Děda.

17. listopadu 2017 v 21:54 | Geheimnis |  Pocity
Nedávno jsem psala o mém vztahu s mou mámou, teď mě okolnosti nutí vypsat se z dnešního zážitku s dědou. Táta mého táty.

Bude to dlouhé vyprávění.

Asi bych měla začít tak nějak od začátku. Můj děda prožil hodně let v Ostravě a v Brně. Poznal tam svou ženu, mou milovanou babičku (která už bohužel dvacet let není mezi námi) a narodili se mu tam dvě děti. Prvorozený syn, můj nejmilovanější tatínek a dcera. Pracoval jako číšník.
Z Moravy, potažmo Slezska, ale nepocházel, protože se narodil ve vesničce ve středních Čechách, kde jsem zase téměř celý svůj život žila já. Žila tady také jeho maminka, moje prababička, ke které můj táta se sestrou jezdívávali každé léto na prázdniny. Po několika hodně letech se do této vesnice jako rodina přestěhovali natrvalo. Žili v našem rodinném domě, který postavil někdy v první polovině minulého století můj praděda, všichni pohromadě: prababička, babička, děda a děti.


Prababička umřela, když mi bylo asi tři nebo čtyři. V tu dobu jsme bydleli s mámou, tátou a bráchou v téže vsi, jen v jiném domě (pronajatém). Za babičkou a dědou jsme chodili docela často na návštěvu, potkávala jsem se tam taky se sestřenkami - dcerami tety. Babička koukávala na A-Z kvíz a hrála si s kartami na kanastu. Vařila tu nejlepší rajskou polívku s rýží a pekla pařížské tyčinky, které dodneška neumím (místo nich vznikne kámen). Děda hodně pečoval o velkou zahradu, která k domu přiléhá.

Sotva jsem nastoupila do první třídy, babička zemřela na rakovinu. Děda tak zůstal v obrovském domě sám, a tak jsme se s tátou, mámou a bráchou přestěhovali k němu. Když mi bylo asi deset, onemocněla moje druhá babička - z máminy strany. Několik infarktů a nakonec těžká mrtvice. Přestala mluvit, resp. začala blábolit a ochrnula jí celá pravá polovina těla - nemohla tedy chodit, psát, jíst... byla pravák. A ačkoli měla pět dětí, postarat se o ni byla schopná (a ochotná) jen moje máma.
Děda ale vždy byl takový ten starý bručoun, co má rád svůj klid a především - on všechno ví nejlíp a má pravdu. A tímto začalo v naší rodině všechno skřípat. Babička z máminy strany byla jednak nešťastná ze svého zdravotního stavu a jednak byla svým způsobem na mámu zlá, protože měla radši jinou svou dceru (ačkoli ta ji ještě před těmi nemocemi přivedla akorát do dluhů a po nemoci se jí štítila). Do toho se pak k tomu všemu vložili další mámini sourozenci, protože - jak jinak - viděli jen peníze. Jednak to, že můj táta nás dobře živil, máma taky měla příjem a do toho pobírala peníze za svou mámu, o kterou se starala. A to byl kámen úrazu. Hádky, hádky a hádky. Babiččino srdce to nevydrželo a na Štědrý den v roce 2003 zemřela v nemocnici na další infarkt...

Vánoce předtím, ty v roce 2003 i ty následující byly peklo. Děda měl výtky vůči mámě, táta stál při ní a hádal se s ním a nakonec jsme vždy všichni ke stromečku šli v slzách...
Napjaté vztahy s dědou, výčitky a výhrůžky ze strany máminy sourozenců, resp. sester vedli k další smrti.. Rok a půl po babičce odešel i můj táta.

V tom velkém rodinném domě najednou zůstala přivdaná vdova se synem z prvního manželství, s dcerou v pubertě a tchánem. První rok byl nejhorší. Všeobecně a pro všechny. Ochladili se vztahy mezi všemi příbuznými - jak na straně táty, tak na straně mámy. S tetami z máminy strany jsme několik let vůbec nebyly v kontaktu.
Děda si pořád vedl svou. Lezl mámě do kuchyně, radil jí co má a nemá dělat... Já byla otřesená ze ztráty nejbližšího člověka a taky se mnou mlátila puberta, byla jsem zlá na mámu i dědu. Nejednou jsme je poslala do ....

Asi dva roky po tátově smrti si máma našla přítele. Byl to sice ňouma a jeho dceruška byla megera, ale měl mámu rád. Nastěhoval se k nám. A děda řekl, že nám nebude překážet a odstěhuje se k dceři, že ho prý k sobě chce. Máma mu na to řekla, že ho nikam nevyhání, ale rozmlouvat a bránit mu taky nebude. A tak se do pár dnů přestěhoval.
Tím moje teta, dědova dcera, moji mámu úplně odstřihla. A vlastně i mě. Všechno, co mi po tátově smrti i se setřenkami naslibovali... Nic z toho nebylo. A po tomto byl úplný konec. Vídáme se, pozdravíme se, řekneme si pár zdvořilostních frází jak se máme a co je nového, ale... Necítím z její strany skutečný zájem o to, jak mi je nebo co se mi děje v životě. Má mnohem radši holčinu, která není její krve, narozdíl ode mě. Ale to je zase jiný příběh...

Mámin vztah s přítelem nevydržel. V tom velkém rodinném domě jsme tak zůstali jen tři. Já, máma a brácha. O několik set metrů dál pak žila teta, sestřenky a děda.
Několik měsíců po dědovo odstěhování jsem za ním nechodila. Ne proto, že bych ho nechtěla vidět. Ale nechtěla jsem se vidět s ostatními. Až jeden večer na diskotéce si mě odchytla moje sestřenka a vyčetla mi, proč za ním nechodím... Tu noc jsem prolila hodně slz. Ale díky tomu jsem věděla, že byť se stalo cokoli, za dědou můžu chodit. A tak jsem za ním chodívávala, probírala s ním svoje útrapy s prvními láskami, bavili jsme se o psech, chodívávali jsme spolu na procházky, vozila jsem ho k doktorům a na nákup.. Našli jsme si k sobě zase cestu. Stejně jako když jsem byla malá a po babiččině smrti jsme se k němu nastěhovali. Každý, každičký večer jsem chodila k němu do pokoje, zavrtala se do jeho duchny a péřových polštářů a společně jsme se dívali na večerníček. Pak jsme spolu sledovali telenovelu Manuela. Tuhle budu mít vždy spojenou s ním. Několikrát jsem také spala s ním v pokoji na druhé posteli. A pak, když jsem byla větší, jsme spolu mastili karty.

Před několika lety teta odešla od manžela a postavila si - opět v té samé vsi - svůj malý domek. A přestěhovala si tam samozřejmě i dědu. A tak posledních pár let chodím za ním tam.
Ze začátku jsme pořád chodili na procházky, ale poslední dva tři roky už nemůže na nohy. Takže vždy jen sedíme u stolu a povídáme si. Tím, že jsem se odstěhovala do Prahy, se moje návštěvy omezili na jednou za měsíc, resp. na každou volnou chvilku, kdy přijedu do vsi. Kdykoli, kdy přijedu na víkend, tak vždy jsem za ním byla. I kdyby jen na deset minut, podívat se jak mu je a říct, jak je mě.
Tento týden děda oslavil 87. narozeniny. A já dlouho nevěděla, co mu k nim dát. Až nedávno jsem byla v knihkupectví, vyzvednout dárek pro bráchu a cestou jsem procházela regály až jsem došla k cestopisům. A tam mě to osvítilo! Dát dědovi knížku o Ostravě! Bohužel v knihkupectví neměli to, co bych si představovala, tak jsem zapátrala na internetu a objevila jsem poklad: Ostrava včera a dnes. Porovnání míst, jak vypadala kdysi a jak dnes. Bohužel, kniha vyprodána ve všech e-shopech. Naštěstí ale existovali další vydání o Ostravě - Ostrava včera; Ostava ve vzpomínkách. Obě publikace jsem koupila a dnes jsem je byla dědovi předat.

Měla jsem z toho nápadu hroznou radost, protože mi přišlo, že jsem mu koupila něco užitečného, žádnou blbost.
Celý tenhle týden jsem měla pocit, že mám ohromné štěstí. Spolubydlící se odstěhovala, takže v bytě je klid a pohoda, jsem svou paní. Ozvala se mi paní, která mi pronajme parkovací místo, takže se mohu v klidu přestěhovat s vědomím, že mám kam dát auto. Sešla jsem se s pánem, který mi mé auto bude dávat dohromady k technické, která mě čeká na jaře. V práci na mě spoléhají a nabízejí mi plynulý postup na post buď zástupu hlavní účetní nebo rovnou post hlavní účetní - dva roky po škole!!! A k tomu všemu jsem štěstím bez sebe, že mám svého nejmilovanějšího a nejdokonalejšího miláčka na světě, se kterým už za týden budu bydlet. Současně jsem si ale uvědomovala, že nebudu-li opatrná, neřku-li začnu toho svého náhlého přívalu štěstí zneužívat, tvrdě se mi to vymstí...

Přišla jsem do tetina domku. Viděla jsem, že tam parkuje i sestřenka. Byla jsem ráda, že ji uvidím, byť mezi námi vztahy nejsou ideální, mám svou sestřenku ráda. Vešla jsem do dveří, vítala se s Jonáškem (jezevčík) a zvesela se ptala, jak se tam mají. Sestřenka a tetin přítel, kteří seděli u stolu v kuchyni, mi sdělili, ať se připravím na šok. Děda za poslední týden fyzicky hrozně sešela a nevypadá vůbec dobře. V tu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy. Když jsem přišla do jeho pokoje, nemohla jsem už ani mluvit. Slzy mi tekly po tvářích. Byla jsem v rozpacích, protože jsem mu přišla popřát všechno nejlepší k narozeninám a přitom jsem ho ještě ani nepozdravila a přitom už jsem brečela. "Ahoj dědo, tak všechno nejlepší!" řekla jsem roztřeseným hlasem a dívala se na něj skrz závoj slz, objala jsem ho a dlouze jsem ho líbla na tvář. Pak jsem si sedla ke stolu, vymluvila se na rýmu (kterou skutečně mám) a otírala si vlhké oči. Jonáš si skočil ke mě na klín a děda se konečně pousmál. Pak jsem se vrhla k dárkové tašce a začala z ní vytahovat sladkosti, blábolila jsem něco o tom, ať si osladí život... A pak jsem mu podala ty dvě knížky... Posunul si je k sobě, ale neotevřel je. Místo toho mi vrátil jinou knížku, kterou jsem mu nedávno koupila. Že prý dočetl asi do poloviny, je to vtipný, ale už na to nemá to dočíst, tak ať si ji vezmu zpátky...
Mluvil o tom, že nemůže chodit. Že mu doktorka nařídila, aby tři dny ležela nikam nechodil. A že prý teda ležel. Že za ním včera byla dvakrát přímo doma. Těžko se mu dýchalo. Působil apaticky. Přiznal, že ztratil pojem o čase. "Dneska je čtvrtek?" "Ne dědo, je pátek, státní svátek. Všichni máme prodloužený víkend." "A zítra se jde do práce?" "Ne dědo, zítra je sobota, pak neděle, až pak se jde do práce..." v půlce věty se mi zase zlomil hlas a zase mi tekly slzy. Vzpomněla jsem si na nedávnou premiéru Otce u nás v Rokoku, o starém muži postiženým Alzheimerem. Jak mě to tenkrát na generálce zasáhlo...
Na chvíli jsem přestala brečet a ovládla jsem i svůj hlas. Vyprávěla jsem o tom, že už jen týden a budu se stěhovat. O tom, že mi v práci nabídli lepší místo. O tom, co je doma nového. A pak jsem neměla co říct. Za mnou hrála televize beze zvuku. Podívala jsem se krátce na obrazovku a vzpomněla si, jak jsme spolu sedávali u televize a dívali se na Natočto, Neváhej a toč....

Když jsem odcházela, opět jsem ho objala a dlouze políbila na tvář. Pak jsem ho ještě několikrát hladila po rameni a přála mu, ať je mu brzy líp. A přišlo mi to strašně nevhodný, jako bych mu přála "vysvobození"... On na to řekl, že to už se asi nezlepší. A já, znovu v slzách a s třesoucím se hlasem, řekla: "Ono se to ještě otočí." Znělo to nevěrohodně a myslím, že nikdo z nás tomu ani nevěřil...

Prošla jsem jídelnou, kde u stolu stále seděla sestřenka s přítelem tety. Nedívala jsem se jim do tváří. U vchodu už mě čekala teta. Ještě jsem se ani pořádně neobula a už měla otevřené dveře. Najednou jsem si připadala nepatřičně. Proč já pláču a oni ne? Když jsem se narovnala od bot, měla jsem nutkání tetu obejmout a říct: držte se! Ale když jsem se jí podívala do očí, viděla jsem jen naléhavost, ať jdu. Žádná citová spoluúčast... Dokonce měla na rtech úsměv. Pravda, ne vyloženě radostný, ale usmívala se... A tak jsem jen pozdravila a vyšla ven. Na to ona: "Já se ti pak ozvu." A obě jsme věděli, co tím myslí.

Po cestě domů jsem pláči nechávala volný průběh. Uvědomovala jsem si, že tohle bylo naposledy. Byla jsem šťastná, že jsem měla možnost s ním být a vědět, že je to naposledy a tím pádem mu dát najevo, že ho mám ráda. Na druhou stranu jsem byla naštvaná, že svým pláčem a chováním jsem mu mohla jedině přitížit, vždyť kdo v jeho věku chce vidět, že ho bližní oplakává, když ještě žije? A nakonec mě píchlo u srdce, protože mi došlo, že moje dítě nikdy nepozná...

Zatím ještě je mezi námi. Ale všichni tušíme, že jeho čas se chýli ke konci... A i když jsem se toho bála už tolik let před tím, kdy tenhle den přijde, i když jsem se po každém odchodu od něj sama sebe ptala - a co když tohle bylo naposled? a i když v jeho požehnaném věku s tím musíme počítat.. Stejně je to těžké.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 18. listopadu 2017 v 14:38 | Reagovat

Jo, život je jeden z nejtěžších...
Nemáš to, holka, lehký, ale kdo ano...?!
Udělala jsi pro dědu, co jsi mohla. 87 je hezký věk, tím se utěšuj. Láska a úspěchy v práci vyváží to špatné.

2 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 18. listopadu 2017 v 19:15 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář ♥
Já to právě mám jednoduchý, v porovnání s osudy jiných lidí. Někteří nemají vůbec žádnou rodinu, jiní se potýkají s vážnými nemocemi, jiní kolem sebe mají velmi zlé lidi... Já jsem vděčná za to, co mám, i když si na to občas stěžuju :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 22:00 | Reagovat

Mrzi mne, že to zažíváš. Já tak přišla pouze o prababíčku a jejího syna,ma mima tátu, a nějak na to kolem stále nejsem připravena, že by to mohlo přijít i na další straší členy rodiny.navíc jsem celkem bezcitna a nechodím na pohřby. M chci si ty lidi pamatovat takové, jací byli. Ne že leží a všichni kolem pláčou ... drž se. Děda s tebou bude pořád :)

4 Romi Romi | Web | 26. listopadu 2017 v 22:10 | Reagovat

:( každej zažije neco nikdo to nemá lehké no :(

5 bludickka bludickka | E-mail | 18. prosince 2017 v 11:10 | Reagovat

Stáří a umírání to dokážou být děsivé věci. Jeden děda mi umřel v nemocnici na nádor na mozku. Bylo mu sedm. Dodnes si vybavuju tu hroznou atmosféru nemocničního prostředí a jak mě to frustrovalo. Ještě jednoho dědu mám. A taky dvě babi. A i když už je jim přes 80 zatím jsou na tom dobře a doufám, že ještě dlouho budou.

6 bludickka bludickka | E-mail | 18. prosince 2017 v 11:11 | Reagovat

* Bylo mi sedm ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama