NAVŠTIVTE TAKÉ STRÁNKY NAŠEHO Divadelního spolku No a co?! Líbající

Mých pět plusů a pět mínusů.

1. června 2018 v 17:17 | Geheimnis |  Téma týdne
( + ) MÝCH 5 NEJ ZÁŽITKŮ, VĚCÍ, LIDÍ...


1. Láska - můj současný vztah

Z mých článků je to patrné. Teď mám sice období článků o kočce :D, předtím o bytě v katastrofálním stavu, ale všechno vždy souvisí s jedním jediným člověkem - mým milovaným přítelem. On je moje všechno. Souzníme - a ne, není to fráze, je to můj naprosto přesvědčivý pocit.

Poznali jsme se v práci. Prvních pár měsíců jsme se oťukávali, chodili spolu na procházky a pak do kina. Celé ty dlouhé tři měsíce jsme se sebe ani jednou nedotkli. Netušila jsem vůbec na čem jsem, byla jsem z toho zoufalá, ale nedokázala jsem udělat první krok. Vlastně druhý, protože první krok bylo napsat mu a dát se do "řeči". Z toho pak vzešli procházky a filmy.
Do konce života (nebo do propuknutí Alzheimera) budu mít v živé paměti, jak jsme šli noční Prahou z kina na Andělu, vzali jsme to přes Petřín a zatímco on si odběhl odskočit, já se usadila na zídku a po jeho návratu jsem ze srandy řekla, že už nikam nejdu. V ten moment ke mě přistoupil, objal mě kolem pasu a políbil

Kdo si chcete přečíst článek o vzniku našeho vztahu, můžete ZDE :)



2. Práce

Jak už jsem naznačila výše, s mým milovaným jsem se setkala v práci. A to v té nejlepší práci, jakou bych si mohla přát. V divadle. ♥


To bylo tak: po škole (vyšší odborné) jsem nastoupila na poštu za přepážku do Prahy. Práce mě ohromně bavila. Ale začaly vylézat na povrch růžky, které mě nejdřív jemně otrkávaly a pak bolestivě donutily vypadnout. Jednak jsem si nesedla se všemi členy kolektivu (nebo oni se mnou?) a jednak mi vadil jistý nátlak z vedení v oblasti prodeje všeho možného, co ale s náplní práce poštovní úřednice nemá absolutně nic společného. A tak jsme po vzájemné dohodě rozvázali poměr ještě během zkušební doby.
Měsíc jsem byla doma a hledala aktivně novou práci. Ale jako na potvoru mi skoro nikdo neodpovídal, natož abych dostala pozvánku na pohovor. A tak jsem se zamyslela: divadlo! To přeci miluji, ne? Tak rozešlu životopisy do několika pražských divadel s tím, že vezmu úplně cokoli.

Upřímně jsem tomu nedávala moc nadějí. Z asi dvanácti oslovených se mi ozvali ze jen Semaforu, že momentálně mají plné stavy, ale v nejbližší době budou vypisovat pohovory na uvaděče, tak se mi ozvou. A pak se mi ozvali z Městských divadel. A to bylo jak sen! Žádná uvaděčka, uklízečka nebo vrátná. Nová pozice v ekonomickém oddělení, taková "holka pro všechno", která by se naučila z každé agendy něco, aby mohla v případě potřeby zastoupit kolegyně, které jsou jinak jediné, které tu kterou agendu znají.

Sečteno podtrženo, sedím v tomhle kanclíku (odkud právě píšu článek, tak pš!) už dva roky a čtvrt a z "neurčité pozice" mám reálně nakročeno na převzetí pozice hlavní účetní. A k tomu jsem si přibrala ještě uvaděčku v ABC :D

ZDE si můžete přečíst, co všechno předcházelo pohovoru a přijetí a ZDE je popis prvních dnů ve snové práci.


3. Divadlo - tentokrát z jeviště

Už jsem zmínila, že divadlo miluju? :-D

V roce 2014 jsme se sešli parta cizích lidí různých zájmů, povolání a věků na Barrandově, kde se konal herecký kurz. Ten trval cca tři měsíce, scházeli jsme se jednou týdně. A z tohohle kurzu vzešel Divadelní spolek No a co?!, který ještě letos začátkem roku odehrál svou úspěšnou hru Boží komedie. Mí drazí kolegové nyní zkouší novou hru, která bude mít už 12.6.2018 premiéru v Divadle Na Prádle. Já a můj drahý kolega z toho jistého spolku jsme ale chtěli spolupracovat trošku jiným směrem a tak vznikl Projekt 2. Zatím nemáme webové stránky a ani nejsme ještě zapsaní jako spolek, ale na všem už se pracuje a v řijnu tohoto roku chceme uvést autorskou hru s detektivní tématikou a písničkami v tomtéž divadle, co jsem zmínila výše :-)

4. Řidičák

Už tomu bude devět let, co ho vlastním. Ačkoli na to moc nevypadám. :-) Nedokážu si představit, že bych ho neměla! Je to tak osvobozující, ale zároveň odpovědné a nebezpečné...

Jo a taky to leze do peněz. Ať už pojistky, nebo opravy auta.

5. Rodina a přátelé

V mojí rodině na nějaké nadměrné projevování citů a radosti moc nejsme stavění. Ani omluvy nám moc nejdou. Přesto je paradox, že příbuzní z máminy strany nám hodně ublížili a několik let jsme se s nimi nevídali, ale nějak jsme to všichni přešli a řekli si, že rodinu si nevybíráme a hlavně máme jen jednu. A tak jsme se zase začali skoro všichni navštěvovat. Loni touto dobou se mi navíc povedlo zorganizovat velkou rodinnou sešlost u nás na zahradě (rozuměj u mámy) a všichni si to moc pochvalovali. Ani se nestrhla žádná hádka, výčitky, dokonce jsme společně odjeli na hřbitov za babičkou.

No a přátelé... Každý z nás snad má alespoň jednoho člověka, kterému může věřit a svěřit se. Mě za můj šestadvacetiletý život provedl každým obdobím někdo jiný a každý z nich mi něco dal. Některá přerušená přátelství mě mrzí, jiná už si ani moc nevybavuji, na jiná s úsměvem vzpomínám. A pak mám jedno, které se mě drží už třináct let, ačkoli jsme se delší dobu nebavili - kvůli chlapovi. Ta pauza mě strašně mrzí, hodně se toho během té doby změnilo, my se změnily. Ale možná je teď ta vazba ještě pevnější... :-)


( - ) MÝCH 5 NEJ UDÁLOSTÍ, VLASTNOSTÍ, BOLÍSTEK...

1. Rodina

Není to ta největší bolístka, ale chci, aby to na sebe jakž takž navazovalo. Proto začínám rodinou z té mínusové stránky.

V kladech jsem popisovala nedokonalou, ale přesto nějakým způsobem fungující rodinu z máminy strany. Jejím opakem je ta z tátovy strany.
Po události, kterou popíšu v následujícím bodě, mezi námi vznikla jakási zeď. Tedy, ne ze dne na den. Z počátku mi teta a sestřenky slibovaly hory doly, zlatý les... Ale postupně se to začalo vytrácet, hlavní úlohu v tom sehrálo, když se děda rozhodl odstěhovat z našeho domu (který postavil dědův otec) ke své dceři, tátově sestře. V tom momentě vztahy hodně ochably. Kontakt jsem udržovala jen s dědou. Ostatní členové rodiny jakoby nebyly. Prostě jsme se míjeli, nevyhledávali se a když už jsme se potkali, prohodili jsme pár běžných, neutrálních frází. Vždy jsem z toho měla pocit přetvářky a neupřímnosti, když se na mě teta usmívala a jevila se zúčastněně na mých radostech a strastech a přitom jsem věděla, kolik hořkosti vůči nám v ní je.

Když letos v lednu zemřel děda, doslova jsem fyzicky pocítila, jak se ta poslední nitka, která mě a mou rodinu z této strany pojila, navždy přetrhla.

2. Táta

A teď k té první události, která změnila hodně v životě mém a mojí rodiny. Mojí rodiny ze všech stran, protože zúčastněných je zde hodně.

V dubnu před třinácti lety se můj táta zabil v autě. Policejní protokol hlásí mikrospánek, my však víme své.

Matčiny sestry po tátovi chtěli půjčovat peníze, jeho sestra mu to vyčítala. Dokud platil, zařizoval, staral se, dotud bylo vše v pořádku. Jakmile řekl dost, tety z máminy strany na něj sršely síru a nejednou psaly dost hnusné zprávy... Když jsem je pak četla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jsou věci, které můžete odpustit, ale nikdy, NIKDY nezapomenete.

3. Celiakie

Pojďme trochu ubrat z té temnoty, která na mne padla.

Od narození trpím celiakií (nesnášenlivost lepku) a tudíž jsem nucena držet bezlepkovou dietu. To víte, začátky byly krušné. Pro chleba a sladké rohlíky táta musel jezdit do Roudnice nad Labem a vždy udělal nákup na celý měsíc, všechno pečivo se pak dávalo do mrazáku a postupně spotřebovávalo. A jíst v restauraci? Nemyslitelné!
V tomhle dnešní dobu miluju, protože prakticky můžu chodit kamkoli a vím, že minimálně jedno jídlo si budu smět dát. Dokonce existují bezlepkové pekárny, kde prodávají úžasné koláče nebo pečivo! To je sen!

Ale pořád je to omezení do konce života. Proto nikdy nepochopím, jak se někdo může dobrovolně ochuzovat o jakékoli jídlo - vegetariáni apod. :-)

4. Nejhorší pocit - marnost

Naštěstí jsem tenhle pocit už roky nepocítila, ale byly doby, kdy se dostavoval celkem často.

Znáte to? Něco děláte, třeba ležíte na gauči a koukáte se na televizi a vedle sebe máte partnera, všechno je v pohodě a najednou... Prásk. Pocítíte náhlou úzkost a kladete si otázky typu: "Proč mám vlastně žít, stejně umřu?" nebo "Nic nemá cenu..."
Hodně ošklivý pocit.

5. Nejhorší vlastnost - důvěra a otevřenost

Tak se pojď trošku sebezpytovat, Gehy :). Moje máma o mě říkává, že jsem hodná, až jsem blbá. A něco na tom bude, jsem tak prostě nastavená. Ačkoli si osobně myslím, že jsem se v té důvěřivosti zlepšila. Kdysi bych vám sežrala i tu největší pitomost (třeba kamarádka ze vsi mi nakukala, že potkani umí úplně všechno - létat, kouzlit, mluvit...). Dnes už trošku dokážu rozeznat co je a co není pravda, ale občas ještě mívám "slabší" chvilky :)

Otevřenost je můj nepřítel ve chvílích, kdy by normální člověk odpovídal vyhýbavě nebo tak, aby z toho měl prospěch, ačkoli mu to je proti srsti. Mě když je něco proti srsti, tak to řeknu. Nemyslete si ale, že nějak tvrdošíjně, cílevědomě a sebevědomě. Spíš tak jako omluvně... "Omlouvám se, že do toho nechci jít, ale protože proto..." :D

Takže tolik o mě. :) Děkuji za přečtení! ♥
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 17:36 | Reagovat

Tedy to byla otevřenost, ale v tomto případě jsem ji vůbec nebrala jako nejhorší vlastnost. Naopak ! Přeji ti v životě jen to hezké.

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 19:25 | Reagovat

jak píšeš o tom divadle, fakt mě mrzí že jsem to tak rychle vzdala, neměla jsem ale ted už je pozdě

jak jsi psala o svém partnerovi úplně mi to připomnělo začátky s manželem:)

a s tím dědou - to je jako u nás s části rodiny, jak děda umřel, ta poslední nitka se přetrhla a už se nestýkáme

všude něco je....

musím si přečíst o té tvé lásce:) je fajn že někoho miluješ a on tebe, vždycky jak o něm píšeš, celý článek září:)

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 1. června 2018 v 19:43 | Reagovat

Moc hezky jsi to sepsala! Ta práce v divadle musí být super a nakonec vlastně ani není nijak podřadná. Hlavní je, že děláš co tě baví a poznala jsi tam přítele a máte se rádi, to je základ všeho. :-)

4 kozí nožička kozí nožička | E-mail | Web | 2. června 2018 v 5:55 | Reagovat

Taky si myslím, že otevřenost není špatná vlastnost. Jít s davem se možná někdy vyplácí, ale není nad to, mít uklizeno uvnitř sebe.A z vlastní zkušenosti vím, že boží mlejny melou.A co se týče důvěřivosti - mě se osvědčilo důvěřuj, ale prověřuj ;-).

5 Romi Romi | Web | 3. června 2018 v 20:56 | Reagovat

hodně otevřene :)

6 Lucy Lucy | Web | 5. června 2018 v 20:25 | Reagovat

Moc hezký článek. Tvého tatínka je mi líto :(
S důvěrou a otevřeností to mám stejně. Teda otevřenost není tak špatná si myslím, ale důvěra ano. Kolikrát jsem důvěřovala člověku a neoplatilo se mi to..

7 Lukas Lukas | Web | 7. června 2018 v 11:36 | Reagovat

[6]: proto se ne nadarmo říkává "důvěřuj, ale prověřuj", že ?

[5]: s tou otevřeností by se to ovšem nemělo vždycky přehánět (viz internet a zneužívání)

8 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 12. června 2018 v 17:15 | Reagovat

[1]: Děkuji, také přeji v životě jen to dobré :)

[2]: Nikdy není pozdě! :) Když jsem s divadlem začínala, tak kromě nás mladých a  mladších jsme se tam sešli ještě s kolegou, kterýmu bylo 58 let :-) a začínal :) a i naši profi herci v divadle k tomu někteří přišli jako slepí k houslím třeba až ke třicítce... :-) takže nic nevzdávat! :)
Jsem ráda, že to někdo má s partnerem/manželem podobně :-) víc takových lidí! :D :)

[3]: Děkuji :-) ano, práce je super. Ale jsme nějak zakletí... už zase nám řekla vybraná uchazečka, že na pozici účetní nenastoupí.. a tak hledáme dál.. nechtěla bys? :D

[4]: Není to vyloženě špatná vlastnost, ale trošku mě to na sobě štve, že nedokážu zatnout zuby a říct, co se čeká a místo toho začnu blekotat proč a jak to vidím já... :D nenapadá mě právě zrovna žádný pořádný příklad, na kterým bych demonstrovala, jak to myslím. :( :D Ale s mottem důvěřuj, ale prověřuj souhlasím :-) a snažím se ho prakticky uplatňovat :D :)

[5]: To jsem celá já - vykecám na sebe všechno... :D

[6]: Děkuji :)
Nojo, nedá se nic dělat, už je to dávno, čas všechno otupil..
Důvěřivý člověk, byť se snaží si dávat pozor, jednou přestane být obezřetný a šup, už je to. :)

[7]: děkuji za komentáře :-)
já na jednu stranu sem chci psát bez obalu a nazývat věci a lidi pravými jmény, na druhou stranu ale mám skoro panickou hrůzu, že někdo z mých blízkých, známých nebo kolegů z práce tenhle blog objeví :D a byť si myslím, že tady nepíšu nic zlého, bylo by mi nepříjemné vědět, že někdo, koho vídám, můj blog čte. Proto se snažím své vlastní myšlenky cenzurovat a psát tak, abych nebyla tak snadno dohledatelná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama