NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Srpen 2017

Bravo, vyrovnáno.

27. srpna 2017 v 10:09 | Geheimnis |  Téma týdne
Jednadvacáté století, třetí tisíciletí. Naše doba. Naše zrychlená přítomnost. Naše všenarovnávající realita.

Hej, jsem žena! Kde jsou moje práva?! Chci pracovat a dostat za to stejný plat jako muž!

Hej, jsem žena! Nejsem služka ani vývařovna! Chci být doceněná a mít kariéru!

Hej, jsem lesba! Máš s tím problém?! Jsi xenofob a měl by ses léčit!

Hej, jsem černoška! Chci žít plnohodnotný život a celý svět mi v tom brání! Jste všichni rasisti!

Hej, jsem gay! No a co? Taky chci mít děti!


Kde je rovnost?
V tomhle všem. Každý se dožaduje svých práv a je-li na něj jen ukázáno prstem, už se ohání slovy jako xenofobie, rasismus, nerovnoprávnost... Jo a nejvíc oblíbené je slovo demokracie. Lépe řečeno "máme přeci demokracii, ne? Můžu si říkat a dělat co chci!". Jenže to není demokracie, nýbrž anarchie...

Ženy se touží vyrovnat mužům a přestat být na nich závislé. Muži se s tím neumí vyrovnat a tak raději přijímají lásku svých druhů. Gayové, lesby a všemožné transobjekty se dožadují pozornosti. Boří se iluze o tom, co kdysi bývalo normální a staví se nové mantinely, které jsou stále překráčeny a stále nadstavovány. Dnes je možné úplně všechno a nikdo to neodsoudí.

Nejsem xenofob - mám mezi svými přáteli lesby i gaye.
Nejsem rasista - v mé rodině jsou i Cikáni.
Ale nejsem ani emancipovaná žena. Jsem staromódní a dnešní svět se mi líbí čím dál méně. Nechci kariéru na úkor osobního života a vlastní rodiny. Nechci se s mužem spravedlivě dělit o domácí práce. Chci žít tak, jak žili moji rodiče a všichni rodiče předtím.

Jakým slovem mě označíte?

Už rok spolu ♥

26. srpna 2017 v 9:07 | Geheimnis |  Pocity

Už rok a téměř sedm měsíců pracujeme v té a samé organizaci.
Už rok a půl bydlíme v té a samé části Prahy.
Už rok čistého času není on a já, ale jsme my.

Jeden rok společného života. Je to už rok a několik hodin, co jsme se prvně políbili. Už tenkrát jsem do něj byla zblázněná a té noci jsem nedokázala uvěřit, že se to skutečně děje. Nejkrásnější na tom všem ale je, že i když je to rok, jsem do něj zblázněná pořád stejně. A celý náš vztah je stejně úžasný a nádherný jako na začátku. Pořád se líbáme a pusinkujeme, hladíme a vodíme za ruce. Pořád je na nás vidět láska.

Před rokem jsem také napsala článek o našem začátku. Pro připomenutí přidávám odkaz.

Během tohoto roku jsme svůj vztah posunuli o krůček dál. Proběhlo seznámení s rodinami. Proběhly první společné Vánoce, Silvestr a Nový rok, první společné narozeniny i svátky. Proběhlo seznámení s přáteli a známými, proběhla účast na svatbě. Proběhlo několik návštěv kin, několik romantických procházek, několik výletů. Proběhlo tolik nocí, kdy jsme usínali zaklenuti jeden do druhého a pak proběhlo několik nocí, kdy jsem bez jeho přítomnosti nemohla usnout.
Také proběhlo pár nedorozumění, ale nikdy žádná hádka.

Za tři měsíce už spolu budeme pořád. A bohužel věřím tomu, že se ta idylka bude občas potýkat s hádkami, protože teprve ve společném soužití se ukáže, jací jsme. Bojím se prvních slz, které kvůli tomu proleju. Bojím se první bolesti, kterou zažiju. Ale jsem připravena se nevzdat a všechny, menší i větší, problémy a neshody řešit a vyřešit. Vím, že on je má přítomnost i budoucnost a že mi stojí za všechno na světě.


Na čem Gehy ujíždí?

20. srpna 2017 v 10:21 | Geheimnis |  Pocity
Můj milovaný přítel ujíždí na komiksech, komiksových filmech a všem, co se točí kolem sci-fi. Já jsem člověk přizpůsobivý a tak se dívám na jeho oblíbené filmy s ním, nebo spolu chodíme z 90% do kina právě na filmy tohoto typu. Jen jednou jsem se pokusila ho vytáhnout na "normální film, u kterého nemusím přemýšlet, kdo je kdo a na které straně stojí" a zašli jsme na Špunty na vodě. Propadák. Nebo se někdy shodneme na nějakém filmu, který chceme vidět oba a je "normální" (Hledá se Dory a animáky obecně, Fantastická zvířata a kde je najít, Orel Eddie, Já, Olga Hepnarová a v nejbližší době se chystáme na Dunkirk a Po strništi bos).

A na čem ujíždím jen já?
Jsou to seriály. Už roky sjíždím všechny série Čarodějek, jeden díl za druhým. Jejích osudy bych mohla zfleku převyprávět a to celkem podrobně.
Jenže to časem člověka začne nudit, když mu stačí vidět první minutu dílu a už ví, jaká bude zápletka a jak to nakonec dopadne. Proto jsem se asi tak před měsícem poohlédla po něčem jiném. A našla jsem skvělou stránku plnou online seriálů! → ODKAZ

Lois & Clark: Nová dobrodružství Supermana

Konkrétně včera jsem dosledovala seriál, který jsem jako dítě úplně žrala. Superman. Ten Superman, kterého ztvárnil boží Dean Cain a jeho seriálová Lois Laneová byla nepřekonatelná Teri Hatcher. Jako Supermana můžu považovat ještě Toma Wellinga, taktéž ze seriálu s názvem Smallville, nicméně jeho Lois Laneová a vlastně kterákoli jiná Lois se v ničem dosud nevyrovnala té, kterou ztvárnila před dvaceti lety právě Teri. Je vtipná, živá, hyperaktivní, žene se do nebezpečí hlava nehlava a byť byste normálně někoho takového odsoudili, že je to hlupák, tak jí to odpustíte právě proto, jaká je. Navíc český dabing Tamary Kotrbové-Komínkové je naprosto luxusní.
Jediné, co mi začalo časem lézt krkem, bylo přeslazené a přečasté cukrování Lois a Clarka. To se táhne celou třetí sérií, kdy si v každém díle řeknou minimálně třikrát "miluju tě". Chápejte, jsem romantická duše a dívám se také na telenovely :-D ale od seriálu tohoto ražení očekávám trošku něco jiného.
Čtvrtá řada je potom relativně dobrá, ale nevyrovná se první a druhé, které jsou rozhodně lepší už jen co se týká akčnosti a zápletek. A také tam teprve vzniká vztah Lois a Clarka a vy tím s napětím čekáte, kdy se konečně zamilují a dají si první polibek.

http://files.vm.ru/photo/vecherka/2013/09/doc6bzkk934rtj1doo9kc02_1600_3200.jpg


Škatulata, hejbejte se!

12. srpna 2017 v 23:07 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj :)

Co by za ten jeden měsíc mohlo být nového? Někdy se neděje nic celé týdny a jindy se zase všechno otočí o 180 stupňů. Jako třeba teď.

Těší mě, maminko!
Tramtadadá! Ano, po téměř ročním vztahu jsem se seznámila s potenciální tchýní. Cesta do jižních Čech byla pozoruhodná. Zatímco v Praze, když jsem nasedala do auta, tak jsem se potila a lepilo se mi oblečení na záda, protože venku bylo pětatřicet, v autě tak čtyřicet. V polovině cesty, zhruba po padesáti kilometrech, se počasí začalo přehupovat. V dáli před sebou jsem viděla temné, takřka černé nebe, zatímco v zádech mě ještě pálilo sluníčko. Zlatým hřebem však bylo nějakých posledních deset kilometrů, kdy ne že pršelo, ale chcalo. Jela jsem po okrsce, neznámou trasou v neznámém kraji v dešti, který stěrače tak trochu nepobíraly, asi tak dvacet kilometrů v hodině max. Jestli ještě jedu po silnici jsem identifikovala jen podle barvy: šedá je super, zelená je průser! A aby toho nebylo málo, tak těsně před cílem se k vydatnému dešti přidaly i pořádné kroupy.
Naštěstí jsem ale nakonec dojela do cíle v pořádku. Najít správnou chatu v tom dešti bylo jednoduché. Protože jen jeden blázen by v tom slejváku stál venku s deštníkem u otevřených vrat. :-D

Samotné setkání s maminkou moc nevím, jak popsat. Myslím, že jsme si takříkajíc padly do oka. Ale jistá si nejsem, je to jen můj pocit. A taky jsem se viděli poprvé a zdržela jsem se dohromady necelé tři dny, z toho se nedá moc soudit. Pevně ale věřím, že spolu budeme vycházet co nejlépe :).