NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Když se "daří", tak se "daří".

30. května 2018 v 13:11 | Geheimnis |  Pocity
Známe to asi všichni, někdy má člověk opravdu den blbec. Já ho měla v pondělí.

O víkendu jsme s Broučkem byli u jeho mamky. Sekali jsme zahradu (a žádné lážo plážo sekačkou na anglický trávník, Brouček kosil metrové traviny a já za ním běhala s hráběmi). Bylo krásně, sluníčko svítilo a maminka o nás pečovala jako v pětihvězdičkovém hotelu. Během práce na zahradě jsem se ale pěkně spálila - obě ramena, krk a část zad nad lopatkami. Moc to nevylepšila ani dlouhá cesta autem zpátky do Prahy, která byla únavná (řídila jsem).
Díky mimořádnému přísunu slunečního svitu jsem v neděli usínala a v pondělí ráno se probouzela s bolestí hlavy, která ve mě evokovala asociaci situace z minulého týdne, kdy jsem měla podobnou bolest hlavy z kocoviny. Za tu mohlo nekvalitní červného "víno" v našem divadelním klubu.

Tudíž pondělí začalo vyloženě optimisticky.
Během usínání mi navíc došlo, že mě ráno čeká školení o DPH v příspěvkových organizacích. Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem si na to vzpomněla! Maličkost, že jsem ale netušila v kolik tam mám být, jsem nepovažovala za důležitou. A především jsem sázela na to, že už jsem v té agentuře jednou byla a že tam trefím na první dobrou.

Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, lupla do sebe prášek proti bolesti, posnídala jsem a obsloužila mé dva miláčky (tj. kočku a přítele) a utíkala na školení. V tramvaji jsem se podívala do diáře, zda jsem si tam prozíravě nezapsala čas a místo konání. Víte, do diáře si píšu vždycky všechno. Jenže tohle školení bylo hrozně narychlo a tak jsem si do diáře poznamenala jen výmluvnou poznámku: "školení?".

Do ulice, kde se mělo vše odehrávat, jsem dorazila okolo třičtvrtě na devět. Šla jsem rázně směrem, kde jsem si matně vybavovala školící učebnu, resp. dům, kde se nacházela. Po několika desítkách metrech mi začalo docházet, že absolutně netuším, co hledám. Pamatovala jsem si jen to, že je to rafinovaně schované v dvorním traktu a musím nejdřív najít recepci.
Heuréka!

Došla jsem k nemovitosti, která se mi zdála povědomá. A hle, byl tam i dvorní trakt! Vlezla jsem směle dovnitř a šla až úplně dozadu do dvora. No, tak tady to není. Vrátila jsem se o kus zpět a narazila na otevřené dveře. Hele, to by mohlo být ono! Vešla jsem dovnitř a uviděla uklízečku zavalenou množstvím plných odpadkových pytlů. Panebože, ať to není Ukrajinka... "Dobrý den, já jdu na školení do agentury BLABLA, jsem tu správně?" Dobrá zpráva byla, že mluvila česky. Horší bylo, že mě odnavigovala úplně někam mimo.

Třetí možností - v tom samém průchodu - se jevil vstup, za nímž byly schody, jenž mi byly ale fakt povědomé! Co mě trošku mátlo byl jeden jediný zvonek, na kterém byla ambasáda. Ani nevím čí, prostě tam byla jen ambasáda. Jenže dveře byly zavřené, resp. na elektronický zvonek a já žila v domnění, že jdu na poslední chvíli. Bylo těsně před devátou. A tak jsem zmáčkla zvonek.
Z něj se ozvala celkem dobře česky mluvící paní, která mi řekla, že neumí česky a že mě nepustí, ať jdu na recepci. Na to jsem odvětila, že to bych ráda, ale nevím kudy. "Neumím česky, nemůžu vás pustit." Hotovo.
V tu chvíli se mi do očí začaly hrnout slzy vzteku. Já se na to taky můžu vysrat! Já na to debilní školení ani nechtěla jít, stejně si vždy připadám úplně vygumovaná!

A tak jsem udělala čelem vzad a štrádovala si to do práce.
Hlava pořád bolela, slunce se opíralo do mé spálené kůže a ucho kabelky se zařezávalo do ramena. Navíc tohle všechno znamenalo, že budu v práci o hodinu dřív než normálně - což by zase tak nevadilo, kdybych ovšem právě teď neměla plonkový týden, kdy nemám defacto do čeho píchnout. Jako na potvoru to tak je skoro každý měsíc - jakmile je uzávěrka a čeká se na otevření nového účetního období, tak nikdo nechce vystavit objednávku a nechodí skoro žádné faktury, které bych mohla zanášet do evidence. Prostě nic!
Gól ale byl teprve to, že když jsem mířila ke dveřím do budovy, začalo mi docházet, že jsem si nechala klíče od práce v kapse kabátu, který mi visí spokojeně doma...

Že nám pak v práci spadl server a nešli nám asi tak hodinu žádné programy, mluvit ani nebudu. Prostě den debil :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 30. května 2018 v 22:14 | Reagovat

To se tak někdy sejde a jak se říká, když se sere jedno, tak se sere všechno. :-D Ale zase buď ráda, že to nedopadlo všechno ještě hůř. :-D

2 Lucy Lucy | Web | 31. května 2018 v 15:54 | Reagovat

Když se se*e, tak se se*e! :D  A přesně, jak říká Lucka - vždy může být ještě daleko hůř :D

3 erin-dixx erin-dixx | Web | 31. května 2018 v 19:50 | Reagovat

Když se něco sere tak pořádně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama