NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Zlý, zlý sen!

15. července 2017 v 9:39 | Geheimnis |  Pocity
Zdravím po dlouhé době :-)
Ne že bych se dřív ozvat nechtěla nebo nemohla, ale spíš mi přišlo, že všechno, co bych napsala, by vlastně nemělo žádnou pořádnou vypovídací hodnotu. Protože se mám stále skvěle a už mi je trapné to pořád donekonečna rozebírat na svém vlastním blogu.. :-D ale patrně se k tomu v dalším článku zase vrátím. :-D

Teď bych si tu ale ráda uložila vzpomínku na můj dnešní sen. Už dlouho se mi totiž nestalo to, co dnes.


Sním každou noc. Někdy si příběhy pamatuju, jindy ne, ale vím, že se mi něco zdá každý den. Někdy je to snůška minipříběhů, které spolu nesouvisí, vlastně je to chumel nesmyslů. A někdy se mi zdávají skoro filmové sny (rozumějte: jeden ucelený příběh).
Ten dnešní byl rozkouskovaný. Začátek snu si moc nepamatuju. Jen takové útržky. Netuším, jestli měli nějakou spojitost s tím, co se stalo potom. Každopádně co si vybavuju, byla jsem v práci. Tedy uvědomovala jsem si, že se nacházím v chodbě domu, kde mám kancelář a patrně jsem se do té kanceláře taky chtěla dostat, ale nedošla jsem do ní. Najednou jsem totiž byla součástí filmu (teď tomu rozumějte jako pravý význam filmu), kde jsem nevěděla, koho hraju, co mám dělat ani co říkat. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že dělám vedlejší postavu dvěma hlavním, kterými byli Bud Spencer a Terence Hill. A zápletka? Pekl se nějaký dort. Oni dva pořád strkali prsty do krému a Terence šil boudu na Buda, aby se lišácky vyhnul veškeré dřině. To se mu nějak povedlo, protože ke konci jsem byla v té chodbě jen já a Bud Spencer.
Potom nevím, jestli se ještě něco odehrálo, nebo byl hned skok na pokračování. Stále jsem se nacházela v oné chodbě a se mnou tam byla pošťačka - nevybavuju si obličej, ale stoprocentně vím, že to nebyl nikdo, koho znám, maximálně jsem ji mohla někde minout a můj mozek mi ji promítl do snu. A vyprávěla mi něco o třech nebo čtyřech Španělech, kteří údajně bydlí nahoře v domě (na schránkách měli fotky a byli to černoši :D). Že jim prý nedokáže vysvětlit, že když jim prodává v akci dva plus jeden prací gel zdarma, tak to znamená, že ty dva gely musí zaplatit, aby ten třetí dostali zdarma. A pak na mě začala mluvit španělsky, aby mi názorně předvedla, jak jim to vysvětluje a ode mě patrně čekala, že jí řeknu, kde dělá chybu (před lety jsem se učila španělsky, ale dnes už z toho moc neumím).

Pak šmik - a sen se odehrával zhola jinde. Teda dle mé paměti.
Viděla jsem auto - černý VW Beetle... A v něm dvě dívky, které neznám a pak dvě mé blízké kamarádky. Viděla jsem to ve chvíli, kdy moje kamarádky z auta vystoupili a nechali ho svému osudu, který všichni známe... V tu chvíli mě přepadl hrozný strach, že stačilo málo a moje dvě kamarádky mohli být mrtvé!

Ve strachu jsem se dlouho nenimrala, neboť v mžiku jsem stála před mým rodným domem. Byla hluboká noc, neproniknutelná tma, kterou krájelo jen světlo pouličních lamp. Nastoupila jsem do auta známého z té vesnice. Domnívala jsem se, že jedeme do nedalekého města, patrně na diskotéku nebo někam do hospody. Jenže on to vzal přes zahrady a výmoly sousedů kamsi na dvůr ve vsi, kde již nějaká pitka byla v plném proudu.
Byl tam další známý, se kterým jsem se nikdy moc nebavila. Jednak proto, že byl o něco málo starší a měl jiné zájmy a pak proto, že já jsem se ve vsi bavila spíše s méně lidmi než s více.
Nicméně mě evidentně balil. A mě to nebylo příjemné a hlavně jsem tomu vůbec nerozuměla, proto jsem se zvedla, rozloučila a odešla zpět domů.

V naší ulici, přímo před naším domem, jsem potkala dvě kamarádky. Evidentně byly také někde popíjet. Jedna z nich chtěla rezolutně jít spát, ta druhá se jí asi snažila přemlouvat. Nakonec ale obě šli. Když ta druhá procházela kousek ode mě, jako by mě vůbec neviděla. A měla strašně divnou tvář. Poté jsem viděla nějakou osobu, ženu, která přecházela silnici. Šla sice ve směru ke mě, ale měla jsem ji po pravé straně asi tak pět metrů a patrně jsem jí byla ukradená. Jen mě zarážely její vysoko vyčesané a naondulované vlasy a taky černé, skoro až gothic, oblečení. Na mžik mi blesklo hlavou, že to je moje spolubydlící.

Odemkla jsem si vrata a vešla na dvorek našeho domu.
Blik a stála jsem úplně dole na zahradě, již nebyla taková tma, spíš šero. Asi dva metry přede mnou byl hrob. Tedy... Patrně. Jenže z něj z 2/3 vykukovalo tělo. Ženské a značně zakrvácené. Kolem stálo asi pět lidí. Začala jsem jim vyprávět, že na té zahradní party jsem viděla vznášet se bílého ducha (asi dívku) a že jsem ji viděla jen já. /To si nevybavuju/. A ti lidé na mě začali mluvit, že jsem mrtvá a to tělo, co tam leží, jsem já a že jsem mrtvá už 21 let.
To mě vyděsilo a chtěla jsem utéct pryč.

Běžela jsem zahradou zpět k domu. Stále jsem u sebe měla klíče, což mě uklidnilo. Jenže mi byly houby platné, protože jsem se do domu za žádnou cenu nemohla dostat. Již bylo denní světlo.
Otočila jsem se, abych viděla zpět na dolní zahradu. Může to být, já nevím, asi tak pět set metrů. Za plotem stál můj bělovlasý strýc, který je už dvacet let po smrti, a mával na mě na znamení, že si jde pro mě. Byla jsem strachy bez sebe, nechtěla jsem umřít! Začala jsem křičet: "Mami! Mami!!!" a snažila se dostat do domu, ale stále to nešlo. Jen v prvním patře za balkonem bylo otevřené okno, moje jediná šance!
Když jsem se pro kontrolu znova ohlídla na dolní zahradu, strýc se nebezpečně přibližoval. Šel sice střídmým krokem, neběžel ani nepospíchal, ale stejně se přibližoval. Cítila jsem ze spánku, jak se mi prudce zrychluje tep a jak mi hučí v hlavě. Pořád jsem křičela a volala mámu. Pak jsem se vznesla, abych se zachytila okapu a od něj se vyškrábala na balkon, jenže jsem rovnou vletěla do onoho otevřeného okna. Proběhla jsem obývákem do pokoje, kde jsem tušila mámu (teď si uvědomuju, že pokoj, kde jsem čekala mámu, je v současnosti pokoj mého bráchy, ale je pravda, že kdysi to byla ložnice rodičů), pořád jsem volala její jméno a když jsem otevřela dveře od jejího pokoje, v posteli ležela její máma, moje babička, která je mrtvá přes třináct let, a upřeně se na mě dívala. Já, šílená hrůzou a děsem, jsem ve snu patrně omdlela a v tu chvíli se probudila.
Po probuzení jsem byla asi ještě chvíli paralyzovaná, protože jsem ležela ve stejné poloze a jen slyšela hučení v hlavě a vlastní tep. Až po chvíli jsem se zvládla pohnout. Podívala jsem se na mobil, bylo 4:59. Měla jsem ještě necelou hodinku na to, abych spala. Ale usnout jsem se bála. Když jsem zavřela oči, usilovně jsem si opakovala jméno mého přítele a snažila se vybavit si veškeré hezké vzpomínky nebo aspoň jeho tvář nebo hlas... Jenže to nešlo. Mozek mě pořád přepínal do toho snu a také to hučení moc neustávalo.

Nakonec jsem snad ještě na chvíli usnula, relativně klidně. Ale ihned po tom probuzení jsem měla panický strach, že umřu. Že se mi zastaví srdce nebo cokoli. A nechápala jsem, proč si pro mě jde strýc s babičkou - byť babičku jsem měla moc ráda a strýc mi nikdy nevadil, ale zemřel tak dávno, že už si ho moc nepamatuju - proč si pro mě ve snu nepřišel táta? O něm se mi už zdálo mockrát a nikdy mě to nevyděsilo, nebo alespoň ne tak moc. Kdybych měla umřít, chtěla bych, aby si pro mě přišel jedině on.

Od té doby jsem o tom přemýšlela a myslím, že vím, proč se mi zdálo o smrti, mrtvých a duchách. Promítlo se to zcela jasně v tom snu s černým Broukem. Jistě jste všichni zaznamenali tu tragickou nehodu. Už to bude čtrnáct dní a v tisku se to pořád rozmazává. A mě to nedá a veškeré nové informace, hlavně o té přeživší dívce, čtu a také jsem si už nesčetněkrát pouštěla onen okamžik nárazu. Samozřejmě jsem video viděla celé, včetně věcí, které se děly bezprostředně po nehodě.

Když jsem to viděla poprvé, dva dny jsem z toho nebyla ve své kůži. Pořád jsem nad tím přemýšlela. Jednak proto, jestli bych já byla schopná a odvážná doběhnout k havarovanému autu a poskytkout první pomoc (vím, že první pomoc neumím, ale zajímalo by mě, jestli bych v sobě našla odvahu a odolný žaludek k tomu autu vůbec přistoupit) a jednak jsem se na to dívala z pohledu těch dívek. Video je tak autentické, že nebyl problém se vžít do jejich kůže a představit si ten šok, zmatenost, malátnost, bolest...

A včera jsem se těmi články zabývala znovu. Ale co mě nejvíc strašilo, že jsem během jízdy z Prahy do Kralup potkala cestou celkem tři Brouky. A jelikož jsem typ člověka, co nevěří na náhody, automaticky jsem to brala jako znamení shůry. Abych byla obezřetnější, jela pomalu. Ačkoli nic na plat, po cestě zpátky jsem to málem vzala přes svodidla (odnesly by to jen plechy, nic velkého). Ale nakonec jsem to ukočírovala. Což mě utvrdilo v tom, že bych si vážně měla do auta pořídit držák na mobil, protože za můj vroubek mohl jak jinak než mobil, který jsem měla na klíně (jela jsem podle navigace) a v mírné zatáčce mi sjel ze stehen někam mezi sedačky. A nevím proč mě to tak vyděsilo (ha, poslední dobou jsem pořád z něčeho vyděšená!), ale honem jsem pro něj začala jednou rukou hrabat a v důsledku této nepozornosti jsem se čumákem auta příblížila ke svodidlům lemujícím levotočivou zatáčku. Jak už jsem ale řekla, vybrala jsem to, maximálně jsem možná předním kolem lehce zabředla do hlíny, ale jinak ani škrábnutí. Uf.

Vážně doufám, že dnes večer se vyspím sladce a klidně.

A co vy? Zdají se vám také noční můry? A také jste se někdy probudili ještě paralyzovaní?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama