Tedy...
Možná, že tím vůbec nemyslel to, co jsem si z toho domyslela já. Ale na druhou stranu, co jiného si o tom myslet? Aneb fakt miluju svou ženskou domýšlivost... :-D
Abyste byli v obraze: nečekejte, že vám teď budu vyprávět o tom, jak mne po krásném milovaní pevně sevřel v náručí, upřeně mi hleděl do očí, hladil mě rukou po tváři a u toho řekl svým sametovým hlasem: "Miluju tě, beruško." A ani nečekejte, že by snad za mnou přišel do kanceláře zrovna ve chvíli, kdy tam bude největší frmol a nejvíc lidí se bude motat kolem, aby se stali svědky toho, jak přede mnou poklekl s pugétem božsky bílých kopretin, bonboniérou Mon Cheri a otázkou na rtech "Lásko, vezmeš si mě?"
Prostě nečekejte žádnou filmovou romantiku. Náš vztah je totiž naladěný na zcela jinou vlnu.
Musím se přiznat, že v posledním týdnu, možná dvou týdnech, jsem byla na pochybách. A přitom jsem neměla nejmenší důvod pochybovat! Tedy... Pokud se za důvod nedá považovat fakt, že během konverzace na skypu nápadně ubylo smajlíků z jeho zpráv? Ale to se dá přisuzovat tomu, že měl prostě v práci těžký týden a nebyl čas na smajlíky. Ale mé domýšlivosti to stačilo, abych začala mít strach, že ho ztrácím, že mě nemá rád nebo že ty smajlíky posílá jiné. Nechci konkretizovat, ale trošku mi leží v žaludku kolegyně s blond vlasy a mnohem většími prsy než mám já.
Úbytek smajlíků byl však to jediné, co vzbuzovalo mé podezření a ostražitost.
Pochyby ale rozdrtil odkaz na obrázek, který mi můj milovaný poslal. A k němu poznámku: "Ale bát se mě nemusíš :-D". Vida, je tam smajlík!
Já vím, já vím. Lehce morbidní, ale... Mě to tak strašně rozněžnilo ♥ Jakože jééé, tak proto když mě objímá, tak mě tak strašně drtí, on ve mě chce žít! Pochopila jsem, že mě neobjímá proto, abych já byla spokojená, ale protože mě obejmout chce. Ach, to je tak hřejivý pocit... <3
A další potěšující zjištění - žárlí. Žárlí na herce. Na toho, se kterým si tykám. Který je mladší než on, i když vypadá starší, protože můj milovaný vypadá na dvacet. A žárlí na něj, protože jsem mu párkrát vyprávěla, že se mi o tomhle herci zdálo.
A jak jsem to zjistila? Řekl mi: "Dneska byl u nás na obchodním Tomáš." A já: "No a?" On: "No nepozdravoval tě!" Já: "To jsem ani nečekala. Já spíš myslela, co u vás dělal?" On: "Už ani nevim. Ale měl jsem chuť k němu jít a svázat mu tkaničky."
A od té doby "svázané tkaničky" používáme vždy, když chceme tomu druhému vyjádřit, na koho konkrétně žárlíme. Já jsem mu třeba přiznala, že chci svázat tkaničky oné blonďaté prsaté kolegyni. :-D
A tolik k vyznáním. A pokud se chcete pokochat dalšími komiksy na téma "nejhlubší a nejtemnější lidské strachy", mrkněte na odkaz zde!
B. |
A já jsem tůhle chtěla vědět, jestli mě ten můj má po všech těch letech co jsme spolu rád. Normálně jsem se zeptala a nic, neodpověděl mi, tak jsem to z něj víc už netahala a druhý den mi donesl tři primulky, asi aby mi to došlo i beze slov.