NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Září 2017

Versus aversus

10. září 2017 v 9:14 | Geheimnis |  Pocity
Haha, muj prvni clanek z mobilu. To jsem zvedava, jestli ho dopisu a kolik preklepu v nem bude :D.

Na facebooku sleduju Andreu Kerestesovou-Ruzickovou, protoze je mi jako herecka velmi sympaticka a taky protoze nedavno porodila. No a me tehotenstvi a materstvi moc zajima, ackoli sama tehotna momentalne nejsem a v nejblizsi dobe to ani neni na poradu dne...

Dnes zverejnila fotku a popis, ze zacali se satkovanim. Ze zvedavosti jsem si procetla komentare a zjistila, ze vsechny jeji sledovatelky ji obdivuji, pochlebuji a chvali az do nebe. Zvlast me pobavil komentar jedne slecny/pani, ktera zahlasila: dalsi maminka, ktera vi, co je pro miminko nejlepsi ❤. Na to jsem si v duchu rekla: aha, takze ty co nenosi dite v satku, tak nevi co je pro prcka nejlepsi??
Po procteni vsech "nazoru" jsem proste neodolala a taky prispela svou troskou do mlyna. Nejsem hadavy clovek a vetsinou nekomentuju noc, u ceho ocekavam, ze me ostatni sezerou zaziva, ale ted jsem si nejak nemohla pomoct. A tak jsem napsala: "Krasa :-) ale to jsem jedina, kdo si v detstvi hral s kocarkem a ne se satkem?". Protoze ted smolim tenhle duchaplny clanek :-D, nemuzu se prepnout na fb abych zjistila, jestli na to nekdo reagoval.

Chci jen poznamenat, ze svym komentarem jsem nechtela nikoho nakrknout nebo urazit, ale prislo mi silene preslazeny, ze vsechny zeny to tam vychvalovaly do nebe a ja chtela byt na te protistrane, aby bylo patrne, ze "kocarkari" jeste ziji.

Ale vazne. Jako mala jsem se mohla zblaznit, aby mi mama kupovala porad nejake kocarky a panenky (muj nesplneny sen je Baby Born, misto ni jsem dostala My Sweet Love, ale milovala jsem ji taky). A co jsem - dejme tomu - dospela, nemuzu se dockat, az si poridim muj vysneny kocarek. Mam celkem realnou predstavu.

Chapu, ze kocarek je mene skladny nez satek, drazsi a samozrejme necitite tlukot srdicka vaseho miminka na svem. Ale dite v nem ma dostatek prostoru, aby se mohlo prevalovat, muzete ho v nem prebalit, muzete si do kocarku odlozit nakup, muzete ho nechat na zahrade, aby dite spinkalo na cerstvem vzduchu a vy si mezitim uklidite, uvarite... Proc jsou sakra kocarky tak strasne nepopularni??

A jaky je vas nazor? Kocarek versus satek?

P.S.: doufam, ze jsem se timto nikoho nedotkla. Ale je to muj nazor. A jsem holt staromodni, no. :D

Čaj s medem

9. září 2017 v 9:06 | Geheimnis |  Pocity
Ani nevím jak se to stalo. Prostě jsem se včera vzbudila a v krku mě bolelo, jako bych tam měla strup. Přes den v práci se k tomu pomaličku začala přidávat nenápadná rýma. Večer jsem už ulehala s šátkem na krku, paralenem v žaludku, lehkou bolestí hlavy, kašlem a hlavně - čajem s medem.

Znáte knížku Alenčina čítanka? Dostala jsem ji v první třídě a zamilovala se do ní. A jeden z mých nejmilejších příběhů je o tom, jak Alenka stůně a maminka jí a jejímu medvídkovi Medouškovi uvaří čaj s medem.
Jako malá jsem marodila docela ráda. Znamenalo to, že můžu bez výčitek ležet celý den v posteli a spát, jak se mi zachce. A v tom úplně nejlepším případě jsem ležela na gauči v obýváku a celý den si pouštěla pohádky. A maminka mě obskakovala, dávala mi sladké sirupy proti kašli a měřila mi teplotu. Naštěstí jsem nikdy neměla nijak závratně komplikovaný průběh nemoci (chřipka, nachlazení, angínu jsem měla snad jen jednou a možná ani to ne, že to byla jen horší chřipajzna), takže jsem marodění měla vážně ráda.

Úplně nejvíc se mi líbilo, když jsme přijeli domů od pana doktora, bylo dopoledne a já bych tou dobou dávno měla být ve škole. Jenže já si místo toho šla obléknout pyžamo a zalezla pod peřinu. Pak přišla maminka se sirupem a paralenem a taky mi přinesla termosku s čajem. Nikdy mi čaj ale nesladila medem, protože mi to nikdy nechutnalo.

Když jsem pak nastoupila na střední a poté na vyšší odbornou, už marodění nebyla taková zábava. Každý promeškaný den se nějak odrazil. Proto jsem doma zůstávala jen, když mi bylo opravdu mizerně.
Teď už jsem ale zaměstnaný člověk - a ještě ke všemu ve dvou zaměstnání. To už je marodění téměř nemožné.

Třeba jako dnes. Je sobota, venku počasí nic moc, takže by mi ani nevadilo celý víkend strávit v posteli. Jenže dnes i zítra mám službu na recepci. Dvakrát dvanáctihodinové utrpení. A jako třešnička na dortu - zítra tu máme zápas, takže tady ani nebude klid, bude tady plno lidí a ti mě uvidí a já zrovna nevypadám moc reprezentativně.

A mě je vážně mizerně. Byť to včera ještě tak nevypadalo. V noci jsem se budila, převalovala a každé polknutí mě bolí. S úzkostí jsem zjistila, že všechny léky, co mám na bolest v krku, už jsou rok prošlé. Připadám si hrozně bezmocná, jediné, co mám, je ten paralen. A ten má dobu použitelnosti do 09/2017, takže se modlím, že je tím myšleno do konce září a že mi více neuškodí, než pomůže.
Včera večer jsem se také snížila k tomu, že jsem si dvakrát udělala čaj s medem. A jak já říkám, to už musí být, abych si čaj neosladila cukrem.

Moje jediné štěstí je, že moje hlavní práce je bezvadná. Mám totiž skvělou šéfovou a celkové interní nastavení je super, protože jestliže jsme nějakým způsobem nemocní nebo musíme k doktorům, dává nám volno a nemusíme čerpat dovolenou. Já nechci předbíhat, protože nevím, jak budu vypadat zítra (třeba se to rapidně zlepší, i když tomu vlastně nevěřím), ale začínám reálně uvažovat, že v pondělí toto volno využiju a snad se alespoň jeden den pořádně vypotím. Ono totiž nachlazení není smrtelná nemoc, ale taky by se to nemělo podceňovat, protože by se to příště mohlo zvrtnout v něco těžšího.

Přeji vám klidný a zdavý podzim :)