NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Únor 2017

Miyazakiho svět.

5. února 2017 v 8:43 | Geheimnis |  Pocity
Absolutně to nechápu.

Jak mi něco takového mohlo celý dosavadní život unikat?

Jak je možné, že já, takový naiva a snílek, jsem tenhle svět objevila až čtvrt století po narození?


Ačkoli jsem vyrůstala na komiksu Witch a ačkoli si vždycky vyberu raději pohádku než cokoli jiného, když jsme před několika týdny vyrazili do Bio Oka na film Můj soused Totoro, nijak odvázaná jsem z toho nebyla, vlastně se mi na to ani moc nechtělo. Představa, že se budu dívat na japonský anime hodinu a půl mě celkem děsila. Navíc, když film byl v původním znění s titulky. A i když poslední dobou zhlížím především filmy s titulky, stejně je na tom cosi nepohodlného, byť uznávám, že následné zhlédnutí téhož filmu s dabingem už se mi tolik nelíbí (viz například Než jsem tě poznala).

Totoro mě ale úplně odrovnal!

Tedy, kromě toho, že mě z prastarých sedaček bolel celý člověk a hlavně zadek, jsem z kina odcházela vnitřně spokojená, šťastná a s nepopsatelně hřejivým pocitem. Možná tomu napomohla i atmosféra - kino Oko není multiplex. A lidé se smáli a na konci spontánně tleskali.

Když jsme si potom doma pouštěli další Miyazakův film, tentokrát Cesta do fantazie, z toho jsem odvázaná nebyla. Možná proto, že byl film ještě delší. Možná proto, že vcelku prostá zápletka byla natahována na celou délku filmu. Možná, že by se mi víc líbil v původním znění s titulky. Možná proto, že jsme se na to nedívali v kině, ale z postele a já se chtěla soustředit spíš na něco jiného než televizi. Na druhou stranu neříkám, že se na tenhle film nepodívám někdy znova.


A poslední film, který jsem dosud od Miyazakiho viděla, byla Doručovací služba čarodějky Kiki.
Opět jsme navštívili Bio Oko. Protože jsme ale jeli přímo z práce a měli jsme to taktak, dorazili jsme už při promítání a museli se spokojit s prapodivnými křesly, které na nás zbyly. Byla jsem z nich ale stejně rozbitá, jako z těch socialistických sedaček.

S tímto filmem jsem se opět naladila na Totorovu vlnu a nechala se přes hodinu a půl unášet hřejivým pocitem, že jsem zase malé děcko, co šlo s rodiči do kina. Akorát, že už nejsem děcko a do kina mě vzal přítel.. :-D Jemu se ale Kiki nelíbila. Byla prý moc evropská a málo sci-fi. Kromě toho, že létala na koštěti, se tam vlastně nic "nenormálního" nestalo, a tak on odcházel z kina zklamaný a ospalý, za to já frčela zase ve svých iluzích o tom, jak je svět krásný.


Přesto, že jsem naivní, někdy příliš důvěřivá a optimistická, připouštím si, že svět není tak růžový, jak bychom si přáli nebo jak by se někdy mohl zdát. Někdy každý z nás pocítí tíhu bytí a žití. Naštěstí, já se teď nacházím v období, kdy jsem přešťastná a mám vše, co potřebuju - kde bydlet, co jíst, kde pracovat a hlavně koho milovat. A kdyby na mě náhodou někdy přišly chmury... Vím, že Miyazaki dokáže ulevit mé duši.

Snad jeho svět krásných iluzí pomůže i vám vykouzlit úsměv na tváři a prosvětlit den! :-)

Jak mi vyznal lásku <3

4. února 2017 v 8:43 | Geheimnis |  Pocity
Tedy...

Možná, že tím vůbec nemyslel to, co jsem si z toho domyslela já. Ale na druhou stranu, co jiného si o tom myslet? Aneb fakt miluju svou ženskou domýšlivost... :-D

Abyste byli v obraze: nečekejte, že vám teď budu vyprávět o tom, jak mne po krásném milovaní pevně sevřel v náručí, upřeně mi hleděl do očí, hladil mě rukou po tváři a u toho řekl svým sametovým hlasem: "Miluju tě, beruško." A ani nečekejte, že by snad za mnou přišel do kanceláře zrovna ve chvíli, kdy tam bude největší frmol a nejvíc lidí se bude motat kolem, aby se stali svědky toho, jak přede mnou poklekl s pugétem božsky bílých kopretin, bonboniérou Mon Cheri a otázkou na rtech "Lásko, vezmeš si mě?"

Prostě nečekejte žádnou filmovou romantiku. Náš vztah je totiž naladěný na zcela jinou vlnu.

Musím se přiznat, že v posledním týdnu, možná dvou týdnech, jsem byla na pochybách. A přitom jsem neměla nejmenší důvod pochybovat! Tedy... Pokud se za důvod nedá považovat fakt, že během konverzace na skypu nápadně ubylo smajlíků z jeho zpráv? Ale to se dá přisuzovat tomu, že měl prostě v práci těžký týden a nebyl čas na smajlíky. Ale mé domýšlivosti to stačilo, abych začala mít strach, že ho ztrácím, že mě nemá rád nebo že ty smajlíky posílá jiné. Nechci konkretizovat, ale trošku mi leží v žaludku kolegyně s blond vlasy a mnohem většími prsy než mám já.
Úbytek smajlíků byl však to jediné, co vzbuzovalo mé podezření a ostražitost.

Pochyby ale rozdrtil odkaz na obrázek, který mi můj milovaný poslal. A k němu poznámku: "Ale bát se mě nemusíš :-D". Vida, je tam smajlík!


Já vím, já vím. Lehce morbidní, ale... Mě to tak strašně rozněžnilo ♥ Jakože jééé, tak proto když mě objímá, tak mě tak strašně drtí, on ve mě chce žít! Pochopila jsem, že mě neobjímá proto, abych já byla spokojená, ale protože mě obejmout chce. Ach, to je tak hřejivý pocit... <3

A další potěšující zjištění - žárlí. Žárlí na herce. Na toho, se kterým si tykám. Který je mladší než on, i když vypadá starší, protože můj milovaný vypadá na dvacet. A žárlí na něj, protože jsem mu párkrát vyprávěla, že se mi o tomhle herci zdálo.
A jak jsem to zjistila? Řekl mi: "Dneska byl u nás na obchodním Tomáš." A já: "No a?" On: "No nepozdravoval tě!" Já: "To jsem ani nečekala. Já spíš myslela, co u vás dělal?" On: "Už ani nevim. Ale měl jsem chuť k němu jít a svázat mu tkaničky."

A od té doby "svázané tkaničky" používáme vždy, když chceme tomu druhému vyjádřit, na koho konkrétně žárlíme. Já jsem mu třeba přiznala, že chci svázat tkaničky oné blonďaté prsaté kolegyni. :-D

A tolik k vyznáním. A pokud se chcete pokochat dalšími komiksy na téma "nejhlubší a nejtemnější lidské strachy", mrkněte na odkaz zde!