NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Výlet s kolegy aneb konečně máme společnou fotku!

19. května 2017 v 22:24 | Geheimnis |  Pocity
Ahoooj,

po delší době se zase hlásím, abych si zde uložila několik vzpomínek, se kterými se s vámi klidně a ráda podělím.

Minulý víkend v neděli jsme vyrazili s kolegy z práce na turistický výlet do Českého Švýcarska. Vyrazilo nás z Prahy celkem jedenáct a z toho dva členové hereckého souboru - Petra Tenorová a Viktor Dvořák. Příště se jich ale doufám přidá ještě víc :-).
Jeli jsme vlakem do Děčína a odtamtud autobusem do Hřenska. Tam jsme výpravu zahájili první společnou fotkou (celé grupy) a mezitím, co si Viktor objednal (jo, důležitá poznámka, seděli jsme spolu v kupé a potykali jsme si :-D) kafe ve stánku poblíž zastávky, kde jsme vystoupili, mi nevědomky moje milá kolegyně Helenka prokázala službu. Vyfotila totiž mě a mého Broučka, máme konečně společnou fotku! A dokonce naprosto dokonalou a famózní! Tak moc, že už jsem si ji dala v mobilu na tapetu. Fakt, po téměř dvou letech vlastnění tohoto telefonu a po tři čtvrtě chození mám změněnou tapetu. Wow!



Trasu jsme šli pěkně polehoučku, někdo nabral tempo hned, jiní to jistili zezadu (třeba my :D).
Hned z kraje jsme se dvakrát svezli lodičkama, nejdřív Edmundovou soutěskou a pak Divokou soutěskou. Oba pánové převozníci byli suproví, když nás upozorňovali cestou na různé skalní útvary, pojmenovávali je a vyprávěli nám jejich pravděpodobný příběh. Druhý z nich nám pak udělal další grupáč-společnou fotku kousek od Studánky štěstí (či jak přesně se to místo jmenovalo).

Všichni jsme se pak opět roztahali a znovu jsme se shledali v plné síle až na Mezní Louce. Tam nás - přesně načasováno - zastihl déšť, před kterým jsme se schovali do jedné z restaurací. Srazili jsme dohromady asi čtyři stoly, abychom seděli všichni pospolu. Po své levici jsem měla svého milovaného Broučka a po pravici Viktora. Paradox je, že na Viktora jsem byla vysazená ze začátku mého pracovního poměru před rokem a čtvrt. Tehdy bych se asi zbláznila, kdybych s ním jela v jednom kupé a pak vedle něj dokonce seděla u stolu. Dnes jsem z toho měla jen radost, protože byť nepůsobí afektovaně (narozdíl od Petry) a je s ním zajímavá řeč a navíc se prezentuje jako inteligentní člověk, mé srdce patří jen tomu jedinému, který seděl po mé levici.
V restauraci jsme ztratili zbytečně moc času. Objednali jsme si pití, většina účastníků také aspoň polívku na zahřátí a pivo na náladu :). A pak jsme se nedokázali dobrou čtvrthodinu shodnout, jaký bude další plán. Zda se rozdělit na skupiny, kdy jedna půjde jen na Malou pravčickou bránu a druhá jen na Velkou pravčickou (hehe, škoda, že když se všichni dohadovali "mě se chce na Malou", "mě se chce na Velkou", tak že nikdo nepochopil můj vtípek, když jsem prohlásila, že "mě se nechce ani na malou ani na velkou"). Nebo další návrh - hned se zvednout, prásknout do bot a stihneme všichni všechno. Petra se zastávala názoru, že vzhledem k dešti by zůstala v hospodě a počkala, až to přejde. A já nevěděla, jak se rozhodnout, protože počasí mě odrazovalo, ale zase mi bylo líto prodřepět celý čas v hospodě, když už jsme sem jeli takovou dálku.

Nakonec jsme se rozdělili. Jediná Pája, naše personalistka, vyrazila na Velkou spolu s Bójou, pokladní z ABC, která se pak někde cestou oddělila, jelikož byla domluvená, že se odpojí a pojede k sestře, kterou má někde poblíž. A náš zbytek devíti kolegů jsme se rozhoupali a vyrazili na Malou.


Každý opět nabral své tempo a za chvíli jsme se my dva s Broučkem a Petrou stali ocáskem delegace. Péťa byla ze začátku trošku naštvaná, že jsem víc nepodpořila její plán zůstat v bezpečí restaurace, ale brzy ji to přešlo, protože nabrala rychlost a prodrala se až k první půlce party (mezitím jsme si ale vyslechli nelichotivé výrazy, co si o tom všem bahně, kterým jsme se škrábali nahoru, myslí :D).
My s Broučkem jsme po chvíli narazili na moji superšéfovou Marušku (která nafotila všechny ty krásné fotky svým úžasným foťákem) a Helenku (ta, díky níž mám novou tapetu <3). A byl to náš mistrný taktický strategický manévr! Protože díky Marušce, která měla celou akci pod palcem, jsme si ušetřili pál kiláčků a vzali jsme to zkratkou k Šaunštejnu (snad jsem to moc nezkomolila, nicméně mistrem ve zkomolování této zříceniny se stal Viktor, který jí překřtil na Šouberg). Na něm byla první vyhlídka toho dne. Já s Helenkou jsme si dodaly odvahy a vylezly jako první, Maruška nás po chvíli následovala a Brouček nás raději jistil zespodu. Na samý vrchol jsme však nevylezly, neboť bylo krátce po dešti (ale už svítilo sluníčko) a poslední žebřík vedoucí vzhůru mezi dvěma skalami byl příliš příkrý a horní část nevypadala, že by čekala na třasořiťky. Tak jsme zase slezli dolů.

Tam Maruška prvně volala druhé partě, kde jsou a jestli na ně máme čekat. Vůdce smečky Viktor nás však popohnal kupředu, neb jeho skupina jde svižným krokem a jsou nám v patách.
Vydali jsme se tak po červené na další vyhlídku. Tam sice nebyly žádné žebříky a výhled byl krásný i z cesty, nicméně na vrchol skály, u kterého jsme se nacházeli, se neodvážil skočit nikdo, jen mě Helenka vyfotila při náznaku, že se o tu sebevražednou akci pokouším. Chvilku jsme se kochali, svižná skupina nikde.

Od této vyhlídky to už byl jen kousek na Malou pravčickou bránu. My tři statečné ženy jsme se tentokrát už nenechaly zastrašit a na vyhlídku vylezly. Asi to bude tím, že žebřík byl relativně krátký a vyhlídka opevněna zábradlím. Brouček to opět střežil dole, ačkoli prý i tam neměl úplně dobrý pocit a odmítal proto sníst mnou připravenou sváču.
Zato já - posilněna ciderem po cestě - jsem si sedla na kámen, který sice byl na vyhřívaném místě od sluníčka a sedělo se na něm pohodlně jako na židli, za to však se stačilo trochu víc zavrtět a při troše smůly jsem letěla srázem dolů, při menší smůle bych se hlavou zastavila o strom. No, na posilněnou jsem si dala druhý cider a celou dobu seděla jak přikovaná.
Svižná skupina ani po desetiminutové pauze nikde.


Na Mezní Louku jsme došli rychle, ani nevím jak. A měli jsme další dilema: nečekat na "svižnou skupinu" a jít skutečně svižně, abychom stihli i Velkou pravčickou bránu či čekat na "svižnou skupinu" kdovíjak dlouho a nevidět nic? Jako třetí možnost se ukázalo sjet autobusem na rozcestí, odkud to je na Velkou blíž a což bychom měli více méně stihnout. Stáli jsme na zastávce, autobus přijížděl a... odjel bez nás.
Asi tři minuty na to dorazila ta nejsvižnější skupina na světě.

Společně jsme se shodli, že je čas na pivo. A tak jsme tedy usedli do druhé ze dvou restaurací na Mezní Louce, kde si většina dala pivo. Já s Helčou jsme si dali jahodový cosi - čerstvé jahody, jahodový sos, vanilková zmrzlina a kopec šlehačky. Pravda, mě s půlkou "pomohl" Brouček :-D.
Náležitě posilněni jsme se rozhodli, že Velkou už nedáme, leda za cenu, že bychom si nechali ujet všechny spoje a do práce v pondělí dorazili všichni se značným zpožděním, zablácení a patřičně voňaví. Čili jsme počkali na další bus, který nás bezpečně dovezl zpět do Děčína přes ono rozcestí, kde jsme nabrali znovunalezenou Páju. Ona nám vyprávěla o Velké, my jí zase popisovali zážitky z Malé.


Všichni příjemně unavení a nepříjemně zpocení jsme nakonec vítězně usedli do zpátečního vlaku. Tentokrát jsme se včak rozdělili na víc skupinek, resp. skupina holek, skupina umělců a mé šéfové a skupina já s Broučkem.
Mě osobně během zpáteční cesty nebylo moc dobře (asi ty jahody se zmrzlinou), ale naštěstí jsem to ustála se ctí (pohled na vlakovou toaletu mi nedal na výběr) a když jsme spolu s Viktorem vystoupili už v Podbabě, bylo mi zase hej. Svezli jsme se s ním ještě stanici tramvají na Zelenou a se slovy "Bylo to fajn, tak zase příště!" se rozloučili. Já se odebrala autobusem do svého bytu a Brouček pěšmo zase k sobě.

P.S: Příští stanice oddílu MDT (Městská divadla turistická) - Milešovka!

P.S2: Pokud by se někdy stalo, že by na tento článek, potažmo blog, narazil jeden z aktérů - Péťo, neber to osobně. Z tohohle textu možná vyzníváš jako nesympatická primadona, ale opak je pravdou! :) A Viktore... Jo, byl si má platonická láska a patříš k nejoblíbenějším hercům MDP, ale... Zapomeňme na to, ano? :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 20. května 2017 v 19:37 | Reagovat

pěkný blog
zvu tě na svůj

2 Jana Jana | E-mail | Web | 12. června 2017 v 8:11 | Reagovat

Úplně mi to připomnělo tábor ... :D jako ten dospělácký se psy :) A fotka je furt boží :D

3 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 18. června 2017 v 8:24 | Reagovat

[2]: Díky <3 taky se na ní pořád nemůžu vynadívat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama