru, bylo vedlejší. I dnes, ačkoli je to už čtyři a půl měsíce co spolu chodíme, mě občas přepadá ten pocit, že nemůžu uvěřit, že se to vážně děje. Že spolu vážně jsme a že je nám tak dokonale krásně. A krásný je taky to, že se nebojím, jestli to skončí nebo kdy přijde něco špatného. Vůbec si nic takového nepřipouštím. Ne z naivity, ale protože si prostě užívám to, jak to je teď. A i když teď je to super a krásné, tak i teď s radostí a láskou vzpomínám na první krůčky, na naše první procházky, na moje všemožné nápady, jak upoutat jeho pozornost a v neposlední řadě si strašně ráda v hlavě přehrávám ten okamžik, kdy mě na Petříně poprvé objal a políbil... :-)

Aaach,a le to jsem zase sklouzla někam, kam jsem nechtěla.

Chtěla jsem jen o sobě dát vědět a tipnout si, jestli rok 2017 bude minimálně stejně tak šťastný a krásný, jako rok minulý. A vám všem ze srdce přeju, abyste měli co možná nejúspěšnější a nejlepší letošní rok. <3 ♥

P.S: Něco špatného na vyvážení - mrazy mi vybily autobaterii, takže teď řeším, jestli koupit novou autobaterii, nebo autonabíječku, nebo prodat auto a naučit se žít bez něj. :-D