NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Květen 2018

Když se "daří", tak se "daří".

30. května 2018 v 13:11 | Geheimnis |  Pocity
Známe to asi všichni, někdy má člověk opravdu den blbec. Já ho měla v pondělí.

O víkendu jsme s Broučkem byli u jeho mamky. Sekali jsme zahradu (a žádné lážo plážo sekačkou na anglický trávník, Brouček kosil metrové traviny a já za ním běhala s hráběmi). Bylo krásně, sluníčko svítilo a maminka o nás pečovala jako v pětihvězdičkovém hotelu. Během práce na zahradě jsem se ale pěkně spálila - obě ramena, krk a část zad nad lopatkami. Moc to nevylepšila ani dlouhá cesta autem zpátky do Prahy, která byla únavná (řídila jsem).
Díky mimořádnému přísunu slunečního svitu jsem v neděli usínala a v pondělí ráno se probouzela s bolestí hlavy, která ve mě evokovala asociaci situace z minulého týdne, kdy jsem měla podobnou bolest hlavy z kocoviny. Za tu mohlo nekvalitní červného "víno" v našem divadelním klubu.

Tudíž pondělí začalo vyloženě optimisticky.
Během usínání mi navíc došlo, že mě ráno čeká školení o DPH v příspěvkových organizacích. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem si na to vzpomněla! Maličkost, že jsem ale netušila v kolik tam mám být, jsem nepovažovala za důležitou. A především jsem sázela na to, že už jsem v té agentuře jednou byla a že tam trefím na první dobrou.

Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, lupla do sebe prášek proti bolesti, posnídala jsem a obsloužila mé dva miláčky (tj. kočku a přítele) a utíkala na školení. V tramvaji jsem se podívala do diáře, zda jsem si tam prozíravě nezapsala čas a místo konání. Víte, do diáře si píšu vždycky všechno. Jenže tohle školení bylo hrozně narychlo a tak jsem si do diáře poznamenala jen výmluvnou poznámku: "školení?".

Do ulice, kde se mělo vše odehrávat, jsem dorazila okolo třičtvrtě na devět. Šla jsem rázně směrem, kde jsem si matně vybavovala školící učebnu, resp. dům, kde se nacházela. Po několika desítkách metrech mi začalo docházet, že absolutně netuším, co hledám. Pamatovala jsem si jen to, že je to rafinovaně schované v dvorním traktu a musím nejdřív najít recepci.
Heuréka!

Došla jsem k nemovitosti, která se mi zdála povědomá. A hle, byl tam i dvorní trakt! Vlezla jsem směle dovnitř a šla až úplně dozadu do dvora. No, tak tady to není. Vrátila jsem se o kus zpět a narazila na otevřené dveře. Hele, to by mohlo být ono! Vešla jsem dovnitř a uviděla uklízečku zavalenou množstvím plných odpadkových pytlů. Panebože, ať to není Ukrajinka... "Dobrý den, já jdu na školení do agentury BLABLA, jsem tu správně?" Dobrá zpráva byla, že mluvila česky. Horší bylo, že mě odnavigovala úplně někam mimo.

Třetí možností - v tom samém průchodu - se jevil vstup, za nímž byly schody, jenž mi byly ale fakt povědomé! Co mě trošku mátlo byl jeden jediný zvonek, na kterém byla ambasáda. Ani nevím čí, prostě tam byla jen ambasáda. Jenže dveře byly zavřené, resp. na elektronický zvonek a já žila v domnění, že jdu na poslední chvíli. Bylo těsně před devátou. A tak jsem zmáčkla zvonek.
Z něj se ozvala celkem dobře česky mluvící paní, která mi řekla, že neumí česky a že mě nepustí, ať jdu na recepci. Na to jsem odvětila, že to bych ráda, ale nevím kudy. "Neumím česky, nemůžu vás pustit." Hotovo.
V tu chvíli se mi do očí začaly hrnout slzy vzteku. Já se na to taky můžu vysrat! Já na to debilní školení ani nechtěla jít, stejně si vždy připadám úplně vygumovaná!

A tak jsem udělala čelem vzad a štrádovala si to do práce.
Hlava pořád bolela, slunce se opíralo do mé spálené kůže a ucho kabelky se zařezávalo do ramena. Navíc tohle všechno znamenalo, že budu v práci o hodinu dřív než normálně - což by zase tak nevadilo, kdybych ovšem právě teď neměla plonkový týden, kdy nemám defacto do čeho píchnout. Jako na potvoru to tak je skoro každý měsíc - jakmile je uzávěrka a čeká se na otevření nového účetního období, tak nikdo nechce vystavit objednávku a nechodí skoro žádné faktury, které bych mohla zanášet do evidence. Prostě nic!
Gól ale byl teprve to, že když jsem mířila ke dveřím do budovy, začalo mi docházet, že jsem si nechala klíče od práce v kapse kabátu, který mi visí spokojeně doma...

Že nám pak v práci spadl server a nešli nám asi tak hodinu žádné programy, mluvit ani nebudu. Prostě den debil :-)

Máme na to právo?

18. května 2018 v 16:44 | Geheimnis |  Pocity
Ahoj všem,

omlouvám se za útlum, ale nějak chybí čas a energie. Čas od času pročtu své oblíbené blogy, vzácněji tam zanechám i komentář. Ale víc nějak nedávám :-) Může za to asi momentální maximální vytíženost. Práce, jednou týdně ráno návštěva paní Anny, jednou týdně večer sraz s mým novým divadelním spolkem Projekt 2 (už se blížíme stále víc a víc, sice pořád ještě nemám definitivně dopsaný scénář, ale za to už mám podklady k písničkám :D) a do toho jsem přibrala ještě pozici uvaděčky u nás v divadle, zrovna dneska večer jdu usazovat lidi. A takhle pomalu, nenápadně se najednou naplní celý týden a já jsem pak ráda za každou minutu, kdy můžu jen tak sedět a nic nedělat.

Tak to bylo jen tak ve zkratce. Psát chci totiž o naší kočičce milované.

Ešce jsou čtyři roky, plus minus a převzali jsme ji od její bývalé majitelky s tím, že není kastrovaná a u veterináře byla jen jako kotě.
Ještě než jsme si ji přivezli domů, tak pro nás bylo přirozenou samozřejmostí, že ji necháme vykastrovat. Člověk to bral jako běžnou věc, jako když plánujete velký nákup na příští víkend.

Začátkem května jsme s Broučkem odjeli na plánovaný několikadenní výlet na Slovensko. Kočičku nám obden chodil kontrolovat Broučkův kamarád, který bydlí kousek od nás.
Když jsme se v noci vrátili, našli jsme Ešku zcela vystresovanou, vyděšenou a nervózní. Schovávala se před námi a snažila se zavrtat do dek. Nejdřív jsem si to vykládala, že nás trestá a je na nás naštvaná, protože jsme ji nechali několik dní o samotě a místo nás ji chodil krmit obří troll. Kvíkala a mňoukala (předtím téměř nemňoukala, vlastně celkově moczvuků nevydávala, místo předení spíš jen vrkala) celou noc a tenkrát s námi prvně spala v posteli. Nicméně jsme se ani jeden nevyspali, navíc jsme byli po několikakilometrové horské túře unavení.

Když její divné chování pokračovalo i druhý den, došlo nám, že její schovávání se není schovávání, ale že prostě přišlo mrouskací období a ona hledá koťátka, resp. místo, kde by svá fiktivní koťátka mohla porodit. Bylonám jí strašně líto, protože byla k neutěšení. Proto jsem hned obvolávala veteriny v okolí a nakonec jsem ji objednala na toto útery v pět večer.

Po pár dnech už se hodila do klidu, ale v posteli už s námi spát zůstala.
Když pak přišel den D, tedy úterý, vzala jsem si v práci půl dne dovolené. Jednak abych jí dvě hodiny před zákrokem zabavila misku s vodou a také proto, abych připravila přepravku a případně jí stihla do bedničky nalákat tak, abychom už před pátou seděli v čekárně.
Všechno šlo hladce, Eška se nechala celkem snadno vlákat do bedničky. Pořád ještě nečekala, co ji čeká. Zato já jsem byla od rána jak na trní.

Kastrace proběhla během hodinky. Akorát jsem zapomněla požádat o samovstřebávací stehy, protože se obávám, jak za pár dní budu Ešku lákat znovu do bedničky.
V narkóze dostala Eška jednoduchou košilku - natahovací síťku s vystřiženými dírami na packy. Ta jí však dlouho nevydržela, protože jakmile přišla k sobě (asi po dvou hodinách spánku), začala se snažit chodit, což jí přirozeně nešlo. A tak se pohybovala stylem, že ležela na boku a odstrkovala se zadními packami. No a takhle se jí nakonec povedlo košilku úspěšně stáhnout. Protože byla ještě lehce v deliriu, povedlo se nám jí košilku znovu navléct. Mrška už ale věděla jak na to a tudíž jí měla za chvíli znovu dole.

Šli jsme spát asi v půl jedný nebo v jednu ráno. Protože už Eška neměla chráněné stehy před svým jazýčkem, co chvíli jsme se budili a kontrolovali ji. Báli jsme se, že si je vytrhá.
Druhý den ráno jsem běžela na veterinu a koupila límec. Měli ale jen velký, tudíž nám byl k ničemu a tak jsme Ešku museli přes den nechat tak, jak byla a doufat, že si stehy nechá na pokoji.

Stehy kontrolujeme každý den několikrát. Zdá se, že si slízala jen zelenou dezinfekci, ale stehy jsou na svém místě a hlavně jí ranka nekrvácí ani nehnisá. Tak doufám, že to tak vydrží do příštího pátku, kdy bychom měli jít na jejich vyndání a kontrolu.

Co mě ale nejvíc děsilo bylo, že ve středu ani ve čtvrtek nic nesnědla a hlavně nevypila. Když k tomu připočtu, že už v úterý od rána musela hladovět kvůli zákroku, byla tedy tři dny bez jídla! A je to na ní také poznat. Jednak hodně pospává a jednak hrozně zhubla. Promlouvala jsem k ní, že jestli nezačne pít, pojedeme k veterináři zase. Jaká byla naše radost, když včera večer začala jíst tuňákovou konzervu a vypila plno doušků vody! Dnes ráno v tom naštěstí pokračovala. Pevně doufám, že dnes také byla na záchůdku, který od operace použila jen jednou a to v den operace, kdy se jen vyčůrala.

Vím, že se jí to pořád ještě hojí a sama v sobě si to musí zase srovnat, ale je od té operace jiná. A já mám hrozné výčitky... Kdo mi dal právo rozhodnout, že jí vezmeme pohlavní orgány? Kdo mi sakra dal tu moc říct, že nikdy nebude mít svá mláďátka?!
Ano, já vím, kastrace je pro kočky žijící v bytě jedině prospěšná. Ať už z hlediska psychického, tak zdravotního do budoucna. Ale pořád je to živí tvor... Který nemá možnost se vyjádřit, co by chtěl a jak by chtěl.
Co když její změna chování neodezní? Co když jí kastrace způsobila nějaké jiné problémy? Co když kastrace neproběhla v pořádku, co když bude mít nějaké následky... A proč? Protože jsme nedokázali poslouchat její teskné volání po koťátkách? Protože my jsme její páníčci, co rozhodují o jejím životě?

Když děláte radost tím, že jste.

11. května 2018 v 12:13 | Geheimnis |  Pocity
Je tomu zhruba měsíc, co jsem se do toho pustila. Už dlouho, dlouho předtím jsem nad tím uvažovala, ale nějak nikdy nenastal ten pravý čas, nepřišla příležitost. A tak čas ubíhal a já přicházela o tolik možných příběhů a osudů, které jsem mohla poznat...

Všechno však má svůj čas a svou cestu. A tak když jsem před několika týdny narazila na projekt Ježíškova vnoučata, věděla jsem, že ten čas právě nastal. Pročetla jsem si webové stránky, vyhledala nejbližší zařízení a tak jsem se dostala až k paní Anně, které teď dělávám společnost.

Kontaktovala mě sociální pracovnice, která má nejen paní Annu na starost. Po několika emailech jsme se domluvili na prvním setkání, které mělo rozhodnout, jestli budu tou pravou společnicí pro paní Annu a jestli ona bude tou pravou babičkou pro mě.
Na první schůzku jsem samozřejmě dorazila pozdě. O půl hodiny. A důvodem nebylo to, že je Domov pro seniory na opačné straně města. Já na to prostě úplně zapomněla.
Když jsem pak konečně celá uřícená a zmatená dorazila na recepci, vyzvedla si mě slečna, se kterou jsem komunikovala. Překvapilo mě, že je zhruba v mém věku. Ta mě následně zavedla za paní Annou, která už seděla připravená v křesle na chodbě u stolku s velkým Človeče, nezlob se!
Měla střídavou náladu, chvíli jí bylo do breku a vzápětí se tomu smála. Mluvila tichým hlasem a pomalu, ze začátku jsem jí vůbec nerozuměla. Na otázku sociální pracovnice, jestli se mě chce na něco zeptat, řekla, jestli už můžeme začít hrát. A tak jsme dali první partičku, pravda, s trochu upravenými pravidly.

Když jsem pak odcházela do práce, měla jsem úplně jiné pocity než jaké jsem očekávala. Myslela jsem, že pocítím příval radosti, dojetí a štěstí z pomoci. Místo toho jsem byla plna pochyb, jestli jsem si neukousla moc velké sousto a jestli to budu zvládat.

Asi po týdnu jsem přišla znovu. Paní Anna mě opět očekávala u hracího stolku. Tentokrát už měla lepší náladu, nebyla plačtivá. Moc jsme si ale nepovídaly, spíš jsme se soustředily na hru. Hodina uběhla jako nic a paní se mě ptala, jestli přijdu ještě odpoledne. Musela jsem jí vysvětlit, že můžu přijít zase za týden.

Uběhlo už několik návštěv. Ta poslední, včerejší, mě ale dostala. Paní Anna tentokrát nebyla v chodbě u stolku, ale seděla venku v parku a slunila se. Když jsem k ní přišla, celá se rozzářila. Prý se bála, že už nepřijdu, že se na ní zlobím, protože mě posledně nebyla vyprovodit až na konec areálu. Na to jsem jí řekla, že tímhle se vůbec trápit nemusí, protože jsem byla překvapená, že se mnou šla až dolů na recepci. A to bylo jediné trápení, o kterém se ten den zmínila, jinak mi vyprávěla o všem, co ji potěšilo a z čeho má radost. A já měla ohromnou radost z toho, že mluví tak pozitivně a usmívá se. Přišlo mito tak neuvěřitelný, když před měsícem se jí střídal pláč s úsměvem a teď byla šťastná a spokojená.

Protože jsme ale celou hodinu strávili venku ve slunečném parku, nezbyl už čas na hraní. Proto jsem se se sociální pracovnicí domluvila, že bych přišla i o víkend. Jen doufám, že paní Anně její pozitivní nálada vydrží a že si budeme zase pěkně povídat, jako tomu bylo včera.