NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Jak z toho ven?

6. dubna 2017 v 12:52 | Geheimnis |  Pocity
Mojí velkou chybou a neřestí je to, že si ze všeho dělám srandu a nedokážu se o věcech, které mě trápí a na kterých mi záleží, mluvit vážně a narovinu.

Jako třeba teď. Vadí mi a mrzí mě, že mého nejmilovanějšího přítele prostě ani ve snu nenapadne mě k sobě pozvat. Já už se k němu sama nezvu (formou: co máš v plánu večer? - nic - tak to bychom mohli.....), protože jednak si nerada připadám vlezlá a jednak jsem doufala a čekala, že ho to trkne a začne po mé přítomnosti toužit sám. Jenže tuhle taktiku razím už asi čtyři týdny a skutek utek... Začínám si říkat, jestli spolu vážně chodíme proto, že se máme rádi a chceme spolu být, nebo se mnou chodí ze setrvačnosti, nebo je naprogramovaný na to, aby poslechl každé mé "přání", ale nikoli na to, aby vyvinul vlastní aktivitu...

A co dělám? Každý normální člověk by asi za dotyčným přišel a otevřeně si promluvil o tom, že mu vadí, že nepociťuje dostatek jistoty ve vztahu a že mu nestačí se párkrát přes den potkat v práci, sem tam si napsat na skypu a večer společně jet metrem a nechat se vyprovodit na autobus. Takhle si svůj vztah v pětadvaceti fakt nepředstavuju. A už vůbec ne s ním. S ním, o kterém jsem přesvědčena, že je ten pravý. Ale jsem i já ta pravá pro něj? Že mě má rád mi řekl jen jednou a je to sakra dávno. A od té doby, kdykoli mu lásku vyznám já, on na to nereaguje tak, jak bych očekávala. Vlastně už ani nevím, jak na to reaguje...

Co mi ale už vůbec nepřidává, je nová posila v jeho kanceláři. Staro-nová kolegyně. JE asi o dva roky mladší než on. Sympatická a hezká. A jak často můj milý vypráví, tak i vtipná a pohotová. A já žárlím. Vlastně ne, to není jen žárlivost. Je to strach. Nemám z jejího příchodu vůbec dobrý pocit... Nemám nic proti ní, vždyť se neznáme.. Ale mám z toho špatný pocit a to mě děsí.

Nejhorší je, že nevím, jak z toho ven. Vnitřně se trápím a připadá mi to celé jako blbost, trápit se kvůli tomu, že mého přítele nenapadne, aby navrhl, že spolu budeme i večer a v noci. Proto si myslím, že kdybych mu to řekla, tak to bude považovat za hloupost. Ale na druhou stranu pokračovat v čekání, které může vést i k odcizení se, taky nechci.
Mám to prostě sama se sebou těžký.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 22. dubna 2017 v 8:15 | Reagovat

Tohle se naučit, to se učí hrozně blbě. Obzvláště když nechceš být vlezlá atd. Nejtěžší na vztahu není dělat kompromisy nebo podobné věci, nejtěžší je komunikace. A i přes to, že se za 21 dní vdávám, nejsem schopna tomu svému tak nějak více od srdce něco říci. Napíšu mu básničku, napíšu mu článek, ale mluvit? To zvládám maximálně se zabořenou hlavou v polštáři nebo jeho objetí, když mne fakt donutí.

Takže tě naprosto chápu a chápu i ten odporný pocit, který máš ... Myslím na Tebe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama