NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Antitalent na běžkách.

4. února 2018 v 16:16 | Geheimnis |  Téma týdne

V práci máme bezva partu a už je takovou tradicí, že jednou za čas vyrážíme na výlet. Už jsme takhle vyrazili na túru do Křivoklátska, Nižboru, Českého Švýcarska nebo jsme strávili víkend v Mikulově. A včera jsme absolvovali dámskou jízdu na běžkách v Harrachově.

Znáte to: "Já pojedu, ale dlouho jsem na tom nestála. Utvoříme pomalou partu!" znělo ze všech stran. Nechala jsem se tedy oklamat a se stejnými prohlášeními jsem deklarovala, že jsem na tom nestála plus minus patnáct let, ale vybavuju si, že mě to moc bavilo. A že je na čase to zkusit znovu!

Vyráželo se velmi brzy ráno. V 6:50 nám odjížděl skibus z Černého mostu. Což pro mě znamenalo nařídit si SOBOTNÍ budík na 5:20, abych se stihla trochu nasnídat a včas vyrazit, neboť je to na druhém konci Prahy. Ačkoli příjemně mě překvapilo, že mi to metrem trvalo všehovšudy půl hodiny.
Na Čerňáku jsme se nakonec sešly v plném plánovaném počtu šesti ženštin. Svůj fusak s běžkami a lyžemi jsem nedala z ruky, protože jsem měla obsesi, že je určitě jinak někde zapomenu (byly z půjčovny). A protože jsem měla malý baťůžek plný náhradního oblečení, už se mi tam nevešly náhradní boty a žel ani svačina (jen jedna sušenka a hroznový cukr). V botách na běžky jsem tedy strávila komplet celý den.




Do Harrachova jsme dorazili v 8:45. S řidičem jsme se domluvili, že odjezd bude v 16:30. Koupili jsme si skipas za 300,- pro běžkaře, vyzvedli si lyže z úložného prostoru a vyrazili na lanovku.
Jela jsem na ní prvně v životě. Nájezd na pás jsem ustála silou vůle nebo čeho, nasednutí na sedačku taky celkem ok. Samotnou jízdu jsem se snažila si užít, byť jsem křečovitě svírala hůlky, aby mi neupadly (ačkoli jsem je měla na rukou připevněna poutky). Horší bylo sesedání. To víte, když na to nemáte grif a vlastně nevíte, co máte dělat, tak zákonitě spadnete. Což je lepší varianta, než tou lanovkou sjet zase dolů...

Tak to byla první modřina a první echo, že to asi nebude tak fajn.
Když mi holky ukázaly kudy jedeme, málem mě trefil šlak. Představovala jsem si vyjetou stopu a rovinku, jak se budu kochat na vrcholcích hřebenů a obdivovat zasněženou krajinu. Houby. Začátkem trasy bylo sjet kopec. Pravda, nebyl to kdovíjaký sešup a měli jsme sjet jen kousek (počítám tak dvě stě metrů). ALe už jsem vám říkala, že mi v půjčovně dali sportovní běžky? Ačkoli jsem jim říkala, že jsem na ních x let nestála.

Pořád jsem ale nevěděla, do čeho se to ženu. Tak jsem holky následovala. Jenže se mi to nějak rozjelo, tak jsem preventivně šla k zemi - na levý bok. To jsem se tomu ještě smála. Sebrala jsem se - chvilku mi to trvalo - a rozjela se znovu. Bác, sjela jsem k dřevěné ohradě podél sjezdovky. To už mi bolestí vytryskly slzy. A já si říkala, jestli se smí po sjezdovce chodit v botech.
Když jsem upadla potřetí, vážně jsem si ty běžky sundala a sešla to dolů po svých. Naštěstí tam jsme odbočily a konečně jely ve stopě po rovince. Sice mi chvilku trvalo, než jsem se do toho běžkování dostala, ale nakonec se mi to povedlo.

Než přišel další mírný kopec, ze kterého se mi běžky rozjížděly.
Zkusila jsem to, fakt. Ve stopě jsem se necítila, tak jsem šla vedle ní a snažila se o pluh. Jenže mi to nešlo a nebrzdilo a já začala panikařit. Tak jsem šla zase k zemi. Holky mi všemožně radily a ukazovaly, ale já stejně vždycky skončila na zemi. "Evi, nevzdávej se! To chce jen trénink a uvidíš, že to půjde!" chlácholili mě. Jenže mě zase bolestí a taky naštvaností vytryskly slzy. "Holky, já to sejdu. Kdybychom tady měly být týden, tak se budu snažit, ale kvůli jednomu dni si nebudu snažit zlámat nohy," byla moje reakce. Od té doby jsem před každým sebemenším svahem sundávala běžky z nohou a hodila si je na rameno.

Pak jsem ale udělala chybu. Zdálo se mi, že ten táhlý svah už je za mnou a že tady se budu moct zase odstrkovat, na pohodu prostě. Ach můj bože...
Zajela jsem do stopy, trošku se odrazila a... A bylo. Běžky ukázaly, co umí. Rozjela jsem se a začala zase panikařit. Po levici potok plný šutrů, po pravici cesta. Když vystoupím ze stopy do té cesty, rozsekám se, ale budu na místě. Pomaličku, stát a ani se nehnu, jééé.
V tom se ale ze zadu přiřítila nějaká paní s osmiletým capartem. "Jé, nebojte se! Stůjte pevně a ta stopa Vás doveze, nikam vás nevyhodí, nebojte!" Volala na mě. "Jenže já se bojím! Jak to zabrzdím?!" byla jsem asi hyterická, trošku. "Vážně se nebojte, až ta stopa skončí, tak zastavíte!" chlácholila mě dál, zatím její dítko s naprostým přehledem vjíždělo do stopy a kdykoli zase z ní vyjelo. Většinou z ní vyjelo, když jsem nabrala rychlost a hrozilo, že ho přejedu.

Tímto stylem - nekontrolovatelné torpédo - jsem prosvištěla asi tři kilometry. Předjela jsem tak všechny své souputnice a zařvala na dva lidi, co jeli v mé stopě naproti mě, aby mi uhnuli, poněvadž z toho neumím ven! Kdybych v tu chvíli neměla půlky stažené jako Rose hrudník v Titanicu, asi bych se té scénce od srdce zasmála, jak ten pán dva metry přede mnou vyskočil pryč.
KDyž stopa skončila, myslela jsem, že mě to zpomalí samo. Ale ono nic! Dala jsem tedy běžky do pluhu - tedy snažila se o to - a hurá, přibrzdila jsem! Ale ne natolik, abych zastavila a stála. Ne, já opět spadla a opět na levý bok. A v tu chvíli jsem toho měla dost. Běžky jsem svázala k sobě a od té doby už jsem do naší cílové stanice - tedy Harrachova - šla jedině po svých.


Nicméně počasí bylo krásné a až na moje držkopády se to povedlo. Ale myslím, že na běžky už zase pár let nepůjdu. Na zadku mám bouli jako žito a fialovou jak borůvku. Nohy mě bolí z námahy a nad kotníky mám pořádné modřiny od těch bot. Holt to není turistická obuv.
Přesto jsem dnes zvládla udělat oběd a upéct piškotový dort. Ten musím ještě dodělat. A jak budu moct, hodím sem recept!

Mějte se krásně!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 4. února 2018 v 19:56 | Reagovat

A přitom to běžkování vypadá tak jednoduše...:)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. února 2018 v 23:16 | Reagovat

Hrdinko! Na lyžování jsem si nikdy netroufla. Ve škole, když byl lyžák, jsme měli karanténu. Ale nechybělo mi to, znám jiné radosti. Všechno je (po letech) poprvé! ;-P

3 Gauri Gauri | E-mail | Web | 5. února 2018 v 1:28 | Reagovat

Ty jo, sníh, hory... Uááá. Já se na ně dostanu až na konci února, ale už se nemůžu dočkat!
Jinak Tvé trable s běžkama naprosto chápu. :D Já jsem na nich stála jen dvakrát v životě a podruhé jsem se zapřáhla za svého pejska. Pejska, co váží přes 33 kilo, je divokej a miluje vodu. Je fakt, že mě vytáhl do každýho kopce, ale průšvih byl, když se nacházel vedle cesty rybník... on fakt miluje vodu, musím říct, že se mi skoro zastavilo srdce, když jsem viděla, jak mu radostně poskočily uši a on tam začal zatáčet... vzhledem k tomu, že jsme k sobě byli přivázaní a já měla v rukou hůlky a nohy na běžkách, neměla jsem jak se zapřít, takže kdyby se rozhodl mě neposlechnout a prostě tam jít, tak bych šla s ním... :D naštěstí mě poslechl (velký zázrak!).. další průser byl, když spatřil v dálce druhou část naší skupiny (té co vyrážela dříve než my) a nabral rychlost, abychom je dohnali... ty jo, já jela podle mě tak padesát kilometrů v hodině... to bylo hrozný. Samozřejmě jsem se tam pak vysekala. :D No, ale jinak jsem si to užila. Hlavně to jeho tahání do kopce. :D

4 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 5. února 2018 v 8:12 | Reagovat

to je pěkná tradice

ty jo krásně zasněžena krajina:-)

5 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. února 2018 v 9:20 | Reagovat

[1]: Že jo :-) tam, kde mě to proti mé vůli svištělo, se většina lidí musela odstrkovat. :D Měla jsem prostě blbé lyže. Pro mě blbé :-)

[2]: Jojo, holky mě poplácávaly po ramenou a chválily, jak mi to jde :D ale já už měla jasno, že mě na běžky dalších patnáct let nikdo nedostane. :-) Hory miluju, ale po svých a v létě! :D

[3]: A lyžuješ? :-) já právě umím jen trošku jezdit na snowboardu a na běžkách "umím" fakt jen běžkovat :D ale nic jiného, žádné sjezdy :D taky jsme tam potkávaly pár lidí se psy, ale většinou je měli navolno :-) jsem si taky říkala, že mám co dělat se sebou, natož ještě dávat bacha na psa nebo nedej Bože na dítě :D :) Já taky měla pocit, že jsem svištěla aspoň 100 km za hodinu :D už nikdy víc. Pak jsem se bála i v autobuse, že nebude moct zabrzdit :D :D

[4]: Taky se mi ta tradice líbí :-) v květnu pojedeme na Velkou Fatru :-) snad nám taky vyjde tak pěkně počasí :)

6 Gauri Gauri | E-mail | Web | 7. února 2018 v 21:39 | Reagovat

[5]: Jojo, lyžuji. :) Ale na lyžích se cítím přeci jen o dost jistější. :D Když jsem jednou v životě sjížděla úplně lehkou modrou sjezdovku na běžkách, tak jsem padala každej metr. :D No, my k sobě byli připnutí takovým lanem a on mě celou dobu táhnul, takže jsem o něm věděla celou dobu a jak byl přede mnou, tak jsem se nemusela stresovat, že někomu vběhne pod běžky. To kdyby se stalo, tak tam vjedu za ním. :D
Haha, chápu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama