NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Květen 2017

Výlet s kolegy aneb konečně máme společnou fotku!

19. května 2017 v 22:24 | Geheimnis |  Pocity
Ahoooj,

po delší době se zase hlásím, abych si zde uložila několik vzpomínek, se kterými se s vámi klidně a ráda podělím.

Minulý víkend v neděli jsme vyrazili s kolegy z práce na turistický výlet do Českého Švýcarska. Vyrazilo nás z Prahy celkem jedenáct a z toho dva členové hereckého souboru - Petra Tenorová a Viktor Dvořák. Příště se jich ale doufám přidá ještě víc :-).
Jeli jsme vlakem do Děčína a odtamtud autobusem do Hřenska. Tam jsme výpravu zahájili první společnou fotkou (celé grupy) a mezitím, co si Viktor objednal (jo, důležitá poznámka, seděli jsme spolu v kupé a potykali jsme si :-D) kafe ve stánku poblíž zastávky, kde jsme vystoupili, mi nevědomky moje milá kolegyně Helenka prokázala službu. Vyfotila totiž mě a mého Broučka, máme konečně společnou fotku! A dokonce naprosto dokonalou a famózní! Tak moc, že už jsem si ji dala v mobilu na tapetu. Fakt, po téměř dvou letech vlastnění tohoto telefonu a po tři čtvrtě chození mám změněnou tapetu. Wow!



Bylo pondělí, první máj.

6. května 2017 v 11:17 | Geheimnis |  Pocity
Bylo pondělí, první máj. První máj je lásky čas.

Nejvtipnější na tom je, že můj milovaný se jmenuje stejně jako "hrdina" této proslulé básně, hihi. Naštěstí to je ale jediná spojitost s Máchovým Májem.

Bylo pondělí, první máj, lásky čas a světe, div se - já měla volno. A to nejen pracovní, ale především a hlavně osobní. Volný byt. Juchů!
Ze soboty na neděli jsem měla noční a pak celou neděli volnou. Což je paráda, protože po noční mi stačí fakt málo, abych se zmátořila. Domů jsem dorazila v sedm a ve dvanáct už jsem byla vyspaná a čilá jako rybička. Celkem rychle mi došlo, že je byt prázdný a hned vzápětí i fakt, že jsou čarodějnice, čili se dá předpokládat, že se spolubydlící dnes už nevrátí. Tuto teorii jsem si u ní raději ověřila a pak začala kout pikle.

Krátce po osmé můj nejdražší konečně dorazil. Já tak měla fůru času na úklid (v sobotu jsem od bráchy dostala předčasný dárek k narozeninám a Vánocům - narozeniny mám až v prosinci - vysavač!) a pak jsem se pustila do pečení. Byla jsem tak rozjetá, že kromě slaných muffinů se slaninou, sýrem a jarní cibulkou jsem zvládla upéct i sladkou verzi - mé oblíbené banánové, polité čokoládou a posypané barevnými cukrovými ozdobami.

Lehli jsme si do čistě povlečené postele a z nabízených filmů vyhrál Harry Potter a Kámen mudrců. Po dlouhé době jsme film dokoukali celý, bez přerušení. Žel jsem totiž měla červenou stopku, takže na romantické milování nedošlo.
Druhý den ráno, na první máj, nás probudilo slunce, které i přes tmavě zelené závěsy bodalo přímo do očí. Posnídali jsme mix slaných a sladkých muffinů a zbytek vzali sebou na plánovaný výlet. Den otevřených dveří v Legu na Kladně!

Všude plno lidí a především dětí. Já už v Legu jednou na takovém dni byla a navíc jsem jako malá upřednostňovala spíše stavebnici Cheva, takže jsem z toho zase tak odvázaná nebyla. Nicméně můj zvědavý přítel si se zamyšlením prohlížel každý stroj, kolem kterého jsme měli možnost projít a dumal nad vším, nad čím dumat šlo. Oba jsme samozřejmě všelicos komentovali s naším specifickým smyslem pro humor (teď si samozřejmě nevybavím jedinou hlášku). Naše komentáře ale povětšinou spojovali naši pracovní deformaci z divadel s všudepřítomnými kostičkami Lega.

Dalším krokem měl být společný oběd s mými dvěma kamarádkami a jejich příbuznými, kteří se také zúčastnili dne otevřených dveří. Jedna kamarádka ale nakonec oběd zrušila a já nechtěla svého drahého nutit do obědu s lidmi, které uvidí prvně v životě (stačí, že ho už tak trochu nutím na rodinnou oslavu na konci května, kde také zatím nikoho nezná). A tak jsme zabořili hlavu do mapy a hledali místo, kam se zašít a dojíst všechny ty muffiny.

A tak jsme vyrazili na spontánní výlet do Skryjí. Potvrzuje se verdikt, že i cesta je cíl, poněvadž sice jsem ve Skryjích již několikrát byla, ale nikdy jsem tam neřídila a navíc jsem tam nikdy nejela z Kladna, ale od Rakovníka. Ale i tak to stálo za to, protože jsme to cestou vzali přes CHKO Křivoklátsko a jeli jsme okolo samotného hradu a celkově ten den byl fajn, protože svítilo sluníčko, tráva se zelenala na kopcích a všude něco kvetlo. A nakonec jsme do Skryjí přeci jen dorazili a tu chvíli pro sebe jsme si náramně užili. Potkali jsme sice cestou několik skupinek lidí, ale bylo to mnohem míň, než kolik bychom potkali třeba v Divoké Šárce. Navíc bylo příjemně teplo, takže stačilo chodit jen ve svetru. A my tak konečně byli chvíli sami, v místě, kde nás nikdo nezná a měli jsme fůru času, nic nás nikam netlačilo. Bylo to bezva. <3