NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Říjen 2017

Maraton Zoufalek

25. října 2017 v 20:50 | Geheimnis |  Pocity
Jestli něco skutečně bytostně nenávidím, tak jsou to konce. Konce čehokoli.

Strašně špatně snáším, když dočtu poslední stránku knihy.
Je mi líto, když končí krásný film.
Fyzicky mě bolí, když vidím poslední titulky posledního dílu poslední řady seriálu, který jsem sledovala posledních několik měsíců.

Zoufalé manželky.
To je osm řad po 21 až 24 dílech.

Zoufalé manželky.
To jsou čtyři hlavní ženské postavy a mnoho a mnoho dalších postav, z nichž každá měla podstatný důvod svého působení ve Wisteria Lane.

Zoufalé manželky.
To je seriál, kdy se vaše nejoblíbenější postava časem stane nenáviděnou postavou a po čase si ji zase zamilujete.

Zoufalé manželky.
To je pestrý a šokující svět, kde nikdo není zcela nevinný a každý spáchal hřích.

Nejednou jsem se u některého z dílů hlasitě nasmála, mnohokrát jsem plakala, občas jsem zuřila nad chováním postav a párkrát jsem napětím tajila dech.
Sledovala jsem změny chování postav, vývoj vztahů. Promítala jsem samu sebe do jejich životů a přemýšlela jako ony. Často se mi o Zoufalkách taky zdálo.

Tenhle článek nemá žádnou vypovídací hodnotu. Ale strašně se mi vypsáním svých pocitů ulevilo.

Fňukání o dětech

22. října 2017 v 13:10 | Geheimnis |  Pocity
I když jsem vlastně nadmíru spokojená, tak si pořád na něco stěžuju. Mám pro to dvě výmluvy/důvody/předurčení - jsem žena a navíc Češka.

Stěžuju si na kdeco a přitom jsem vlastně šťastná, takže prosím neberte ani tento můj výlev moc vážně.

Jde jen o to, že mi přijde, jako by na mě celý vesmír křičel "hahá, bezdětná! Budeš poslední!". Většina mých oblíbených lidí už děti má nebo čeká. A pak ještě další většina těch méně oblíbených, kteří na svém facebooku sdílejí fotky z nákupů kočárků, postýlek a hraček a dávají svým přátelům najevo, že "hurá, tak my už taky!".
A třešničkou na dortu je otěhotnění mojí velmi blízké kamarádky a kolegyně z práce. Jsem z jejího stavu nadšená, dokonce možná o něco víc než ona sama. Ale nejspíš tím jen přebíjím to, jak nesmírně mě to bolí a jak moc jí závidím.

Donedávna mě trápilo jen to, že jsou věci, o kterých se s mým vyvoleným nebavíme. A bavit bychom se o nich měli, jenže o tom ani jeden nedokážeme začít. Tedy, aspoň myslím, že když mi před pár týdny přiznal, že je pro něj taky těžké o tom mluvit, tak měl na mysli stejné věci jako já. Bydlení, děti, budoucnost, city...
Zkrátka, do té doby mě trápilo jen to, že neumíme komunikovat. A protože to vážně neumíme a mě nyní nejvíce trápí téma mateřství (a hned v závěsu to bydlení), zavedla jsem dost nešikovně řeč právě na něj. "Hehe, tak XY je těhotná. Prý předtím pila nějaké čaje a ještě jí zbyly, tak mi nabídla, jestli je nechci, haha." Následoval můj vytřeštěný a vynervovaný pohled na milého a jeho podezíravý pohled na mě. Chvíle ticha a pak otázka: "Plánuješ v následujících měsících otěhotnět?" Bum, au, au. Bylo mi strašně nepříjemné o tom mluvit. Nechtěla jsem o tom vlastně ani začít, prostě to ze mě vylítlo. Doslova. "No.. to nezáleží jenom na mě." Neurčitá odpověď. "Jo, to nezáleží." Dodal. Au, au au!!
Ticho.

Ticho.

Převedení řeči na jiné téma - z mé strany. Nechtěla jsem to dál rozebírat. Jeho reakce mě zaskočila. Už když jsem mu to oznamovala (tu novinku o kamarádce) asi den předtím, celá natěšená a rozradostněná, tak bylo jako dostat lítačkama přímo do nosu, když mi na to řekl "jo já to vím už dávno". A hlavně ten tón... Tón, který se mi zasekl do srdce jako sekera. Jako bychom se bavili o čištění poblitého záchoda.

A od té doby se tím spíš tomu tématu vyhýbám. Protože mě vůbec nenapadlo, že můžeme mít jiné představy. O nás a o budoucnosti. Já v tuhle chvíli nevím jistě, jestli jsem si to vyložila správně. Možná jen zase zapracovala moje domýšlivost a dělám z komára velblouda. Ale jsem asi už příliš zaslepená chtíčem po dítěti a tikot mých biologických hodin mi zalehl uši a proto nedokážu rozumně uvažovat a komunikovat.
V tuhle chvíli se s ním o svých pocitech o mateřství ještě nedokážu bavit. Bojím se odmítnutí a pak se bojím své reakce. Kdyby nechtěl mít děti... Miluji ho natolik, abych to akceptovala a zůstala s ním bezdětná? Nebo mám riskovat, že už nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako jeho, ale aspoň budu mít děti?

Ach jo.
Zase ty moje hypotézy. Už zase dělám ukvapené závěry, přemýšlím příliš dopředu a maluju černé scénáře. A přitom je pravda někde úplně jinde. A nezjistím ji, dokud se narovinu nezeptám. Já tohle všechno vím. A taky vím, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.
Já jen teď nemám sílu na řešení.

...vlastně tě miluju.

21. října 2017 v 10:37 | Geheimnis |  Téma týdne
Už nějakou dobu se na mé knihovně kupil štos vstupenek, účtenek, pohledů, jízdenek a kdoví čeho ještě. A já měla představu, že všechny tyhle hmotné vzpomínky jednoho dne dám dokupy. Koupím v Ikee nějakou předraženou, ale úžasně sladkou krabičku, které budu říkat "pokladnice našich vzpomínek" a do ní budu schovávat všechny tyhle blbosti. Nebudu se s tím muset patlat, prostě jen papírky zavřu do krabice a vzpomínky zůstanou uchovány pro případ ztráty paměti.
Jenže kdo se v nich pak vyzná?

Takže jsem koupila sešit. A tři barevné fixky. A začala jsem psát "Náš společný život". Taky jsem si koupila dva aršíky se samolepkami - s motýli a s beruškami. A vrhla jsem se do práce.
Jenže už na druhé stránce té A5 jsem se zarazila. Chtěla jsem totiž v bodech vymezit všechny důležité mezníky. A jedním z mezníků bylo naše první kino. A já si zaboha nemůžu vzpomenout, kdy jsme tam šli?! Nejsem puntičkářka a nelpím na detailech. Ačkoli bych si ráda vybavila přesný datum, název dne, hodinu, číslo sálu, řadu a sedadla a taky průměrnou teplotu venku. Dobře, jsem puntičkářka přes kraviny. Důležitý kraviny.
Fajn. Spokojím se s tím, když budu vědět aspoň měsíc - jestlo to byl už červen, nebo až červenec.

A právě proto jsem se rozhodla zapátrat tady, protože sem píšu kdejaký kraviny o svém životě. A za poslední rok a půl píšu hlavně ty citový kraviny.
Najela jsem do archivu a klikla na červen. A jako první se mi zjevil článek s názvem "Jako ve snách". A normálně jsem dostala samu sebe. Musím to sem překopírovat... :-)


Není byt jako byt

14. října 2017 v 10:48 | Geheimnis |  Pocity
První velký krok v našem dosavadním společném životě klepe na dveře. Věděla jsem, že to uteče, ale stejně se mi zdá, že to utíká přecijen moc rychle.

Za jeden a půl měsíce už budeme bydlet spolu. V jeho bytě. A ve mě převládají spíše negativní pocity nad těmi pozitivními.
Nejde o to, že bych s ním nechtěla bydlet. Chci! Ale myslím, že na to pořád ještě nejsem připravená... Chtěla jsem hrát podle vlastních pravidel a ne podle nervů a nálad mé spolubydlící. Ale co už, výpověď běží.
Vlastně to, že se necítím dost připravená na společný bydlení, je asi ten nejmenší problém. Myslím, že nervózní z toho, co nás spolu čeká, bych byla i za rok nebo deset let. Nejhorší pocity mám totiž z bytu samotného. Už když jsem v něm byla poprvé před rokem, tak se mi nelíbil. Ale tenkrát jsem to neřešila, protože jsem nepočítala s tím, že bych tam kdy bydlela. Jenže teď na mě ten byt čeká a mě se svírá žaludek. Vím, že jsem malicherná, ale ten byt je hnusný, hnusný, hnusný!!! Abych vám nějak připodobnila jeho vzhled, tak si představte byt s vysokými stropy, kde jste žili od malička se svými rodiči. Jenže rodiče se ve vašich asi třinácti letech rozvedli a pak jste tam žili jen s mámou. Ta se ale už před cca 10 lety odstěhovala do jižních Čech a od té doby se v tom bytě spolu s vámi prostřídalo několik spolubydlících. Ano, byly v něm i holky, ale absolutně to na tom bytě nejde poznat. Možná i proto, že těch holek tam zase tolik nebydlelo a poslední dva, tři spolubydlící byli huliči a čuňata. Čili většina místností bytu je načichlá marjánkou a jinými neidentifikovatelnými smrady. Nábytek je z let raz dva a tomu odpovídá stav. Záchodová mísa je oblepená chlupama. Do koupelny moc nechodím a ještě nikdy jsem se tam nekoupala ani nesprchovala. Co se týče kuchyně, tam snad jako v jedné z mála místností nebudu mít odpor to tam pořádně vycídit a uklidit. Ale bude to fuška.

To jsou věci, které mi vadí na pohled. A to prosím moje máma o mě kdykoli s radostí prohlásí, že jsem bordelářka. (A mě to kdykoli nasere, protože mě to trápí.)
Pak jsou tady věci čistě technické, které mi vadí. Třeba to, že v kuchyni nejen, že neteče teplá voda, ale kohoutek protéká. V prostřední místnosti nejde topení, takže je neobyvatelná a je z ní tudíž skladiště a sušárna prádla. No a nezanedbatelné je také to, že byt se nachází v prvním patře (bez výtahu) přímo nad hospodou a restaurací. Jo a abych nezapomněla, tak naproti oknu, kde dosud přespáváme (když se tam čas odčasu pozvu), jsou kontejnery na tříděný odpad. A když je čas od času přijedou popeláři vyprázdnit, máte pocit, že vám někdo rozbíjí sklo přímo u hlavy.

Ano, asi jsem malicherná, protože spousta lidí by dala všechno za to bydlet v tak velkém bytě kousek od metra za prima peníze. Jenže věřím, že mi dáte za pravdu, že můj neustále vzrůstající odpor k tomu bytu je založen na opodstatněných důvodech.
Co je ale úplně nejhorší, že jsem se o ničem z toho ještě nezmínila před svým milovaným přítelem. Mám strach, že mu tím ublížím. Protože pro něj to není jen byt, je to jeho dosavadní život, má tam plno vzpomínek. Bohužel ty vzpomínky jsou téměř hmatatelné...

Chci tomu bytu dát šanci. Zkusit vydržet a třeba se mi povede ho nějak zútulnit. I když se mi nepodaří zavést teplou vodu do kuchyně... Protože pořád je to nájem a proč do něj strkat prachy?
Bude to zkouška. Pro mě i pro nás oba. Upínám se k tomu, že si časem najdeme jiný byt. Klidně další podnájem, nespěchám na hypotéku (ale vím, že se jí nevyhnu). A to mě drží nad vodou.

Co se týče současného bytu, kde dožívám se svou spolubydlící... Katastrofa.
Mám volný víkend a těšila jsem se, jak uklidím celý byt a hlavně kuchyň. Ovšem za předpokladu, že budu v bytě sama. Jenže už je půl jedenácté a spolubydlící je doma, takže evidentně nemá žádné plány... A já prostě nemůžu nic dělat. Když je doma, jsem apatická. Sere mě, že potřebuju uklidit, ale prostě to nejde, když je ona doma. Chci na to mít klid a ten nemám, když jsme obě v bytě.

Jaký to je paradox... Bydlím v bytě, který mám ráda a který mě baví udržovat, ale nejsem toho schopná kvůli spolubydlící. A čeká na mě byt, který nutně potřebuje udržovat a uklidit a budu na to mít klid, ale mám k tomu bytu odpor..
Jo, člověk si nevybere.