NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Leden 2018

Italské tiramisu

27. ledna 2018 v 14:59 | Geheimnis |  Sladká jídla


200 ml silného espresa
50 ml amaretta
2 žloutky
50 g cukru krupice
500 g mascarpone
100 ml smetany ke šlehání
140 g cukrářských piškotů
2 lžíce holandského kakaa

Čas strašně letí.

25. ledna 2018 v 11:04 | Geheimnis |  Téma týdne
Když jsem byla malá, drtivá většina mých her simulovala dospělácký život. Venku jsem ve starém nádobí míchala písek, hlínu a vodu a to bylo jako vaření. Jednou jsem taky vytahala několik dlouhých prken a za pomoci hlíny s vodou jsem se snažila postavit domeček. Taky jsem měla několik kočárků a panenek, to jako že jsem maminka a starám se. Nejednou jsme si s kamarádkami hráli na obchod - to jakože pracujeme. A když jsem ještě nechodila do školy, hrála jsem si, že tam chodím.

A najednou si uvědomím přítomnost. Školu mám už pár let za sebou, místo hlíny vařím vesměs poživatelná jídla, několik let už taky doopravdicky pracuju a platím nájem. Už mi chybí jen postavit ten vlastní domeček a vozit živé děti v kočárcích.

Je mi málo, je mi jen šestadvacet. O životě toho vím ještě prdlajs. Ale mám hrůzu z toho, jak rychle mi život uteče. Dospělácký život běží úplně jinak než ten dětský. Aspoň mi to tak přijde. Jako malí jsme se nemohli dočkat, až konečně budeme velcí a budeme si moct dělat, co chceme. A když už jsme teda vopravdu velcí, kolikrát nemáme ani čas se na chvíli zastavit a uvědomit si to. Od pondělí do pátkujen práce, sem tam nějaká večerní kultura nebo dobrá nedomácí večeře a víkend uteče strašně rychle, jak se do něj snažíme nacpat co nejvíc věcí: odpočinek, úklid, uvařit pořádné jídlo a pak taky vyrazit někam ven. A je zase pondělí a zase pracovní maraton a zase čekání na víkend a ten je zase hned fuč...

Možná se času děsím proto, že pořád něco plánuju a organizuju. Je leden a já už vymýšlím, co budeme dělat v létě. Sotva jsem se nastěhovala do bytu k příteli, už koukám po hypotékách a nových bytech. Sotva jsem dospěla a už bych chtěla miminko.

Asi bych měla zpomalit, více se věnovat přítomnosti.
Jsem teď tak strašně moc šťastná a snažím se to dávat najevo. Říkám svému příteli, jak jsem ráda, že ho mám. Udělala bych pro něj první poslední. Mým nejtužebnějším přáním je zestárnout s ním. Jenže mi i vyhlídka společných - dejme tomu - čtyřiceti let, které by nás mohly čekat, připadá strašně malá. Chtěla bych víc! Na věky! Chci mít moře času a ten trávit s ním a svými blízkými.

Co mám dělat, abych se přestala bát?

Výhled do budoucna.

24. ledna 2018 v 15:25 | Geheimnis |  Pocity
Od pondělí to mám v práci volnější, takže mám víc času lustrovat internet. :)
Mimo jiné jsem včera hledala recept na tiramisu, který mám od spolužačky z VOŠky a myslela jsem, že ho budu mít buď na svém profilu na vareni.cz nebo tady. Jenže nebyl ani na jednom místě, čili se budu muset podívat do svého sešitu doma, tam ho mám stopro.
Proč o tom ale píšu - protože jsem projela všechny recepty, co jsem si sem před lety napsala a rozhodla jsem se, že v tom budu pokračovat. Navíc myslím, že jsem se jak ve vaření, tak v pečení značně zlepšila. A taky mě to mnohem víc baví a cítítm se v kuchyni uvolněněji. A koneckonců, tenhle blog potřebuje zase trošku oživit, protože koho pořád dokola baví číst o mém životě, že jo... :) recepty budou aspoň užitečné.

No ale kromě receptů už druhý den projíždím stránky s nemovitostmi a bankovní hypotéky. Čistě z toho důvodu, abych si udržela nějaký přehled o trhu a měla šajn, co mě čeká.
Narazila jsem taky na několik online kalkulaček, které vám vypočítají na kolik vás vyjde rekonstrukce! Ale když nevíte, co je všechno potřeba a kolik metrů má ta která místnost, tak je to k prdu :-).
Dnes jsem na tohle téma trošku zabrousila u Broučka. Páč to není jen moje věc, byla bych ráda, aby se k tomu taky vyjádřil, co by chtěl a jak by to chtěl. Ale moc se do ničeho nehrne a já se zase cítím jako ta, která tlačí na pilu. Ale už je nám celkem dost na to, abychom začali myslet na dlouhodobější budoucnost, nota bene dokud ještě nemáme děti. Takže si myslím, že minimálně bavit se o tom a sledovat trh je na místě. Tak.

Toto jsou mé výhledy do budoucna. :) Jak ohledně tohohle blogu, tak v mém osobním životě. Doufám, že se mi obojí podaří naplnit! :)

Mějte se a smějte se!
G.

Život jde dál.

19. ledna 2018 v 16:49 | Geheimnis |  Pocity
Už je to víc než týden, co proběhlo poslední rozloučení s dědou. Nemůže být řeč o pohřbu, protože se nepohřbíval a pohřbívat nebude. Šel na kremaci... Kterou nemám ráda a nechápu, ale asi to bylo jeho přání (což taky nechápu, když rodiče i manželku má v zemi) a hlavně teta nechtěla na pohřeb přispět, čili jí do toho nemůžu kecat.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Pořád o dědovi přemýšlím, jako kdyby ještě byl. Když mě něco napadne nebo se něco stane (v dobrém slova smyslu), jako první mě napadne, že mu to musím říct, až se uvidíme. A pak mi dojde, že se to nestane...
Někdy mívám nutkání zvednout telefon a vytočit jeho číslo. Nebo zavolat do hospice a přeptat se, jak se mu daří.

Taky teď čtu jednu z posledních knih, co jsem mu darovala. Tajný deník Hendrika Groena - 83 a čtvrt roku. Vrátil mi ji asi měsíc předtím, než ho odvezli do Litoměřic. Prý je to pěkný, ale on už to nedočte. Záložka byla na 28. lednu, 43. stránka. Zakroužkovala jsem si ji....

Opusťme ale ten sentiment.
Život jde prostě dál a už nastal čas. Představuji si, že je spolu s babičkou, s Bobíkem, Ronym, Jeny, Terezou, Ájou (to jsou všechno psi) a pak taky se svým nejmladším bratrem, rodiči a v neposlední řadě s mým tátou.. Že prostě není sám a je mu dobře.

A teď už vážně opustím tohle téma. :)

Něco na pobavení?
Všichni známí se mě ptají, jak se nám spolu bydlí. A já když se nad tím zamyslím, tak mi to vůbec nepřijde jako necelé dva měsíce, ale jako roky. Tak jako jsem si neuměla před půl rokem představit, že spolu budeme každý den a hlavně život v tom bytě, tak jsem se hodně zžila s okolím.
Ale moje výtky k bytu jsou naprosto oprávněné! Třeba předminulý víkend. To jsem se rozhodla vyluxovat svou postel ve třetím pokoji, že si ji jako konečně povlíknu a budu tam spát (protože já chodím spát pomalu se slepicemi, zatímco můj Brouček vydrží ponocovat do dvou do rána, takže teď já omezuju jeho, když v deset usínám a on musí ztišit televizi, zhasnout a celkově být potichu, jenže stejně to není ono a mám přetrhaný spánek, zkrátka omezujeme se vzájemně). Ale co se nestalo - zapojila jsem vysavač do prodlužováku, nasadila nástavec s kartáčem, šlápla na tlačítko a... a nic. Lux povzdychl a to bylo vše. Jen jsem slyšela spadnout pojistky. Naštěstí vypadl jen okruh zásuvek v pokojích, což znamenalo, že jinak světla svítila a kuchyně s koupelnou fungovali bez problémů (hlavně kvůli lednici). Jenže jinak nešlo dělat nic. Televize, wifi, počítač, notebook (můj noťas má totiž blbou baterku a bez proudu dlouho nevydrží). Takže jsem mému drahému, který tou dobou byl s kamarády, nadatlovala smířlivou, ale jasnou sms - začni přemýšlet o budoucnosti - a šla si číst. A taky jsem vzteky snědla chipsy a načala bonboniéru Merci, kterou jsem dostala k narozkám od kamarádky.

A aby bylo jasno, pojistky jsem se snažila nahodit. To byl taky porod (sorry holky, zas tak hrozný to nebylo. :D ). Pojistky jsou v chodbě u dveří, nad provizorním botníkem plným mých bot, který se mi fakt nechtěli přeskládávat, a leze se k nim po žebřinách. Jo, po těch co jste měli všichni v tělocvičně. Ale já, která tomu bytu nedůvěřuje, jsem si šla radši pro skládací schůdky. Vylezla jsem nahoru a mezitím, co jsem se natahovala k pojistkám, jsem si kryla hlavu, aby mi na ni třeba nevlezl nějaký pavouk. Pod stropem je totiž ještě jeden skleněný, asi tak 30 cm pod, jehož funkci nechápu. Není to ani okrasný, ani praktický. Uklízet se to pořádně nedá, protože se člověk bojí, že mu to po těch třiceti letech spadne na hlavu.
No, na hlavu mi nespadl ani skleněný podstrop, ani pavouk, ale ani jsem nenahodila pojistky.

Ten víkend jsem taky rozhodla, že chci prát ve své pračce. Protože ta, co tam byla, sice prala, ale už s odřenýma ušima, resp. bubnem. Nehledě na to, že vydávala všelijaké zvuky, leckdy měla tendence špacírovat (nožičky už moc nesloužily) a taky se ždímání muselo přepínat ručně - resp. když jste to nepřepli, tak jste měli prádlo mokrý. A co mě znervózňovalo asi nejvíc bylo to, že jsem nevěděla, jak dlouho pere. :D Holt jsem staromódní, ale pračka s displejem je prostě super!
No a vtipné bylo jak vyřešíme odpad. Ten byl totiž taky velmi provizorní. Do odpadu od umyvadla totiž byla vyvrtaná díra, do ní zasazený jakýsi náhubek, na ten byla nasazena odtoková hadice a celý to bylo přelepný asi kilometrem černé lepenky :D. Ale jak jsme zjistili, nic moc lepšího se s tím vymyslet nedalo. Hadice musela jít tam, protože i kdyby šla do umvadla přímo, voda by odtékala na zem právě tou vyvrtanou dírou. Takže po mnohých hokusech pokusech si můj milovaný poradil, náhubek k odtoku přilepil chemoprenem (já bych tomu všemu říkala silikon :D ), nechal to zaschnout a mojí odtokovou hadici (tedy mé pračky) k tomu náhubku přitáhnul takovou tou kovovou smyčkou na šroubek. A já večer mohla vesele prát :).

Sice jsem tomuhle řešení moc nevěřila, ale nakonec se osvědčilo.
No a takových technických zázraků tam máme plno. Jsme v celém baráku dost možná jediný byt, který je v původním stavu :D. Ale už jsem začala tnout do živého. Nedávno jsem byla u kamarádky, která bydlí v Čakovicích se svým přítelem. Krásný nový byt z roku 2008, 3+kk. Platí jen o dva tisíce víc než my (i když je pravda, že nevím, kolik platí energie, ten rozdíl počítám jejich cenu nájmu vs. kompletní částku naši) a do centra to je MHD plus minus půl hodinky. To není špatné :D.
Když jsem to říkala příteli, vypadal, že nad tím přemýšlí. Konečně. :D

Ale zatím mě to v bytě baví. Byť je mi tam často zima a musím se v ledasčem omezovat,užívám si společné bydlení, společnou práci uvnitř a celkově to, že jsme spolu a že je nám dobře. :) A co nám přinesou zítřky.. Tím se nechme překvapit!

Přijedu po Novém roce, dědo.

3. ledna 2018 v 11:27 | Geheimnis |  Pocity
S tímhle slibem jsem opouštěla jeho pokoj, pouštěla jeho ruku a odcházela z hospice. Věřila jsem tomu, že se ještě shledáme, protože děda má tuhý kořínek. Ačkoli mě tahle víra velmi bolela, protože tuším, jak moc trpěl. Možná ani ne tak moc fyzicky jako psychicky. Uvězněn v minimálně pohyblivém těle, avšak mysl zdravá. A moje slzy při návštěvách mu příliš optimismu do posledních dní nejspíš také nepřidaly...

Druhého ledna dva tisíce osmnáct. Osmdesát sedm let.

Byl druhý svátek vánoční, když jsem přemluvila mámu, aby jela se mnou. Teta mě před svátky po telefonu požádala, jestli bych za ním nezajela mezi svátky, protože ona tam bude o Štědrý den a pak až o Silvestra, tak aby tam nebyl týden sám.
Vypadal tak strašně křehce.. Jeho kdysi silné a zdravé tělo bylo jen kost a kůže, jeho hrubé ruce ztratily ještě více z citlivosti a motoriky. Nezvládl se ani posadit, jen ležel.
V prvních minutách návštěvy se snažil mluvit, ale nebylo mu vůbec rozumět. Vypadalo to jako by byl po mozkové příhodě. Ale nebyl, jen s ním asi nikdo nerozmlouval.
Po chvíli už mluvil lépe, ale s námahou. "Holky, je to v pořádku," říkal a vypadal u toho tak roztomile jako dítě. Byl to hořkosladký moment, protože se usmál.

Strašně moc chtěl vstát a chodit. To ho bolelo asi nejvíc, vědomí, že už se nikdy na své nohy nepostaví.
Celý život, co jsem ho znala, byl obklopen zvířaty, především psy. A ti mu zde v hospici taky strašně chyběli.
Celé dny mohl jen ležet a čekat, jestli za ním někdo přijde a rozbije ten nekonečný stereotyp. Většinu času prospal a byl hrozně unavený.

"Dědo, tak už bydlíme spolu s V., už měsíc," vyprávěla jsem mu, abych rozptýlila jeho myšlenky a řeč o tom, kde se nachází. Usmál se a pomalu povídal: "A za měsíc bude svatba." To mě rozesmálo. A teď mě to rozbrečelo... I když s tím počítáte, že už se chýlí konec, stejně to neberete v potaz. Teprve když ten konec skutečně nastane, uvědomíte si, co všechno už nestihnete. Omluvit se za to, jak zlí jste byli v pubertě. Říct, že mohl být pradědečkem už dávno, ale vy jste se rozhodli jít na potrat a nikomu z rodiny to neříct. Uvědomíte si, že teď už se cokoliv ve vašem životě obejde bez toho, aniž byste jednou za čas zašli za dědou a všechno mu převyprávěli. Nepozná Vaše děti a ony jeho. Až se jednou skutečně schýlí ke svatbě, už u toho nebude. Už vám nedovypráví své vzpomínky z dětsví a mládí, které jste společně zapisovali do knihy "Dědečku vyprávěj".

Dědovým odchodem jsem také fyzicky pocítila přetrhnutí poslední nitky vazby mezi mnou a tetou. Komunikujeme spolu ohledně posledního rozloučení a byla to právě ona, kdo mi včera zavolal. Ale cítím, že až se rozloučíme, komunikace mezi námi přestane úplně. Poslední člověk, který nás spojoval, odešel.

Svůj slib dědovi už nesplním. A strašně mě to mrzí a bolí. Nejbližší a nejlepší vztah jsme spolu měli právě teď, na konci jeho života.

Děda zemřel v hospici v Litoměřicích. Jeho zdravotní stav si žádal celodenní péči, na kterou rodinní příslušníci v domácím prostředí už nestačili. Využiji této smutné příležitosti a znovu, naposledy vás tímto požádám o příspěvek na mou prosincovou výzvu na pomoc seniorům. Více se dozvíte po kliknutí na tento odkaz.


Děkuji za přečtení, komentáře a případné finanční příspěvky. ♥