NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Březen 2017

Nerozhodná, přecitlivělá, náladová lenora!

19. března 2017 v 18:21 | Geheimnis |  Pocity
Achjo!

Já tohle tak nesnáším. Trpím tím posledních několik týdnů a začínám z toho být tak trochu zoufalá. Nedokážu se rozhodnout a vlastně ani nevím, co bych teda jako milostivě chtěla!

Klídek, není to žádné závažné téma a jediná osoba, se kterou mám problém, jsem já sama.

Ale dneska je to teda masakr. Celý den jsem děsně náladová. Pouštím si díly Vyprávěj a už u dvou dílů jsem se rozbrečela. Napadlo mě, že by mi to možná pomohlo, po dlouhé době se vybrečet. I když k tomu nemám absolutně žádný důvod. Ale možná, možná se ve mě už nahromadilo dost zastrčených malých vzteků a naštvání a chtělo by to malilinko uvolnit páru a hned bude všem líp. Dobře, mě bude líp a ostatním to bude fuk.

Jsem nějaká přecitlivělá. Štvou mě věci, malichernosti, které mi předtím nevadili. Třeba to, že se můj milovaný za celý víkend sám od sebe neozve. (Já jsem oba dny na recepci.) Jenže teď je to, pravda, trošku jiné, protože už jsme spolu přes noc nebyli - no, ani nepamatuju, někdy minulý týden? Asi? (Krom toho všeho jsem taky trochu zapomnětlivá, ale v porovnání s mým milým se to nedá srovnávat.) Tenhle týden jsem měla mít nabitý, a tak když se mi ve středu uvolnil večer, doufala jsem, že budeme spolu. Jenže musel zůstat v divadle a vypomoct při představení. Což se dá pochopit. I když představení začíná v sedm a pak už mohl odejít a já bych si klidně počkala, aspoň bych se stihla jet domů osprchnout a tak.. Ale ok. Navíc mě ukecal, že v pátek určitě budeme spolu! I přesto, že ho v sobotu v šest ráno budu budit, až se budu připravovat na Spartu a dokonce přesto, že přijedu k němu později, protože z práce musím domů připravit si jídlo a věci a taky se vykoupat a umýt vlasy. Ok, ok, ok, muck muck muck.
No a v pátek?? Když jsme spolu šli na poštu, ptám se ho: "Tak dnes večer to platí?" Když na mě hodil ten svůj sice roztomilý, ale naprosto zmatený výraz, chvíli jsem si říkala, že si ze mě zase dělá legraci. Přeci nemůže zapomenout po dvou dnech? Nota bene zapomenout to, co sám navrhl a slíbil! Ale jak vidno, může. Já se ale nerada hádám, takže se ani moc neurážím a nenaštvávám, takže jsem nad tím mávla rukou. Když ale řekl, se po práci ještě staví za kámošem na Skalce - tedy na opačném konci Prahy, než oba bydlíme - odpískala jsem celý večer úplně. Nemělo to cenu. A on něco povídal o tom, že se uvidíme aspoň v sobotu, aspoň na chvíli.

A jak asi vyplynulo z textu, neozval se. A stoprocentně by se neozval, ani kdybych mu dnes nepsala ohledně zítřejšího večera, kdy si chci jít sednout s kamarády a chci, aby šel taky. Nechtěla jsem být v sms moc stručná a ostrá, ale ani jsem se nechtěla tvářit, že je všechno v pohodě, protože já nejsem v pohodě (ale to není jeho vina, odskákává to, protože jsem náladová).

Nebudu to dál rozebírat, protože už není co a o tomhle jsem původně ani vůbec psát nechtěla.

Vytáčí mě, že se nedokážu rozhodnout, jestli mám po práci jet pro jídlo. Teplé jídlo. A jestli jo, mám jet na Zličín k Číňanům, nebo na Anděl k Číňanům vařící mexickou kuchyni? Na co mám chuť? A chce se mi vůbec jet dvacet minut tam nebo tam, dvacet minut čekat na jídlo, pak ho do sebe naházet nebo si ho vzít sebou, dvacet minut jet domů, pak ho polostudené jíst v devět večer a tím pádem zazdít jakoukoli šanci doma ještě něco udělat?

Nebo: mám si sjet do Alberta, nakoupit nějaké jídlo a večeři si uvařit sama? A mít v kuchyni zase týden neumyté nádobí? A chce se mi vůbec vařit? A co? Na co mám chuť? Zase strávím hodinu u sporáku a nakonec neudělám nic, jen další bordel.

Po tomhle uvědomění do mě vjel vztek a mám nejradši chuť přijít domů, zalézt si do postele s miskou plnou čokoládové zmrzliny a kopcem šlehačky, možná posypané kakaem, pustit si další díl Vyprávěj, zase se u toho rozbulet, pak možná načnout víno a pobulet si ještě víc nad vlastní blbostí. Přičemž mi zbude dost času aspoň na dva díly, ale ve finále doma zase nic neudělám. A přitom je teď s úklidem řada na mě. Jenže já jsem fakt utahaná. Pravda, sice se na Spartě nepředřu, ale na druhou stranu mě z té pitomé židle tady zase bolí záda. A celý víkend v háji. Komu by se chtělo přijít otrávenému v neděli večer domů a uklízet?! No?

Teď mám potřebu hodit trošku špíny na spolubydlu. Protože ona má v porovnání se mnou mnohem víc času. Víkendy má volné a většinou je tráví doma, málokdy jede třeba k mámě a když, tak jede v sobotu po obědě a vrací se v neděli dopoledne. V práci končívá poslední dobou mnohem dřív než já, takže je doma už třeba od půl pátý, kdežto já od šesti (a to mě nejvíc vytáčí, když ona je doma o něco dřív, ale do kuchyně nebo koupelny jde až když přijdu domů já a chci si jít umýt vlasy, protože narozdíl od ní nemůžu používat fén.... ale to je fuk). Po práci už nic nemá, takže je doma. Nemá ani přítele. Zatímco já mám práce dvě, divadelní spolek a přítele, na kterého mi kvůli Spartě a spolku zbývá mnohem míň času, než bych si přála. Proto když se to sečte, zbývá mi v týdnu v průměru jeden nebo dva večery volné. A já jsem z toho všeho už tak utahaná, že jsem ráda, když prostě můžu jen přijít domů, svalit se do peřin a nedělat vůbec nic. Nemá to nic společného s tím, jestli jsem nebo nejsem bordelářka a jak moc velká. Prostě na to nemám sílu, nemám kdy odpočívat, protože veškerý volný čas se snažím spravedlivě rozdělit tak, aby všichni byli spokojeni - máma, děda, brouček a v neposlední řadě taky spolubydla, že.

Uf, to jsem se teda ale rozepsala. Jak se zdá, asi se ve mě vážně už toho ukrytého vzteku nashromáždilo víc než dost. Jen mě mrzí, že to odnáší právě můj milovaný. Já vím, že mě má rád. Dokonce tuším, že hodně. I když mi to neříká. Vlastně mi to řekl jen jednou, úplně na začátku vztahu... Říkat to nemusí, cítím to a vidím z toho, jak se ke mě chová. Ačkoli jistota je jistota a já bych to tak strašně ráda zase jednou slyšela... Nebo aspoň kdyby se o ten víkend ozval, abych věděla, že na mě myslí. AChjo...

Tak se mi snad trošku ulevilo a dnes večer to zvládnu jen o té zmrzlině a seriálu, víno vynechám.